Ranní slunce se líně vyhouplo na oblohu, ale nikdo si ho nevšímal, dokud kohout nezakokrhal. Hned poté se ve vsi začaly otevírat okenice a hospodyňky se jaly připravovat nuznou snídani. Chlapi, kteří ještě rozespale mrkali, se za mohutného protahování trousili před domy. Bylo ráno a práce nepočká.
Martin kolem sebe slyšel hlasy. Měl ještě slepené oči a jeho znavenému tělu se ani za nic nechtělo vstávat. Dvě máminy facky mu pomohly. Posadil se a protřel si oči. Jeho sedm sourozenců se hlasitě probouzelo a ve světnici panoval ten správný frmol. Martin si chtěl znova lehnout na lavici, ale to už do jizby přišel otec, hospodský a rychtář, nejdůležitější osoba ve vesnici. Měl na sobě zástěru, kterou nosíval jen do výčepu. Co kdyby do téhle díry zabloudil nečekaný host. Kdo by ho pak obsloužil?
„Ty ještě spíš, darmožroute?“ křikl na něj a jednu mu pro jistotu vrazil. „Vstaň a zaběhni matce pro vodu.“
„Už jdu, otče.“ Martin hned po těch slovech jako poslušný syn vstal, navlékl si rozedranou košili, vyhnul se dalšímu pohlavku a vyběhl ven. Do nosu ho udeřila vůně čerstvě nasekané trávy. Starý Čeřeňka už zase vstával dřív. Byl krásný den. Vzal vědro na vodu, pozdravil souseda a vydal ke studni.
Cestu si zkrátil kolem lesa, ve kterém s otcem často líčili oka na zajíce. Myslel, že se tak dostane na náměstí dřív a vyhne se každodenní řadě a otravných připomínkám. No a, že za zimu tolik vyrostl, koho to zajímá?
Když byl asi v polovině cesty, zastoupila mu cestu Čeřeňkova dcera. Mila se jmenovala. Byla to vesnická krasavice, a když ho zahlédla, sladce se usmála. Martin nebyl příliš hezký. Ale přímo ošklivý, to zase ne. Měl středně dlouhé vlasy, hákovitý nos a povětšinou strhaný obličej. Výškou se vyrovnal i nejvyšším chlapům ve vesnici.
„Jak se máš, Martine,“ zeptala se ho a on ztratil řeč.
„Já…“ Víc ze sebe prostě nedostal.
„Neboj se, já nekoušu,“ zasmála se svým zvonivým hláskem a Martinovi hned zčervenaly uši.
„To vím.“
„Takže?“
„Poměrně dobře. Mám co do huby a zima je za námi. Co víc bych moh chtít? Jo, kdyby tak ještě tátovi vynášela hospoda. Ale v takový díře, kdo by sem jezdil,“ vyhrkl a divil se, že toho ze sebe tolik dostal.
„No tak se měj, já už půjdu.“
„A-ahoj.“ Znovu se zakoktal. Kruci.
Přidal do kroku, protože u studny už musela být řada jako na svátek. Když ale dorazil, bylo to ještě horší, než čekal. Kolem středu návsi musela být seřazena snad celá vesnice. Mladík uslyšel vzrušené hlasy. Několik babek za mohutné gestikulace křičelo dovnitř studny. Panoval tam ruch, jako když se trubci snaží dostat zpátky do svého úlu. Pak však přišel jeho otec a okamžitě si zjednal pořádek.
„Co se to tu ksakru děje,“ zařval.
Několik stařenek se najednou mohlo přetrhnout, aby k němu doběhly jako první. Byl to podivný závod, který nakonec dopadl nerozhodně, neboť doběhly všechny najednou. Kromě staré Marcelky. Tu někdo podrazil a ona se teď s nadávkami zvedala z bláta. Všechny pak ze sebe začaly chrlit obrovské množství slov, ze kterých Martin postřehl jen „ peklo“, „ démon“ a „smrt pro všechny“. Otec je umlčel jediným mávnutím ruky.
„Marcelko, pověz, co se tu stalo.“ Jmenovaná chvíli udiveně mrkala, pak si ale otřela bláto z obličeje a začala si hrdě razit cestu k rychtáři.
„Ó pane, neštěstí padlo na našu vesnicu. Ve studni se nám čert usídlil, to zvíře pekelný. Zrovna, když tam byla Mila, se začalo ze studni kuřit. Ta děvčica zděšeně uskočila a pak otamať vyletěla ohňová kule. Zkúšaly sme na to zaříkání proti zlý moci, ale akorát se zas začalo dýmit.“ Nastala chvíle ticha, během níž Rychtář přemýšlel, která část pohádky je založená na pravdě. Nikdo se neodvážil ani pípnout. Ozýval se jen projevem zrychlený dech staré Marcelky.
Mlčení skončilo a změnilo se ve zděšený křik. Ze studny znovu stoupal temný dým. Z místa, kde měla být jen voda, se kouřilo jako z pekařské pece. Lidé kolem toho podivného jevu shromáždili v uctivé vzdálenosti. Teď už tu byli opravdu všichni, jen Milu nemohl Martin nikde zahlédnout.
Ozvalo se zakvílení a slabší povahy si zakryly uši. Ze studny se začaly ozývat škrábavé zvuky. Sloup dýmu výrazně zčernal a zmohutněl. Něco se dralo na povrch. Rychtář zbledl ve tváři a rukou si prolnul vlasy.
Nad roubení studny se objevila kostnatá ruka s dlouhými drápy. Byla potažena svraštělou rudou kůží. Náměstím se šířil strašlivý zápach. Martinova matka omdlela. Všichni napjatě zatajili dech.
Pařát zaťal drápy do roubení studny a démon se elegantním pohybem dostal na pevnou zem. Vypadal jako příšerným způsobem znetvořený skřítek z pohádek. Na malém těle byla zasazena robustní hlava posetá ostny, na rukou i nohou měl dlouhé zahnuté drápy a za tím vším se vlnil biči podobný ocas. Očima těkal po utíkajících vesničanech a chvíli na ně vyplazoval rudý jazyk. Poté se také rozběhl.
Vybral si starou Marcelku a rychle ji dohnal. Vyskočil ji na záda a s chutí zakousl do zátylku. Stařenka zavřeštěla bolestí a vrhla se k zemi. Pekelník seskočil a mrskl ji ocasem ostrým jako břitva přes tvář. Obrátil se k ostatním. Po několika prchajících dětech hodil oheň. Dohnal jednu ženu a utrhl jí nohu v koleni, jako by to byla hadrová panenka. Odporně to křuplo. S nohou v náručí odběhl ke studni, do které se po hlavě vrhl. Ke zkrvavené ženě přiběhl pár mladíku a odtáhl ji do bezpečí.
Martin zaraženě stál, sledujíc tu hrůzu až do konce. Nohy měl z kamene a srdce mu bilo, jako stádo splašených krav. Sáhl si za opasek pro nůž.
„Klouček na peci sedí, na látce z kůže. Z okna na něj zlo hledí, dovnitř však nemůže. Dobře ví, co čeká ho, jestliže vejde. Do domu dobrého, na životě sejde.“ Staré zaříkání proti zlým mocnostem. Maminka mu ho vždycky před spaním říkávala. Dobrému pak nemůžou ublížit.
Opatrně se blížil ke studni. Krok za krokem. Malý, ale nabroušený nůž třímal v natažené pravičce. Ještě kousek. Tep se mu zrychloval. Už se chtěl naklonit a bodnout, ale někdo na něj zezadu křikl.
„Ustup, zabije tě.“ Byla to Mila. Snad to byla ona. Vypadala jinak. Oči jí žhnuly podivným světlem. Tu samou záři měla i kolem rukou. Její šaty byly potrhané.
„Někdo to musí udělat,“ zněla jeho jednoduchá odpověď. Rozběhl se. Teď už více odhodlaně, přece si před ní nepřipustí strach. Studna se blížila. Vykoukla z ní rohatá hlava a za jeho zády se zlatavě zablesklo. Ohlédl se a uviděl, jak Mila září. Byla pohlcena hřejivým zlatým světlem.
Z pařátu vyšlehly plameny. Přál si, aby ztratil vědomí, ale té slasti se mu dostalo až za několik mučivých okamžiků. Strašlivě to pálilo a voda byla daleko.
*******
Martin ležel na studené zemi a nepřítomně se usmíval. Sněžilo. Kde se tu vzal sníh? Vždyť je přeci jaro. Rozhlédl se kolem sebe. Byla noc a nad ním se rozprostírala hvězdami posypaná obloha. Podíval se kolem sebe, nikdo tam nebyl, ale z jejich hospody se ozývala veselá muzika a hukot lidského hovoru. Vyškrábal se na nohy a vydal se tam.
Šlo se mu náramně snadno a necítil vůbec žádnou bolest. Necítil nic. Vločky tvarované do všech těch bizardních tvarů, jaké umí vykouzlit jen mráz, procházely jeho tělem a dopadaly přímo na zem. Nevšímal si toho. Přišel ke dveřím hostince a hmátl po klice. Ruka prošla skrz. Martin se zarazil. Náhoda. Při dalším pokusu si chtěl pomoci šťouchnutím ramene. Proletěl skrz dveře a zastavil se až uprostřed tanečního parketu.
Toho si určitě museli všimnout. Proč všichni dělají, že se nic neděje? Ať si ho nevšímají, vždyť jenom proletěl zavřenými dveřmi. Všichni dál tančili a veselili se. Vše se kolem něj točilo a rozmazávalo. Tá-ra-ta. Tá-ra-ta. Tá-ra-ta. Nějaký starý chlap s mladou manželkou v náručí proplul přímo skrz něj. Polilo jej horko.
Je snad mrtvý. Tohle je smrt?
Ano, na tenhle večer si přeci vzpomíná, tady si poprvé zatancoval s Milou. Přišel za ní, ona se usmála a on ji vzal za ruku. Cítil se tehdy šťastný jako nikdy. A tohle že se s člověkem stane, když zemře? Bude navždy bloudit svými vzpomínkami a tancovat svůj život pořád dokola?
V tom zmateném kolotoči barev, který řádil kolem něj, se najednou objevilo slunce. Něco co dobře znal. Mila. Tehdy otci vypomáhala v šenku. S plnými korbely elegantně protančila parketem, odmítla pár mládenců a zastavila se přímo před ním. Nedívala se skrze něj, jako všichni ostatní, ale hleděla mu do očí. Natočila hlavu a obočí se jí stáhlo přemýšlením, pak však grimasu vystřídalo pochopení a ona mu ukázala na dveře od sklepa.
Sklep. Tam Martin nesměl nikdy chodit. Skrývalo to nejlepší jídlo a mohlo by se zkazit. Mnohokrát ho otec zmlátil holí, když se tam v dětství pokoušel dostat. Ale tohle je přeci vzpomínka, může si dělat, co se mu zlíbí. Zamával Mile na rozloučenou a vyrazil z parketu.
Masivními dubovými dveřmi přímo proskočil. Byla za nimi úzká vlhká chodba a schodiště směřující dolů. Na takovém místě by jeho otec nikdy neskladoval jídlo. Pokrčil rameny a vydal se dolů do tmy.
Tam dole se ozývaly podivné zvuky. Martin poznával hlas jeho otce, ale byl jiný. Jakoby stejnými ústy mluvil někdo jiný.
Schodiště skončilo. Martin vešel do místnosti, uprostřed níž stál jeho otec. V rukou měl knihu vázanou černou kůži a cosi mumlal nad velkým kotlem. Marin přišel ještě blíže, přeci ho nemohl vidět. Naklonil se nad kotel a pohlédl dovnitř. Naprázdno polkl. Z husté kašovité hmoty se vysunul kostnatý pařát se zahnutými drápy.
„Povstaň a věrně služ svému pánu,“ zaslechl v dálce. Cosi táhlo zpátky do temnoty.
*******
Probudila ho facka.
„Náš hrdina se probouzí!! Rychle. Přineste vodu. Ne ze Studny! Skočte k potoku, holoto!“ udílel rychtář rozkazy. Znovu unaveně zavřel oči. Bylo mu, jako kdyby ho do hlavy kopl kůň. Několikrát.
„Jak je ti?“ řekl někdo a chrstl na Martina kbelík ledové vody. Okamžitě se jako ze snu vytržený posadil a rozhlédl kolem. Náves byla znovu plná lidí, jen kolem jejího středu se nechtěl nikdo zdržovat. Cítil na tváři palčivou bolest a mokrý hadr ji mírnil jen málo. Vesničané nosili náruče chrastí, které vršili kolem studny. Oheň očisťuje.
Kéž bych zůstal špinavý, proletělo mu hlavou.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Martin.
„Cožpak to nevíš? Přemohl jsi netvora, nevidíš, jak si popálený? Mrtvý pekelník spadl zpátky dolů a tam se rozpadl na prach. Pak se do toho vložila ta mrcha. Čarodějnice. Všichni jsme ji z povzdálí sledovali. Jakmile jsi zabil její hračku, vrhla se na tebe zezadu a málem by tě připravila o život, kdybychom nepřišli.“
Rychtář dovyprávěl. Převyprávěl to vcelku, jako předem připravenou historku. Za všechno že mohla Mila? Ve svědomí ho zasvrběla vzpomínka na jeho otce a zimní veselici.
„Kde je teď?“
„Odvedli jsme ji do hospody. A s ní dva dřevorubce, chlapy s železnýma rukama, ať ji pořádně zmlátí. Jen ať si užije bolesti, děvka, než ji očistíme ohněm. Shoří společně s tou studnou, kterou znesvětila,“ vyprávěl otec, ale říkal to spíše k lidem stojícím okolo, než k němu.
Martin chabě přikývl a postavil se. Nechtěl už s tím mít co dočinění, ať rozhodnou jiní. On je nic, jeho otec už si poradí. Postavil se.
Procházel kolem svých sousedů a oni na něj hleděli s novým respektem. Přišli až k hranici a otec jej vzal kolem ramen. Nevydržel to.
„Otče, vím, co jsi provedl tehdy v noci,“ řekl Martin a pohlédl na starého rychtáře. Ten zbledl. Pak se ale uklidnil a vzal svého hocha kolem ramen.
„Jednou to tu zdědíš a budeš Rychtářem ty. Víš, všechno jsem to dělal kvůli tobě. Byli jsme na mizině, zemřeli bychom hlady, potřeboval jsem pomoc. Já teď nemůžu jinak. Zabili by mě, tebe i tvou matku. Já nemůžu jinak,“ promluvil k němu šeptem. V hlase měl lítost.
„A hle, už ji vedou,“ dodal nahlas. Všichni se otočili ke dveřím hospody.
Pořádně ji zřídili. Nejvíce to odnesl obličej, ze kterého zbyla jedna velká modřina. Roztrhané cáry šatů ji spíše odhalovaly, než skrývaly. Starostlivé matky odnesli své ratolesti domů, tohle nebude divadélko pro děti.
Procházela uličkou hanby a její sousedé ji plivali do tváře. Jeden z mladíků se rozběhl a surově ji nakopl do břicha, skácela se na zem. Hoch za svůj hrdinský čin sklidil uznalé mumlání a několik vesničanů ho poplácalo po ramenou.
Když procházela kolem místa, kde stál Martin, projela mu myslí cizí myšlenka. Pomoz mi. Zachránila jsem tě. Jsem vyslankyní světla!
Potom ji přivázali ke kůlu, nebránila se, jen se modrýma očima vpíjela do těch jeho. Kdosi přinesl pochodeň a podal ji Rychtářovi. Do naprostého ticha se ozývaly přerušované vzlyky. To starý Čeřeňka, klečel na zemi a hlavu měl ukrytou v dlaních.
„Máš, něco na svoji obhajobu?“ pravil Rychtář.
„Já…“ prodralo se jí přes oteklé rty.
„Tak tedy, mocí mi svěřenou, tě odsuzuji za zločiny proti církvi a obcování s ďáblem, ke smrti upálením. Rozsudek bude vykonán okamžitě,“ dořekl a na důkaz svých slov hodil pochodeň na hromadu chrastí. Ustoupil o pár kroků, stejně jako všichni ostatní.
Foukal vítr. Oheň se rozhořel velmi rychle, vesele plápolal a stravoval tělo hříšnice. Ozýval se bolestný řev. Padaly kletby a většina z nich patřila Martinovi. Křičela něco o nespravedlnosti. O lidské hlouposti. O Bohem darované moci. Ale křik vzápětí utichl a zbylo jen praskání ohně.
Martin se vpíjel očima do ohně a litoval. Přistoupil ke svému otci. „To není správné,“ řekl mu. Rychtář jen smutně pokrčil rameny a otočil se k odchodu.
*****
Hned, jak pohřbili své bližní, odnesli Miliny ostatky daleko za vesnici, kde je hluboko zakopali. Místo bylo řádně vysvěceno. Studnu za nějaký čas obnovili, přeci jen, potok je daleko a lidská ochota taky. Ještě toho nešťastného dne se lidé vydali na pole. Práce nepočká.
Komentáře
Je tady znát posun,
Tuhle povídku už jsem, jestli se nemýlím, od tebe četl ve stručnější verzi, která byla taková příliš schematická. Tahle verze je nesporně o několik řádů lepší. Když pominu občasné gramatické a slohové neobratnosti, tak mi vadí, že otec se tak beze všeho synovi přizná, že přivolal démona, a není nijak otřesen z toho, že syn prohlédl jeho nejhlubší tajemství. Tahle rovina rychtářovy touhy po moci by chtěla ještě víc domyslet, protože je v povídce celkem dobře naznačená, ale nedotažená. Také není úplně jasné, jestli syn přes mínění, že "to není správné" přijal postavení, které mu rychtář svým podrazem připravil, a jestli z něj později úspěšně těžil.
Takže už se z toho rýsuje zajímavá povídka, vyžadující jen několik dílčích úprav a domyšlení psychologie postav.
mě se to líbí... Pořád
mě se to líbí... Pořád jsem čekal, že jí nakonec pomůže a budou šťastní až do smrti... zase nic. Ale to by nebylo ono.
Koment
Tak se pustíme do komentáře.
1) jazyk - pozor na jednu věc. Na počátku to působí, že se trochu snažíš použít takový klasický jazyk (jizba, nuzná snídaně (- to je skoro klišé)), a potom fam frkneš "frmol", který tam moc nezapadá. Povídka může být vyprávěná buď klasickým nebo archaickým, spisovným nebo nespisovaným jazykem, ale autor by měl tuto linku držet.
2) dialog s Minou - ona ho osloví, ale nic mu neřekne. Vím, že se to v životě někdy stává, ale v literatuře by to jejich setkání mělo mít nějaký smysl, třeba předání nějaké informace, jinak je navíc...
3) jazyk, jakým ti lidé mluví zní trochu legračně - chápu, že to má být taková dědinská mluva, ale někteří tak mluví a někteří ne - to by se mělo sjednotit.
4) pozor na větu s utržením nohy v koleni. Ta poslední vedlejší věta má jiný podmět než věta jí předcházející. Opět to vyvolá spíš úsměv.
5) není to špatně napsané, tahle verze je určitě lepší, ale... když jsem to dočetl, přemýšlel jsem nad tím, cos tím chtěl vlastně říct. Je to trochu deprese... povídka nijak nevyústí. Tu holku upálí a Martin (a to je hlavní) se v podstatě nijak nezmění... ani k lepšímu ani k horšímu. změna hrdiny je jedna z nejdůležitějších věcí při vyprávění příběhu.
:-) Tolik komentář. Držím palce v dalším psaní!
Přesně, jak píše Pavel
Co nám povídka řekne? Podle mě ukazuje, že i v podstatě hodný kluk, který se dozví pravdu a je vyzván, aby něco udělal, to raději vzdá a přizpůsobí se pokrytecké společnosti, ovládané demagogy, protože to je bezpečnější a pohodlnější. Mnozí takhle jednají, protože hrdinové jsou vzácní. Hrdinka, která vesnici zachrání, je za svůj nezištný čin "po zásluze" potrestána. Hlavní hrdina se nemusí vzchopit k činu - ale měl by se změnit alespoň duševně, prostě něco by to s ním mělo provést - v intencích tvé povídky by to patrně mělo být o tom, jak se z poctivého a naivního kluka pod tlakem prostředí stane stejný - a možná ještě větší hajzl než ti ostatní!