Kdo má rád tu noc
plnou pláče stěn
trpící údery biče,
který vítr v rukou třímá?
Já bleskem oslepen
spatřil armádu bez klíče
táhnout místy, kde slunce snídá.
Kopí jasné
jak hvězdy slzy ronící.
Bubny mocné,
jak obr stále tleskající.
Stádo černých hřebců
valící se obzorem,
těžké steny vorů
deroucí se přílivem.
Na bojišti leží
krvácející Luna.
Nikdo ji nedorazí,
nikdo ji nevnímá.
Kam putuješ armádo snová?
Smím i já tím směrem jít?
Vrací se na svět dávná touha,
otěže moci v rukou mít.
Komentáře
Bravo!!!
Je mi jedno, jestli je to dokonalé formou nebo ne, ale pro mě je důležité, že to je přesně ten typ básně, která ve mě probouzí krásné obrazy a ty mi pak dávají inspiraci k příběhům mým. Za to ti děkuju. Dalo mi to hodně.
Ježiš, až tak? Jsem moc
Ježiš, až tak? Jsem moc rád, že ti to dalo tolik. :-) Popravdě to byl jen nahodilý pokus vytvořený z nudy a nespavosti, od kterého jsem nic nečekal. :-D
Co takhle zkusit
střihnout nějaký rozsáhlejší jakoepos? Tohle by mohl být slibně vypadající úvod. Koukni třeba na Eddu nebo Slovo o pluku Igorově, pro inspiraci. Nějaké ty bubny a kopí, trocha surového verše, rytmus tú-dum tú-dum do kroku okovaných bot armády, což?