Pavel Renčín

Nemyslím, že to byla vynucená situace. Spíš se oba tábory blíže seznámily s oponentem a zjistily, že rozdíly jsou z velké části jen formální. Mnohem víc než náboženstvím bylo obyvatelstvo rozděleno třeba stavovskou příslušností - šlechtic katolík měl blíže k šlechtici kališníkovi než ke katolickému měšťanovi. Pozdější katolickou agresi rozpoutali cizinci, nikoli čeští katolíci. Za hranicemi v předbělohorské době teprve poznávali, že nekatolík nemá rohy a ocas. Průšvih, který u nás skončil nepodstatnou šarvátkou na Bílé hoře, byl zaviněný nikoli náboženstvím, ale nesnášenlivostí jednotlivých skupin (a sobectvím šlechty, stejně jako vedle v Polsku), kterou Ferdinand I. a později Ferdinand Štýrský spolykali jednu po druhé. Nejprve města, potom pár šlechtických osobností a na Bílé hoře najednou nebyl nikdo, kdo by vojsko vedl a každý ze šlechticů se radši spolehl na to, že právě jeho Ferdinand omilostní (přitom Praha byla připravená na obléhání, proti Švédům to měla těžší). Proto se také nechali pochytat jak zajíci.
A až tolik bych husity ke komunistům nepřirovnával, obojí je tzv. "revoluce odzdola", ale je to jiná doba a k revoluci vedly jiné motivy.

už v bájných slovanských dobách nebo za Přemyslovců, teprve obrozenci jim začali přisuzovat "holubičí povahu". Vozová hradba sice nebyla Žižkovým vynálezem, ale je fakt, že její strategické používání v kombinaci se střelnými zbraněmi (mobilní polní dělostřelectvi, to byla snad ještě důležitější inovace!) geniálně domyslel. Jenže ani likvidací husitských radikálů u Lipan sláva českých válečníků neskončila. Zbytky husitských "polních obcí" se staly jádrem obávané uherské Černé roty krále Matyáše a hlavní silou v boji proti Turkům, jako Bratříci na Slovensku skoro na půl století zamotali hlavu uherské šlechtě, některé jejich skupiny se staly základem kozáckých bratrstev na Ukrajině. A pokud se ruští bolševici v letech 1916 - 19 někoho opravdu báli, tak to byly československé legie na sibiřské magistrále.
To je, Toresi, to válečné hledisko, které bitvou na Bílé hoře zdaleka neskončilo. Ale jinak si nedělej o husitech iluze, protože ty jejich neustálé kompetenční a ideologické spory a boje mezi jednotlivými husitskými frakcemi, kdy se navzájem potírali, pobíjeli a upalovali, ačkoliv všichni měli ve znamení kalich, a ačkoliv pořád svolávali nějaké sjezdy, kde se ale nedokázali dohodnout a vždycky se do krve pohádali a spojili se jedině tehdy, když už byli zase křižáci za humny, tak to mi živě přípomíná náš dnešní parlament. Řekl bych, že každá doba měla své světlé a temné stránky, a když se jí začneš podrobně zabývat, tak ti to začne připadat velice povědomé, jako bys o něčem podobném včera četl v novinách. Lidé jsou prostě vždycky stejní, jenom mají jiné kostýmy a rekvizity.

ty zájmy, především ekonomické, šly u šlechty napříč proklamovanými ideologiemi. Je zajímavé, jak často tehdy různí vojevůdci měnili strany, podle toho, kde jim kynul větší zisk. Čapek ze Sán, vůdce sirotčí jízdy, už měl bokem dva domy v Kutné Hoře a se zapojením do bitvy u Lipan to nepřeháněl. Jak viděl, že se to blbě vyvíjí, tak se stáhnul do Kolína a nechal pěchotu být, ať si poradí jak umí. Nebo hrad Sion Jana Roháče z Dubé byl podle hlášení králi Zikmundovi velmi nedobytný - a tradovalo se to tak dlouho, než archeologové zjistili, že to byl miniaturní hrádek, který ani neměl studnu a na kterém by se při skutečném obléhání udrželi sotva pár dní. Celé dobývání Sionu byla zřejmě kamufláž, protože Ptáček, který vedl útok, byl Roháčův strýc. Bohužel, Zikmund se nakonec naštval, poslal tam oddíl Uhrů, a ti skutečně Sion dobyli za jediné odpoledne a bylo vymalováno.

Hynek Ptáček nebyl Roháčův strýc, ale synovec (tedy naopak Roháč strýcoval jemu). Později byl hlavou kališnické strany, později ho nahradil jakýsi schopný Jiřík ... a ten to dotáhl daleko.

Jenom zírám. Člověk si lecos pamatuje ze školního dějepisu, ale neuvědomuje si ty souvislosti. Ty dopisy šlechticů, to mi připadá jako ty dnešní odposlechy, ty řečičky, "kámo, ten kšeft ti přiklepnem, neboj, ministra zmáknem, stačí když položíš na stůl meloun českejch" :(((

Na historii jsou odborníky historici. V současnosti vycházejí mraky literatury nejen k politickým dějinám, ale třeba i k různým záležitostem každodenního života různých dob. Troufám si říci, že většina píšících českých historiků (či archeologů apod.) je na skvělé úrovni. Snad jen opatrně s tématem mytologie - tam věda trochu zaspala (nejen u nás) a teď se pracně vrací ke kritickému přístupu poloviny století. Mnoho autorů zde patří spíš do kolonky fantazie, nebo hůř někam do sektářství. Přitom pro autory fantasy je určitá orientace v mytologii nezbytností - čtenář by se pak třeba nemusel dozvídat, že nebohý bůh Chors je ve skutečnosti bohyně s lesbickými sklony!!!

Jsou historici a historici, DejFe. Třeba naše největší osobnost, filolog Bedřich Hrozný, se věnoval především Východu v 1. a 2. tisíciletí před n.l., psal o říši, která tenkrát existovala jen v narážce v Bibli a v nápise v hrobě Ramsese II. a směšná jeho práce rozhodně není. A to od jeho doby metody poněkud poskočily. I když třeba někdo rád čte Vernea, nemusí mu proto připadat směšná Marie Curie.

Jedna je rovina dokumentů, zápisů. Ta sice prozrazuje, že v určité době se cosi událo, ale jak, proč a čí zásluhou - tak to už je věc manipulace s lidským myšlením, protože ten, kdo to zapisoval, fandil určité straně a snažil se ji omlouvat a ty druhé očernit. A někdy to byla přímo objednávka od vládců. Takže kroniky jsou vždycky ideologické a snaží se manipulovat s lidskou pamětí. Správný historik je tedy vlastně detektiv, který z různých, často si protiřečících údajů se snaží vydedukovat stopy pravdy. Ještě větším detektivem je ten, kdo má k dispozici jen hmotné pozůstatky - nástroje, zbraně, základy staveb, hroby. Je to jako osnova, nad níž se musí stvořit příběh. A stopy pravdivých příběhů jsou jako zrnka rozesety i v různých legendách, pověstech a bájích.
Čili historik by si měl zachovávat odstup od pramenů; odděluje to, co je nesporné, od toho, co je dobový názor. Například naše nejstarší kroniku napsal Kosmas jako nenápadné zdůvodnění vlády Přemyslovců v Čechách. A určil k zapomnění všechno, co se mu nehodilo; pro něj neexistovala žádná Velkomoravská říše, velkoryse pominul dědictví Konstantina a Metoděje, vynechal existenci Sázavského kláštera (aby ne, když se na jeho likvidaci podílel!), škrtl z našich dějin sv. Prokopa a s velkou nechutí se zmiňuje o sv. Václavu. Takže naše nejstarší kronika je také náš nejstarší doklad o zmanipulovaných dějinách. To mnohem pozdější kronikář Václav Hájek z Libočan si prý vesele vymýšlel a psal svou kroniku spíše jako román (a v jeho době a ještě dvě stě let potom to byl největší bestsseler v Čechách). A přesto Hájek ve svých suverénních tvrzeních uvádí spoustu detailů, které byly do nedávna považovány za vymyšlené, ale najednou archeologové po nich nacházejí stopy - např. velkolepé keltské město na vrchu Závisti nad Zbraslaví nebo neuvěřitelný, 90 metrů dlouhý dřevěný dům na hradišti Stará Kouřim...
Pravda je zřejmě tam někde mezi zachovalými osobními dopisy, poselstvími, obchodními smlouvami, závětěmi a soudními nálezy na straně jedné, a příběhy, ba dokonce pověstmi a legendami na straně druhé.

musím souhlasit s Otomarem, historik je opravdu detektiv, který se snaží najít řešení problému. Bohužel ani v současnosti nemá většinou k dispozici všechna vodítka, a tak se stává, že výsledek jeho detektivní práce často pokulhává. Historie je příběh a občas se udá, že, ve snaze příběh vyprávět celý, si historici část přimyslí nebo jinak vysvětlí. Čím dále jdeme do minulosti, tím častěji se musí spoléhat na vodítka nejednoznačná a historikova práce se tak musí spolehnout spíše na experiment než na seriózní prameny.
I v současnosti si historici až příliš často protiřečí. Na druhou stranu jsou to lidé, kteří mají své názory a svá přesvědčení, a tak je nornální, že je do svých prací občas pustí. Přesto si myslím, že je česká historiografie na velmi vysoké úrovni a bílá nebo nejasná místa jsou stále vzácnější.
Jinak všechny zdravím, díky za tu debatu