Pavel Renčín

 Dle měření z několika nezávislých projektů je více než zřejmé, že vliv oxidu uhličitého na globální oteplování je od sedmdesátých let nulový. Už tehdy dosáhl jeho výskyt v atmosféře svého absolutního maxima a veškeré další přírůstky už nic neovlivní. Navíc, samotné vodní páry v ovzduší mají na oteplování mnohem větší efekt než oxid uhličitý. 
 Proto veškeré dnešní odvolávání se na omezování prostředků vypouštějících oxid uhličitý do ovzduší jsou jen populisticko-demagogické lži, snažící se politiky odít v čistý bílý šat a odvést pozornost běžných lidí od důležitějších problémů.
 Ba co hůře, nejspíše se jedná jen o lobování pro korporace, tvářící se jako beránci, kterým nezáleží na penězích, ale na životním prostředí. Z toho by člověku bylo na blití...

 Martin se zarazil uprostřed věty a přestal zpracovávat klávesnici. Jeho původně vědecká zpráva se opět začala stávat plamenným projevem proti populistům. Už několikrát si zakázal podobné výlevy a příliš nezáleželo na tom, že tato zpráva půjde jen na jeho blog.
 Odmazal poslední odstavec a nahradil ho třemi tečkami, které značily, že bude za chvíli pokračovat. Vyvěsil zprávu, zavřel prohlížeč a se zasténáním se zvedl ze svého křesla. Ze své malé kanceláře vyšel na potemnělou chodbu vědeckého ústavu a zamířil k automatu s teplými nápoji. Neměl je rád, ale pomáhalo mu to.
 Na zeleně zářícím displeji stálo 23:22. Počkal, až naskočí 23:23 a pak vhodil do zdířky zlatavou dvacetikorunu. Automat pípnutím oznámil přijetí volby a namočil mu do umělohmotného kalíšku. Na rozdíl od většiny ostatních neměl vlastní hrnek. Měl pro to prostý důvod, nechtělo se mu ho umývat.
 Popadl do hubených prstů horký kus tenkého plastu a opatrně, aby nic nerozlil, zamířil na své pracoviště. Schoulil se nad svým zářícím monitorem a do sluchátek si pustil playlist z youtube, i když měl celé patro ústavu pro sebe. Promnul si suché oči drážděné kontaktními čočkami a otevřel několik grafů a nový sešit Calcu. 
 Ještě porovnat několik údajů a napíše na blog další odstaveček. Člověk se u toho dobře odreaguje od práce.

 Kulka ráže .40 s dutou špičkou zasáhla Martinovo temeno a na jeho dvaadvaceti palcové LCDčko udeřila sprška krve, mozku a úlomků kostí.
 Prázdná patrona lehce klepla o podlahu, než ji sebrala ruka v černé rukavici. Holohlavý muž v černém obleku s rudou kravatou zastrčil krátkou pistoli s dlouhým tlumičem do saka a otočil se k odchodu. Pečlivě za sebou zavřel dveře, přivolal si výtah a sjel s ním do přízemí.
 Ve vstupní hale právě stejně oděný muž opouštěl budovu. Když uslyšel cinknutí výtahu, přikrčil se do střelecké pozice a sáhl po zbrani. Pak ruku zase stáhl.

 „Čtyřicet osmičko,“ slova doprovodil pokývnutím hlavou.
 „Šedesát devítko,“ vrátil mu pozornost muž z výtahu.
 „Pracovně?“
 „Pracovně, jinak bych neměl důvod lézt do téhle budovy. Smrdí vědou a věděním,“ málem si odplivla ČtyřicetOsmička.
 „Copak jsi měl?“ 69 udržoval konverzaci.
 „Nic extra, další důsledné popření globálního oteplování. Už mě to začíná zmáhat. Co ty?“
 „Ááále, další motor na vodu. Ještě lepší než většina ostatních. Ale když šejkové tak dobře platí...“ pokrčil 69 rameny.
 „Platí, ale už to není to co dřív. Vědci nemají ochranky jako diktátoři banánových republik. Naše práce ztrácí kredit.“ Znovu polkl sliny. Neměl chuť zanechávat za sebou stopy DNA.

 Oba dva zabijáci sebou trhli, když k nim od schodů zamířila podivná postava opilým, motajícím se  krokem. Dvojice hlavní tmavých jako černá díra se upřeně zahleděla na podivného chlapíka v dlouhém laboratorním plášti, jehož bělostnou čistotu nedávno poskvrnily cákance krve. Mužovy šílené oči téměř přilepené na jeho brýlích konkurujícím dnu stakanů dominovaly jeho fretčí, protáhlé tváři.
 Napřahoval k nim zakrvácené ruce, které se marně snažil utřít do svého pláště.
 „Ty nejsi od fochu, co?“ 69 se probudil z překvapení jako první.
 „Vy nejste vědci?“ Zapískal mužík.
 „Není,“ odpověděl za něj 48.
 „Ale podívej se na něj! Ten musel někoho solidně zřídit,“ nenechal se 69.
 „Musel? Musel!“ Vypískl vědec a zatvářil se, jako by zahlédl blížící se konec světa. Zabijáci na sebe překvapeně pohlédli.
 „Musel jsem to udělat! Musel! Kvůli Newtonovi! Kvůli fyzice!“ Padl na kolena a rozplakal se do zakrvácených dlaní.
 „Musel jsem ho zabít. To jeho perpetuum mobile fungovalo!“