Pavel Renčín

 Janos se znovu rozhlédl po potemnělé rychle vymrzající světnici, jako by se musel ujistit, že kromě jeho chladem se třesoucí rodiny není nikdo kolem.

 „Jděte za mě,“ nakázal dětem, nedočkavě podupávajících v kožíšcích kolem. Dětem se příliš nechtělo, ale Anika, Janosova žena, je popadla a odtáhla za otcova záda. Muž si povzdechl, znova se rozhlédl a začal křesat o sebe kameny a modlil se, aby vykřesaná jiskra zapálila připravenou slámu přidržovanou lehoučkým klestím.

 Děti za ním nedočkavě a vzrušeně štěbetaly, nevšímaly si, že je matka tiskne až příliš pevně. Jedna z jiskřiček, velká a zářivá jako samotné slunce, se zakousla do vysušeného paliva. Vyšlehlo několik drobných plamínků. Janos na ně foukl, přesně jak si pamatoval rozdělávání ohně z pohádek a starých příběhů, ale díky nedostatku zkušeností málem plameny uhasil.

 Oheň se ohradil dusivým začazením a Janos pochopil jeho výzvu a přestal pomáhat. Pomalu vstal a i přesto mu ruplo v zádech. Uvědomil si, že se u ohně křečovitě krčil.

 Poodstoupil, spíše byl odtlačen drobotinou, která se nahrnula k ohni a snažila se polapat co nejvíce tepla. Postavil se vedle své ženy a pevně ji chytil za ramena. V třpytu plamenů se jí vlhce leskly oči.

 „Neboj se, Ohňonoš zítra už konečně přijde a přinese požehnaný Oheň. Do té doby v krbu nebude ani stopa po Ohni,“ pokusil se jí uklidnit. Jen mlčky přikývla. Děti se radovaly z plamenů a tepla, které laskavě nabízely.

 Ve světnici se rychle oteplovalo. Janos ještě přihodil několik větví, aby dodal ohni novou sílu, i když se mu zdálo, že to snad není ani potřeba. Oheň rostl a sílil jako by sám od sebe. Fascinovaně na něj hleděl. Tančící a kroutící se plameny vůbec nepřipomínaly posvěcený Oheň. Ani Oheň kovářské výhně stejně tak Oheň pekařské pece, a už vůbec umírněný, ochočený a klidný Oheň domácího krbu.

 Poskakující plameny byly příliš živé, poskakující a neklidné. Hypnotické. Když mu Anika sevřela pevně rameno, vytrhl se z podivného snu. Všiml si, že zahnala děti spát. Nebylo divu, pokud se po zírání do skotačícího ohně cítily tak unavené a ospalé jako on, tak šly do peřin téměř dobrovolně. Zahleděl se na ustaranou tvář své ženy a  všiml si, že už nemá uplakané oči.

 „Jak ještě dlouho,“ zašeptala.
 „Chviličku. Jen pořádně vyhřeji světnici, aby teplo vydrželo až do rána a pak uhasím a vymetu oheň.“ Chytil Aniku za ruku a zahleděl se do mohutných plamenů, které jakoby s nechutí olizovaly kameny krbu. Živý, neochočený oheň měl mámivý účinek.

 Z jejich snění je vytrhlo tvrdé zabušení na dveře.
 „Kdo-kdo je tam?“ podařilo se vyrazit Janosovi z rázem staženého hrdla.
 „Ohňonoš,“ ozval se ledový hlas kontrastující s hřejivým teplem ohně, který jim sloužil.

 „Ch-chvíli...“ pokusil se Janos, ale to už muž otvíral dveře a vstoupil dovnitř. Za jeho zády v temnotě venku padaly velké sněhové vločky hnány ledovým větrem. Vyšité ornamenty na mužově rouchu se ve světle ohně začaly kroutit a syčet.

 „Viníci,“ promluvil muž smutně, „nebožáci.“
 „To-to,“ snažil se neúspěšně Janos.
 „Přišel jsem, jak nejrychleji to šlo, abych vám přinesl nový Oheň, a vy jste ještě chvíli nepočkali.“ Mluvil smutně a zničeně.

 „Prosím, milost!“ Vykřikla Anika, která stála za Janosem a třásla se hrůzou.
 „Ale už jsem přišel příliš pozdě. Prohřešili jste se proti prvnímu přikázání. Není vám pomoci, i když bych vám rád pomohl. Jen to není v mé moci.“
 „Prosím!“ Vypadlo z Janose zoufale. Cítil jak ho polévá omračující horko, pot ho smáčel, točila se mu hlava a ruce ho pálily.

 „Vy to nechápete,“ zavrtěl Ohňonoš hlavou v kapuci a zatočil pohled k ohni, až se mu ohnivě zaleskly i oči. „Já vám nic neudělám, ani nikdo jiný z Ohňonošů. Ale on,“ ukázal prstem ke krbu, „on ano.“ Anika zaječela.

 Janos se otočil a spatřil, jak z ohnivého oka v krbu vyrazilo několik plamenných chapadel, které samotným dotykem zapalovaly věci. Několik chapadel se vrhlo na postel, která vzplanula ukrutným žárem. Další chapadla popadla Aniku a škvařila ji v pevném objetí. Vzduch se plnil kouřem, pachem spáleniny a bolestného křiku. Dvě chapadla se plazila k Janosovi, podlaha kolem nich černala a doutnala.

 „Je mi líto,“ zašeptal Ohňonoš a vykročil ze dveří. „Je mi líto, že jsem nepřišel dříve.“

 Zavřel dveře za spalující výhní, pekelným infernem, které požíralo celou světnici.