Novinky čtenářské dílny
Martin křik
Vy to fakt neslyšíte? Vážně, opravdu neslyšíte to volání? S vámi to nic nedělá? Nic necítíte? Nic nevidíte? Jak tu můžete jen tak sedět?! Dělejte přece něco! Cokoli! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! …
Jak tu mohou jenom tak sedět a zastírat skutečnost? Jak můžou jen chodit kolem a být v klidu? Jak můžou pořád jen dokola jíst, mluvit, odpočívat? Vždyť co jiného dělají? Ano, občas ještě sledují televizi a nebo pracují. Věnují se nějaké zábavě či sexu, cosi se učí nebo něco vytvářejí. Něco, co je zcela bezvýznamné… Tak, jako všechno.
Chápala bych to, kdyby takto strávené chvíle využívali jako odpočinek. Kdyby to dělali jen jako nedůležitou mezihru, jako oddychovou činnost, která by pro ně byla zastavením a relaxací.
- Jenže to oni ne. Oni tak ŽIJÍ!!! Oni to dělají pořád! A není NIC, co by se za tím skrývalo. Neodpočívají, TO už JE jejich ŽIVOT. Takhle oni opravdu prožívají všechen svůj čas. A mají pocit, že to je život. Život! Oni si vážně a úplně doopravdy myslí, že celou tu dobu žijí!
Ale ve skutečnosti jen spí. SPÍ. Nic víc. Usnuli před dveřmi do předsíně svého vědomí, sesunuli se tam na linoleum a tvrdě spí. Copak se nikdy neprobudí? Copak je nikdy nenapadne, kde jsou a co se děje? Nikdy nemají žádné otázky? Copak je opravdu vůbec nic nezajímá?
Sedím jako na trní a všechno ve mně křičí. Cítím miliony věcí a vím, že…
Ale oni se smějí, koukají jeden na druhého, vyprávějí vtipy, rozebírají pracovní a osobní vztahy, školu, filmy, květiny. Chtějí si se mnou POVÍDAT. Jako by to byla ta správná činnost, kvůli které se lidé scházejí a tráví spolu čas. Jako by to mělo nějaký vyšší smysl. Dlouho jsem se ten smysl snažila najít, věřila jsem, že jsem hloupá a že jednou ten skrytý smysl pochopím. To jsem byla dítě a oni byli takzvaně DOSPĚLÍ. Teď jsem také dospělá. A už chápu, že oni skutečně NIC nevědí. Necítí. Nic nezkoušejí, neskrývají za svým bezduchým chováním něco OBROVSKÉHO. Něco. To něco, co by přece měli znát; ano, měli by, vždyť jsou „dospělí“. Ale oni neznají ani to, co jsem znala já, když mi bylo pět. Oni ani vzdáleně netuší, že by měli během času poznávat cosi více. Řada z nich ani nemá sny!
Vždyť oni vůbec nevnímají. Nemají představy, nemají otázky. Nemají temnotu ani touhy. Samozřejmě, mají touhu po jídle, lásce, po novém autě. Někteří z nich čtou knihy a jsou velmi vzdělaní, spousta těch lidí je daleko vzdělanějších a chytřejších než já. Ale pořád nic nevnímají. A když ano, tak ne hluboce. Nesnaží se porozumět a nesnaží se s tím pracovat. Nechtějí. Nemají zájem. Nepálí je otázky a touha. Nemají žádné hlubiny, které je vtahují dovnitř. A pokud je mají, tak je nepoužívají. Nechtějí je vidět. A když je jeden člověk ze sta náhodou chce spatřit, stejně nepátrá dál. Neví, co s tím, a radši jde na pivo.
Jak mám mezi TĚMIHLE lidmi žít? Jak jen mám mezi nimi žít? Jak? Navíc, já bych přece měla žít S nimi, a ne MEZI nimi. Jenže to nejde, to vážně nedokážu! Abych žila s nimi, nesměla bych být taková, jaká jsem, nesměla bych vnímat… A to nelze. Mohu tedy žít pouze MEZI NIMI. Tak nějak se mezi nimi proplétat, skrývat se a odhalit se jen před někým, kdo také nějak…VNÍMÁ. Ano. Tak nějak.
Jedu autem, hraje rádio. NIC. Oni sedí, celou dobu sedí. Dívají se, mluví, čtou. A nic.
Jsem na návštěvě u příbuzných. NIC. Oni sedí, mluví, jedí, pijí. A nic.
Jsem ve škole. NIC. Oni sedí, chodí, mluví, čtou, píšou, jedí, pijí, párkrát si odskočí na záchod. Jak jednoduché, zase několik hodin v háji. A nic.
Jsem s nimi na výletě, v přírodě. NIC. Oni jdou, mluví, pak odpočívají, jedí, pijí, vykonají potřebu za keřem. A nic.
Jsem v kině. NIC. Oni přijdou, usednou, dívají se, někdo z nich něco sní nebo se napije, pak následuje použití WC a odchod. A nic.
Jsem na filozofické diskusi. NIC. Oni mluví a mluví. Poslouchají projev ostatních, pozorují. Přijdou a odejdou, a ti, kterým vyschlo v krku, se napijí. A nic.
Jsem na sezení s psychologem, řešíme magické a duchovní záležitosti. NIC. Vůbec nic. Mluví, mluví. Poslouchá. Pije a pojídá sušenky. A nic.
Jsem s nejlepšími přáteli, s těmi nejlepšími lidmi, které znám. NIC. Snažím se jim něco ukázat, něco naznačit. Aby bylo konečně NĚCO. Ale není. Oni mluví, usmívají se, cítíme přátelská a láskyplná pouta. Mluví, chodí, sedí, jedí, pijí. Jdou na toaletu. A nic.
Jsem někde na magickém místě, cítím a vnímám a prožívám…. A oni NIC. Mluví, chodí, sedí, jedí, pijí, zajdou si ulevit na záchod. Možná se někteří z nich na tom „romantickém místě“ pro změnu pomilují. Tak to chodí, tyhle činnosti, to je jejich. Stále a znovu. Pořád dokola. NIC: NIC: NIC. Největší NIC na světě.
Poslouchám tajemnou hudbu, která volá a otevírá brány. Dívám se na západ slunce, který vzývá všechny duše. Hladím kámen, v němž se ukrývá duch, který si tam pohrává. Ptám se a křičím a cestuji, padám a létám, pátrám a lezu často i tam, kam nemám. Na konci těch chvil se kácím energizující únavou. – A oni? Oni ani NEVIDÍ, že slunce zapadá. Oni neposlouchají žádnou hudbu opravdově a nedotýkají se kamenů. Oni nechtějí, nevědí, nechápou, nezajímá je to. Kdyby je to opravdu zajímalo, pak by to DĚLALI.
Otázka „jak“ je pouhou výmluvou. Již mockrát jsem ji slyšela z úst těch, kteří prý CHTĚJÍ vnímat a cítit. Ne. Oni jen lžou, oni nechtějí. Kdyby totiž OPRAVDU chtěli, nějaké „jak“ by je NIKDY nemohlo zastavit.
Proč pořád mluví? Proč nepoužívají nic, co používat mohou? Proč? Proč?
A proč je to tak již od začátku věků?
Proč jsme my VNÍMAJÍCÍ stále tak sami? Proč se musíme skrývat, proč jsme jako vetřelci ve vlastním domě? Proč?
Proč? Proč je jejich život tak nudný, nicotný a prázdný? A proč právě mně takový život nestačí?
Proč musím žít jako blázen, který uprchl z blázince a bojí se, že ho opět chytí a zavřou?
Proč musím žít jako schizofrenik? Kam tohle vede a kam to vést má? Proč? Proč?
Proč není nikdo, kdo by tu byl se mnou? Někdo lidský. Nějaký opravdový člověk, který bude vnímat se mnou. Někdo, kdo uvidí a ucítí to, co já….
Ale ne. Lidé jsou pomíjiví. Netrvají. Nechápou a nikdy se mi nikdo z nich nemůže přiblížit tak, aby vnímal totéž. Nikdy mi nemůže být žádný z lidí tak blízko, aby beze slov pochopil. Nikdy se mnou nikdo nemůže jít do těch světů. Nikdy. A i kdyby mohl, stejně to bude jen můj pomíjivý a krátkodobý souputník, spolucestovatel, který se mnou bude jen na chvíli. Na krátkou chvíli a jen částečně.
Co tedy vlastně chci?
Co tedy žádám?
Nevím. Chtěla bych mít mezi lidmi někoho, kdo půjde se mnou. Tedy alespoň na těch pár pomíjivých chvil. Abych se tak moc necítila jako úplný vyděděnec lidského druhu.
Stačil by mi někdo, kdo se mnou párkrát ucítí a uvidí ty světy a ty duchy… Pak ať klidně zmizí, ať si zemře, ať mě opustí. Ale aspoň těch pár chvil abychom prožili, abych si to mohla pamatovat a vědět, že někdy v nekonečném čase existoval člověk, který OPRAVDU byl SE MNOU a vnitřně POCHOPIL…
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Anketa
Shout Box
RSS kanál
Komentáře
Tohle
je vlastně část (možná) mojí budoucí (možná:) knihy... Taková příloha k příběhu samotnému. Marta, jedna z hlavních postav, tohle "dílko" napsala v době, kdy dospívala a poprvé si plně uvědomovala, jak moc je odlišná...
Ajaj
To s tou knihou jsem neměla říkat. Nemyslím si totiž, že to vyjde. Ne, spíš nee. Radši to zapomeňte, beru to zpátky:)
pozdě honit bycha...
pozdě honit bycha... říkal jsem si, že je to trochu přepjatý, ale jako úvod do knížky bych to chápal a sedlo by to tam... už se těším
Tohle je typický monolog
dospívajícího člověka, který je naladěn duchovně a najednou si uvědomí, že je jako robinson v bezduchém davu, že ho nikdo nechápe a patrně ani nemůže pochopit. Všichni jsme si tím více nebo méně během puberty prošli.
Jako úvodní pasáž, charakterizující hrdinku románu, si to dovedu představit. Tam je ta "přepjatost" na místě. Záleží ovšem na tom, kam se od této výchozí situace bude příběj vyvíjet dál. Ale i tak je to trochu dlouhé, chtělo by to prokrátit. Argumenty se opakují v kruhu a po chvíli se už nic nového o životním pocitu hrdinky nedovídáme. Nejlepší je pasáž, vyjmenovávající různé životní situace, v nichž lidé jednají stereotypně a pořád stejně.
Prý "trochu dlouhé" :)
Hmmm, prokrátit... Tak to tedy nevím, kde a jak přesně. Možná za nějaký čas, až zas pokročím o kousek dál v celém tom příběhu. Teď bych to asi jen pokazila..
Jistě
vrať se k tomu až s odstupem. Pak sama uvidíš, co je tam možná nadbytečné.
Vyděděnec
Leni, jak vnímám text (a hodnotím to jako úryvek textu, nikoli povídku) já, je o vyděděnci, o dospívající dívce, která už odrostla dětství, ale nechce do světa dospělých, který jí připadá ubíjející a nudný. Tyhle pocity cítí mnoho dospívajících, mnoho z nás si jimi prošlo.
Souhlasím s Otomarem, také bych krátil - až o padesát procent. Začal bych střední částí prvního odstavce a pokračoval pokaždé, když se bude nějaký text duplikovat. Jde o to, že na několika stránkách čtenáři vlastně říkáš něco velmi jednoduchého (informací je: Marta je jiná, necítí se být členem okolní společnosti, nechápe, jak mohou ostatní žít bez fantasie a trápí jí to. Touží alespoň chvíli nebýt sama, ale příliš nevěří, že se jí to podaří.) Tady jsem to napsal na čtyři řádky :-) myslím, že dvě stránky by na to tedy mohly stačit. Takhle by ten dlouhý monolog odradil přinejmenším mužské čtenáře. :-) Ber to jako radu, můžeš se jí řídit, nebo nemusíš.
Nicméně každá pasáž má svého ducha a skutečně, ty cyklické činnosti jsou napsány velmi pěkně. Je to zajímavá reflexe toho, jak jsou v podstatě naše životy stereotypní... Chtělo se mi odpovědět: tady nejsi sama. Ale nechtěl jsem z toho dělat Zelené údolí... Víš jak :-)
Vím jak :-)
Hezky sepsáno na čtyři řádky =D
No, snad s tím v budoucnu něco udělám. Ještě, že jsem vám to sem dala k ohodnocení. Neměla jsem totiž nejmenší představy, jak to bude vnímat někdo jiný než já... :) a dost jste mi pomohli.
Napsal jsem si pár
Napsal jsem si pár podobných "výkřiků" do sešitů chemie atd. na střední škole. Dokonce jsem potom sesmolil úžasnou filosofickou povídku o takové cestě a hledání (nikomu ji nikdy neukážu). Skončil jsem přemýšlením, co vlastně je to ONO, co člověk hledá (a děsí se toho, že jako dospělý hledat přestane). Nějaký grál, princezna odepsaná pro draka, brána jinam, čin s velkým Č, určité probuzení, sláva ... Má tvoje Marta nějakou představu v čem bude jiná?
Ehm
Já odpoved mám, žádný "něco" neexistuje. Sice jsem v pubertě, ale stejně tohle nechápu (asi jsem jinej ;-), to něco co všichni hledají neexistuje, není smysl života, není možnost nějak život "naplnit". OPRAVDU se dotýkat, poslouchat, cítit nejde (teda pokud si nedáte marijánku ;-D).
Promin, ale tohle se mi vůbec nelíbí,nemyslím si, že existuje Něco a život má smysl, jen ho musíme najít.
Život smysl nemá, je to zbytečnost, mi jsme zbytečná, svět je zbytečnej a všechno co děláme je, když se to tak vezme, úplně k ničemu.
Vyčerpávající, ale snad jsem své (pochybné ;-) myšlenky popsal správně a přehledně :-)
Smysl života, toť věčná otázka
Protože je v něčem docela jiném, než si většina lidí myslí. Smysl života je oživovat planetu a udržovat systém. Ale radost a štěstí, ty jsou v drobných věcech. Krásné je to, čeho se nemůžeme dotknout, co nemůžeme držet nebo vlastnit. Co prchá a pomíjí. Nemůžeme si zoufat nad tím, že lidé jsou jiní, než bychom je chtěli mít. Prostě si každý musí vytvořit svůj prostor, ve kterém je sám sebou - a stejně naladění lidé tam za ním přijdou, to funguje jako magnet, sám jsem si to mnohokrát ověřil.
Život se dá naplnit, ale ne skrze něco vnějšího nebo přes nějakého jiného člověka. Kdo hledá smysl života v ideálech, náboženství, politice, nebo lásce, tak má pocit, že ho to všechno časem zklame. Protože život, to je jako hra v loterii. Pokud ti padá dobrá karta, musíš si to užívat, protože už zítra může být palec dolů, potká tě nehoda, nemoc nebo nepřízeň mocných, tvoje láska tě opustí, o peníze přijdeš... No, a buď skončíš, nebo se z toho zase vyhrabeš...
Proč asi lidi čtou romány a koukají na filmy? Myslím, že hlavně proto, aby stihli v tom krátkém časovém úseku, který jim byl dán, prožít co nejvíc různých jiných životů. Je to vlastně forma převtělování - a na rozdíl od drog toho dotyčného tak brzy nezničí :-)
A navíc se ve fantazii můžeme směle vydat i tam, kam bychom si ve skutečnosti nikdy netroufli. Kdo z nás by chtěl třeba zažít na vlastní kůži to, co Rita a spol. v kanálech Labyrintu? :-((
Albýn je nihilista :-)
nemůžu s ním úplně souhlasit, ale v tom to je - každý má jiný názor a každý může mít pravdu. Nepustím se o diskuze o smyslu života (na to si netroufám :-), ale poznamenám něco k onomu Hledání. Možná, že je to také Čekání. Čekání na velkou změnu, na to, že se stanu zázračným, jako hrdinové románu, na to, že dokážu Velké činy! Celé dětství jsem tomu věřil, přiznávám, že dnes je to čím dál těžší. Život klade nástrahy, ať chceme nebo ne, sráží nás na kolena. Znovu vstáváme, obtíženi stále větší váhou jizev. Pořád věříme, pořád šlapeme, ale ta víra je časem slabší. Přesto jsem se jí ještě nevzdal... Už vím, že ze mě nikdy nebude Paul Atreides, ani geniální Ender, ani Aragorn... Přesto pořád věřím tomu, že si můžu splnit sny.
Určitě znáš báji o
Určitě znáš báji o Filemonovi a Baucis, Otomare. Myslím, že je v ní obsaženo zhruba to, co jsi řekl, snad jen si člověk musí odmyslet řeckořímský strach z božské vrtošivosti. Nemyslím si, že "něco" musí mít velké N, a také nemusí ležet v oblacích. Jednou jsem slyšel v rádiu výrok "posláním člověka není štěstí, ale spokojenost" (tuším že to řekl doktor Plzák). Vyžaduje to určitou pokoru před světem a vyrovnanost, možná taky otevřené oči, vědomí, že všechno je strašlivě křehké a může zítra umřít, že se toho můžeme možná naposledy dotýkat a vidět to právě teď. Nemyslím si, Albýne, že je všechno k ničemu, ale to neznamená, že nutně musím věřit v sedm věčně panenských hurisek pod datlovníkem a blaženost nad blaženosti. Zkuste si třeba vzpomenout, kdy v životě jste byli nejspokojenější, věřím, že spoustu z vás napadnou fantasticky všední situace. Možná znáte takový ten pocit, kdy je člověku jen tak krásně, až mu slzí oči. Baucis a Filemon (stejně jako třeba král Midas) smějí mít přání a zkusí si říct o "něco", závidím jim to "něco", co našli s nejjednodušší přirozeností.
Moc hezká debata :-)
Myslím, že to "něco" opravdu existuje. Ale nejde se k tomu dobrat slovy a přemýšlením. A nelze to vysvětlit.
Zdeňku, ano, Marta má velice přesnou představu, v čem je jiná:) Jenže to je právě to, u čeho zatím poněkud tápu. Nejde mi to přesně vyjádřit. Snad to vyplyne později z příběhu...
A pokud ne, tak se na to vykašlu a nic nebude. :)