Pavel Renčín

Myslím, že snad každého autora alespoň někdy přitahovalo prostředí Druhé světové. V Loutkovém divadle jsem se do něj ponořil i já. Je to povídka lehce hororová, na pomezí reality a fikce. Chcete poznat dědictví věhlasného loutkáře? Jak malý a osamělý Paris zjistí, jednou odkrytá tajemství začala žít vlastním životem. Kdo jsou loutky a kdo loutkoherci? Existují rozhodnutí, která nelze vzít zpět.

Povídka vyšla v antologii Kočas 2002 a na Fantasy Planet.

Ukázka

„Blebleblel, přišel jsem si z pekla pro hříšnici madam Schillerovou, která vedla dětský internát v Grünbachu. Nebyla na děti hodná a často je šlehala rákoskou až do krve,“ soustředěně deklamoval chlapec a loutka čerta se zmateně zapotácela.
Oči pekelníka opět zažhnuly plamenem. Zatřepal hlavou, jako by z ní chtěl vypudit cizí myšlenky. „Seru na Schillerovou,“ řekl hlubokým hlasem. „Je to stejná frigidní čubka jako byla tvoje máma!“ Mladík vyrazil výkřik, v němž se mísilo překvapení se zlostí, a odmrštil loutku čerta, jako by v ruce držel štíra. Prudce narazila do dveří a bezvládně se zhroutila. Jako loutka.

Recenze