Pavel Renčín

Ty kameny tam stály v kruhu. Bylo jich mnoho a jejich počet neznali ani nejstarší a nejznalejší z vesnice. Vesničané věřili, že brání zlé moci vstoupit do jejich blízkosti a že je postavili druidové, aby chránily jezero Chisjö, v němž se rodí mraky.
Ať už byly legendy pravdivé či nikoli, je pravda, že vesnici nikdy nepostihla žádná velká pohroma. Úrody bylo vždy dost alespoň na obživu.
Mimo kamenný kruh se většinou nikdo neodvažoval, takže život ve vesnici byl vcelku fádní, plný všedních starostí. Zpestření nabízeli snad jen muži, kteří se občas objevili v místní krčmě. Muži pocházeli z lesa, z míst za kruhem, a vyprávěli o divech, které se tam nacházejí. Jejich vyprávění byla plná víl, skřítků, kouzelných zvířat a čarovných pramenů.
Zejména však mluvili o své paní, královně lesa, a o všech, kdo jeho darů užívají. Vyprávěli o její kráse, kterou převyšovala všechny dívky, co kdy žily. Byla pevná jako kořeny borovice a jistá ve svém jednání jako pták letící mezi větvemi stromů.
Všichni ve vesnici mužům naslouchali, ale málokdo se vydal ven z kruhu, aby se ujistil o pravdivosti slov cizinců.
*            *            *
Seděl na lavičce a hleděl kolem sebe. Svěží vánek si pohrával s vlasy krásných dívek, které se v letním teple procházely městem. Slunce zeleně zářilo skrz listí stromů a na zemi tvořilo kaleidoskop stínů.
Nervózně a možná i trochu bojácně se rozhlížel kolem a nenapadala ho slova, kterými by popsal tu krásu kolem sebe.
Koruny javorů šuměly. Zpívaly svou krásnou uklidňující píseň. A on si nevědomky do tempa klepal nohou nepravidelný rytmus. Hlavu měl zcela prázdnou a do parku si šel sednout vůbec poprvé. Ani nevěděl proč. Možná se v podvědomí zhrozil rutiny svého života.
Hleděl tam z lavičky na lidi, co mají cíl, myšlenku, za kterou jdou, a pomalu mu docházelo, že jim vlastně závidí.

Sedla si vedla něj žena. Nebo spíše dívka? Člověk by mohl hádat a nikdy by neuhodl.
Pohodlně se opřela.
Zprvu ji vůbec nezaznamenal, ale pak si jí všiml a pohlédl jí do očí. Byly hnědé s lehkým zeleným nádechem. Byly krásné jako hájek za letního rozbřesku, jako starý dům obrostlý břečťanem. Odráželo se v nich tohle všechno a ještě o mnoho více - strom sražený bleskem, ze kterého obrážejí mladé větvičky, i smutek nad pokáceným smrkem.
Usmála se a naklonila hlavu na stranu. Kaštanové vlasy jí neposlušně padaly do kulaté tváře. Když se na něj usmála, rozbušilo se mu srdce. Bušilo tak jako ten zvon, co odbíjel čtvrtou.
„Mohla bych vás o něco požádat?“
Roztomile mrkla a on pořád nevěděl, co říct. Potom si sáhla do vlasů a položila mu do ruky dubový lístek. Teprve teď si všiml, že má ve vlasech vpleteno listí různých stromů, jejichž jména už dávno zapomněl.
Konečně promluvil: „A kdo jste?“
„Jsem ta, co se starala, aby Finn byl velký a silný.  Jsem vládkyně lesů. Nebo mi tak alespoň říkají.“
Sesunul se z lavičky a klekl si před ní.
Ona se podívala na jeho skloněnou hlavu a řekla: „Vstaň, budeš mi užitečnější ve stoje.“
*            *            *
Muž seděl v krmelci a hrál na harfu. Hrál krásně, ale mračil se. Splétal z tónů dlouhý příběh, který nemá ani začátek, ani konec. Příběh, který prostě je, a ačkoli by muž chtěl, nemůže ovlivnit jeho průběh. Mužova píseň byla jen stručnou interpretací toho, co se doopravdy odehrálo v tomto světě. Zpíval o tom, čeho se jako Kronikář stal svědkem.
Neuvědomoval si už,  jak dlouho hrál. Jeho snažení se ale setkalo s úspěchem. Ucítil lehké vibrace, jak se blížil Strážce, kterého vábila hra na harfu. Prorážel si cestu časem a prostorem a otřásal samotným předivem bytí.
Bard byl pořád zasmušilý, ale byl rád, že Strážce jeho volání vyslyšel.
*            *            *
Nastěhovala se k němu do bytu, spala s ním v jedné posteli, jedla u jednoho stolu. Staral se o ni, byla mu inspirací. Žili spolu, ale manželé nebyli. Byl jí strážcem, ne milencem.
Když přišel domů z práce, ucítil vůni květin v uklizeném bytě. Na terase seděla uprostřed spousty květů, které sama vypěstovala.
Občas se mu zdálo, že na ty květy mluví. Něžně a šeptem jim pokládala otázky, které neslyšel.
Když se na ni díval, jak sedí uprostřed té záplavy květů, zjišťoval, že nenávidí své poslání, které ani nechápal. Nenáviděl jej a zároveň zbožňoval.
Jednou mu řekla, ať odejde z práce a zůstane s ní.
Poslechl ji.
Byl ale málo ostražitý a neuhlídal krásnou paní lesů. Jednou ráno se probudil a ona vedle něj neležela. Vyšel z ložnice a hledal ji. Nikde v bytě ji nenašel.
*            *            *
Bard přestal hrát a už jen poslouchal. Stromy se chvěly před blížícím se Strážcem a ptáci se slétali nad krmelec k bardovi v očekávání příchodu toho velkého tvora, který žil, žije a vždy žít bude.
„Zdravím tě,“ řekl bard stručně.
Strážce pohodil hlavou a přešlápl. Nic neříkal a ani nic říkat nemusel. Věděl, že sem jednou přijde a věděl proč.
Kronikář schoval harfu do pouzdra, které si pověsil na záda a popošel ke Strážci. Pomalu zvedl ruku a Strážce do ní šťouchl čumákem.
Strážce byl mohutný beran, v kohoutku vysoký jako dospělý muž. Jeho stáří se nedalo spočítat, protože jeho bytí nikdy nezačalo, stejně jako nikdy neskončí. V jeho olysalé zlaté vlně ulpívaly myšlenky a samotný čas jako částečky drahého kovu. Jeho rohy z bronzu byly otlučeny v bitvách velkých, ale neznámých. V bitvách, které byly v dávných dobách, a v těch, které teprve nastanou.
Strážce sklonil hlavu. Kronikář výzvu pochopil a vyhoupl se na mohutný hřbet.
Jako kdyby vešel do jiného světa. Pocit, který ho zalil při dotyku toho klenotu věčnosti, byl nádherný a zároveň jako by ho srazil na kolena. Dolehla na něj nedozírnost tvora, na kterém seděl.
*            *            *
Hlavu měl v dlaních a snažil se ustálit myšlenky zběsile pobíhající v jeho mysli. Před ním seděl muž, který mohl být mladý i starý, známý i zapomenutý. Ten muž na sobě měl špinavý starý plášť vyrobený ze zlaté vlny. Jeho tvář byla dokonale všední. Mohl by ho vidět potisící a bylo by to jako poprvé.
„Netruchli a jednej, chlapče,“ řekl muž.
„Ale jak? Co mám dělat?“
„Zachraň ji. Na,“ muž mu podal jednoruční meč v pochvě, „mohl by se ti hodit.“
Vzal si od muže meč a přemýšlel, na co by se mohl zeptat. Vůbec nevěděl, jak má dosáhnout toho, co mu muž v plášti poručil.
„Hledej ji pečlivě. Já ti neřeknu, kde je. Hledej ji a neohlížej se na překážky. Když budeš potřebovat letět, leť. Když tě ohrozí člověk, tas meč. Nic víc udělat nemůžeš.“

*            *            *
Beran běžel a nesl Kronikáře na vlnách, které se nerozbijí o žádný útes. Nesl ho dobře, aby nespadl. Přesto se Kronikář křečovitě držel kolem velkého svalnatého krku.
Ačkoli bard přežil již mnoho lidí, králů i presidentů, byl člověk. Stejný jako ti, které viděl rodit se i umírat.
*            *            *
Nesbalil si nic. Prostě vyšel z domu a začal hledat. V ruce svíral pochvu s bronzovým mečem. Vůbec nevěděl, kam mířil nebo kam by mířit měl. Křižoval městem sem a tam. Ohlížel se po všem, co by ho mohlo navést na stopu. A všichni se otáčeli po něm.

Naprosto zoufalý v málo navštěvovaném parku padl na kolena před stromem, jehož kořeny obrostly odpadkový koš. Poklekl před oltářem boha konzumu, marnosti, rozkladu a smrti.
„Víš,“ ozvalo se po chvíli z koruny stromu, „s lidma je potíž. Nedaj si říct a pořád něco kazí. Buď sobě navzájem nebo všemu ostatnímu.“
Podíval se nahoru a snažil se najít mezi velkými listy toho, kdo mluví.
„Byl za mnou Kronikář,“ začal mluvčí z jiného konce.
Muž přemýšlel, jestli ten monolog patří jemu nebo jestli se stal divákem další nesmyslné komedie.
Listí se zachvělo. Na odpadkový koš doskočil mužíček. Měl drsnou tmavou kůži a byl velmi hubený.
„Ty nechceš vědět, co říkal Kronikář?“
Žádná odpověď nepřišla, jen zmatený pohled. Mužík zvedl obočí a posunul si na hlavě sáček od brambůrků, který zřejmě používal jako pokrývku hlavy.
„A...j..jak..,“ začal koktat muž.
Skřítek si povzdechl, seskočil z koše a začal poskakovat kolem člověka. Teď měl hlavu stejně vysoko jako klečící muž.
„Divoženky, ty sou krásný, že by vám všem stálo,“ začal falešně pozpěvovat.
„Co?“ řekl muž.
„No, aspoň, že ze sebe dostaneš kloudnou větu,“ přestal povykovat skřítek, „Kronikář říkal, že přijdeš a že s tebou mám být trpělivý. Víc ani slovo.“
„A... co vlastně?“
„ Víš co na vás nemám rád?“ nenechal se přerušit, „Nevěříte ani tomu, co máte před nosem.“
„Ale...“
„Chceš říct, že je těžký uvěřit.“
Skřítek dloubl muže do břicha dlouhým kostnatým prstem.
„Pořád nevěříš?“
Muž se posadil na koš.
„Tak co mám dělat? Jak? A co se tady vůbec děje?“
„Abych pravdu řekl, jsem stejně zmatený jako ty, ale možná bych pro tebe nějakou radu měl... No... na rozdíl ode mne tvá paní nesnášela smetí.“
„A víc pro mě nemáš?“
„Opravdu ne. Nejsem její poddaný, ale i tak jsem se s ní setkal víckrát než mnozí, kterým vládne. A věz, že mnohokrát to nebylo.“
Muž se pousmál, „Děkuji ti, i když ještě nevím za co.“
Skřítek vysekl pukrle a smekl sáček z hlavy, potom odskákal a zmizel v křoví.
Člověk se za ním díval, pak mu zrak klesl k zemi. Zavřel oči a zase je otevřel. Znovu zavřel a promnul. Snažil se narovnat koryto řeky myšlenek. Bylo těžké zvyknout si na všechny ty barvy, které vstoupily do jeho života plného šedi či spíš temnoty. Podíval se na meč a v hlavě se mu konečně začaly formulovat logické otázky, na něž by snad mohl dostat jasné odpovědi.
Kdo je ten Kronikář?
Kdo ke ve skutečnosti jeho paní?
Z přemýšlení ho vytrhl jakýsi hrkavý zvuk. Podíval se za tím a uviděl malý popelářský vůz vyvážející odpadkové koše.
Chvíli se díval do tupě zírajících světel drobného auta. Něco ho napadlo, zvedl ze země meč a odešel.
*            *            *
Ocelovou rukou s mohutným úchopovým zařízením si hrál se svým psíkem. Podrbal ho za plechovým uchem a jemně ho šťouchl do čumáku z kelímku od jogurtu. Pejsek spokojeně zacinkal a svými zčásti živými a zčásti plechovými hlasivkami vydal jakýsi nepopsatelný zvuk. Pak se zatočil za svým ocáskem z masa a kostí.
Muž s ocelovou rukou se na něj zamyšleně podíval. Je zvláštní žít se vzpomínkami člověka i šrotu. I tak moc nevzpomínal na svůj lidský život. Žil nejspíš na hraně zákona. Nebyl si teď jistý, jaké zákony platily v tom světě, kde nemohl poznat sám sebe, kde nemohl poznat krásu a vznešenost. Lidé tvořící ten svět ho zmrzačili a pohodili na skládce. Ta ho přijala, vyléčila, dala mu smysl života, hrdost, kterou lidé nemají. Zavrhl svět, který opustil. A zamiloval se do toho, kterému se vyhýbal.
Mezi obrovitými prsty své pravé ruky sevřel špinavého medvídka. Šev měl rozpáraný a vylézala mu z těla výplň. Hlava mu visela dozadu. Už zemřel. Muž s ocelovou rukou se napřáhl a hodil medvídka na hromadu odpadků, dalších věcí, kterých se svět kolem vzdal stejně jako jeho samotného.
*            *            *
Trpělivost ztratil už dávno, teď běžel.  Svíraje v ruce meč vyšlapával do pole brázdu. Utíkal a jeho nohy se sotva dotýkaly země. Když před sebou uviděl kopce, hory skládky, zrychlil. Před očima měl rudo. Nevnímal nic než neviditelnou čáru, po které běžel, která ho vedla za cílem, nad kterým nepřemýšlel.
Jak se dostal přes plot, nevěděl. Možná ho přelezl, přeskočil nebo možná přeletěl. Nevěděl to a bylo mu to jedno. Ležel na zemi a popadal dech.
*            *            *
Zášť se odvrátil od okna a podíval se na ženu svázanou na židli. Byla k oknu obrácená zády, takže k ní přišel a položil jí ruce na ramena. Lehce se třásla.
Zášť se usmál, „Zabil bych tě,“ramena jí promnul, „ale to by nebyla taková zábava.“ Obešel jí a vrazil facku.
Hurónsky se rozesmál a sebral ze země proutek. Chytil ho za užší konec a švihnul ji přes temeno.
„Neznám nic lepšího,“ řekl Zášť
*            *            *
Kronikář seděl na Strážcově hřbetě. Všiml si, že část jeho pravého rohu je lesklejší a viditelně mladší než levý.
Takže je to pravda, pomyslel si.
Strážce si odfrknul a zahrabal kopytem. Kronikář se rozhlédl. Stáli na kopci a shlíželi dolů na pole zelenající se úrodou. Bylo rozlehlé a kukuřice se třepetala ve větru. Vše ale končilo u plotu. U plotu, za kterým se rozprostíral jiný svět. U plotu, ve kterém byla brána do podsvětí, země mrtvých.
*            *            *
Opřel se o meč a zvedl se na nohy. Obrovská pěst ho udeřila do břicha a zvedla ze země. Narazil do pletiva a svalil se na zem. Snažil se popadnout vyražený dech a pomalu se zatemňujícím zrakem pozoroval těžké kožené boty.
„Kdo jsi?“ ozvalo se daleko nad ním.
Nemohl se nadechnout. Někdo ho párkrát plácl do zad. Zhluboka se nadechl.    
„Kdo jsi?“ zeptal se někdo znovu.
Člověk se ztěžka zvedl a pohlédl do očí tomu, kdo stál před ním.
„Radim Dlouhý, osobní strážce královny Ansii.“
„A co děláš tady?“
„Selhal jsem a královna byla unesena.“
„Takže ji teď hledáš.“ levou rukou si promnul bradu, „Mou povinností je zastavit každého, kdo by chtěl narušit výsostný prostor skládky. Ty se ale snažíš chránit svou paní, takže udělám výjimku. I když pochybuji, že zde najdeš to, co hledáš. Královnu Ansiu nemáme důvod věznit a o komkoli cizím bychom věděli.“
„Děkuji.“
*            *                *
Židle stála pořád uprostřed místnosti, ale Ansia ležela na zemi a plakala. Její sladké slzy se vpíjely do špinavé země. Zášť v místnosti nebyl. Se smíchem odešel. Nebál se, že by utekla.
Zaryla prsty do země a pokusila se přivolat pomoc. Bytosti, které by celé toto místo srovnaly se zemí. Ale měla málo sil a odpovědi se nedočkala.
To ani ten, jehož si vybrala, aby ji ochránil, ji nehledá?
Ne, určitě hledá.
*            *                *
Procházel mezi hromadami smetí a snažil se najít Ansiu, cokoli, co by ho k ní přivedlo. Už nebyl zoufale zmatený jako dřív, chladně přemýšlel nad každou skutečností, jež před sebou měl. Ať už to byl potkan pobíhající mezi odpadky nebo občas se objevivší stopy. Věděl, že ho ten s hydraulickou rukou sleduje. A vlastně mu to nevadilo
Prostředí skládky mu přišlo skličující. Každým okamžikem si připadal víc svírán odpadem z hostiny boha kapitalismu. A přece se mu zdálo, že kopce kolem něj nejsou mrtvé, že každý kousek té obrovité skládačky žije, a že ho pozoruje a čeká, co udělá.
*            *                *
Zavětřil a pohodil hlavou. Skoro jakoby se smál.
Kronikář ucítil jak se Strážce napnul. Připravil se ke skoku. Ladně a jistě, ale z toho pohybu byla cítit netrpělivost.
Beran skočil a dopadl doprostřed pole, znovu se odrazil a doskočil na hromadu odpadků.
„Hrej, mistře. Hrej, ať mám v boji lehčí krok. Hrej,  ať slyší všichni. Zčeř hladinu odvahy nepřátel a pozvi přátele lačnící po jejich krvi. Nástroj tvůj staniž se mečem i štítem.
Hrej válečnou píseň i baladu o útěku. Hrej,  jak nejlépe umíš, Kronikáři, protože tohle je tvá poslední bitva.“
Bard tuto pobídku – byť nikdy nahlas nevyřčenou – vyslyšel.
*            *                *
Objevil se a zakryl nebe nad Radimem jako bouřkový mrak. Černá postava s křídly, která byla roztažená od obzoru k obzoru a byla utkaná ze tmy.
Radim tasil meč a ťal. Bronzová čepel proklála bezměsíčnou noc a ta se rozplynula v den.

V pozdním odpoledni stál ztěžka oddechující muž s legendami opředeným mečem v ruce proti Strachu. Ten muž se díval do posměšně zářících očí černého děsu.
Ale nebál se. Meč svíral pevně.
„Nejsem tvůj nepřítel,“ ozvalo se mu v ústrety.
Hrdina vnímal, ale nepřemýšlel. Rozběhl se proti černému andělovi a on proti němu.
Oba se smáli.
*            *                *
Zášť na ni křičel a mlátil ji. Prutem, a když se roztřepil, tak rukama. Kopal do ní a hladil.
A ona s pláčem přijímala rány. Rukama si kryla hlavu a krev vytékající z četných ran smáčela její roztrhané šaty.
Stěny se otřásaly v pravidelném rytmu úderů zhrozené jednáním toho, kterému slouží.
Ansia slyšela vzdálený zpěv, který ji uklidňoval. Poznala, že nepatří jí, ale to jí nevadilo, protože v dlani svírala semínka. Naději, která časem vyklíčí a pozře ten nechutný odpad kolem.
*            *                *
Meč málem dopadl na černou kůži přízraku. Zatnul by se do hrůzného ramene.
Ale přízrak zmizel. Ležel opodál a bojoval s mužem s ocelovou rukou. Ten mu uděloval rány, které by z normálního člověka udělaly kaši. Tři kovové prsty se zarývaly do protivníka a trhaly z něj cáry tmy, které se ve vzduchu točily a rozplývaly se jako pára.
*            *                *
Seděl vedle ní a uklidňoval ji něžnými slovy. Hladil ji a říkal jí, že ji už brzy zabije a ukončí její trápení.     
Že ji zabije, až se dost nabaží její bolesti.
*            *                *
Objevili se znenadání. Úplně obyčejní lidé poskvrnění nenávistí. Vztek jim žhnul v očích jako rudé plameny spalující vše živé i neživé.
Vztek jim byl brněním i kyjem.
Přelézali přes plot as jediným cílem: zabít. Šlo jim pouze o to, nakrmit Zášť.
Radim se rozhlédl kolem sebe. Všiml si malé budky, která jakoby sama vyrostla z haraburdí mezi dvěma hromadami. Pak se podíval nazpět.
Ze vzteklých lidí se stali rytíři pomsty s rudě zářícíma očima. Otroci temného pána z dávných legend. Shrbení a přece vysocí, toužící po smrti.
Radim chytil pevně meč a rozkročil se.
Nad hlavou mu proletěl černý přízrak.
Muž v montérkách se Radima pokusil udeřit taškou s nářadím. Uhnul a sekl po něm mečem, ale špatně se trefil, takže mu usekl jen kus lokte. Zleva dostal po hlavě kabelkou. Ránu oplatil mohutným kopancem, který ženu srazil na zem.
Jen taktak uhnul dalšímu útoku nářaďovou taškou. Tentokrát se ale trefil do ramene a čepel jím projela jako nic. Oddělil ruku od těla jako panence.
To ale dorazili další. Zavalili ho údery. Některým uhnul, jiným ne. Snažil se také rozdávat rány, ale přesila ho srazila na kolena.
Uslyšel ale někoho hrát. Melodii krásnou a drsnou. Hudbu vycházející z lidského srdce. Cítil jemné chvění uvnitř a pokusil se vstát. Energii, kterou mu dodala hudba, vložil do každé rány. Když v tom se ozval strašný, husí kůži nahánějící řev.
Obrovské zvíře dopadlo doprostřed záplavy lidí. Byl to beran s rohy zářícími v zapadajícím slunci. Na hřbetě mu seděl muž s harfou v ruce. Ústa se mu nehýbala, ale přesto se odněkud ozýval zpěv. Vzdálený a přece blízký.
Hrdina zabodl meč někomu do břicha. Kohosi klečícího nakopl do hlavy a vzhlédl.
Díval se do očí tomu velkému beranovi. Ten přejel pohledem od meče k hrdinovi a potřásl hlavou.
Slunce se dotklo obzoru a Beran s jezdcem bez kopí vyrazil do bitvy jako na prastarých kresbách, které už nikdo živý neuvidí.

Radim se rozeběhl k boudě. Nikdo mu nebránil, všechna ta sběř obsypala Strážce jako mravenci. Snažili se stáhnout jezdce za nohu, ale ten držel na hřbetě tako kouzlem.
Doběhl k oknu a vyrazil ho. Rychle vlezl dovnitř a dostal ránu židlí do břicha. Skácel se na kolena, ale meč nepustil.
Někdo ho chytil za ruku a zatáhl, takže ho druhá rána zasáhla pouze do nohou. Otočil se na záda a ťal po otylé postavě. Rozsekl židli, kterou se dotyčný bránil, a vyvedl ho z rovnováhy.
Rychle se postavil na nohy a podíval se vedle sebe na zem. Ležela tam Ansia. Třesoucí se, zakrvácená a plná podlitin. A ten, co ji tu věznil, nebyl jiný než ti, které venku pobíjel ten velký beran.
Vztek a zášť mají velkou slabinu: sami sobě se neubrání.
*            *                *
Vyšli z boudy ven a běželi. Utíkali pryč odsud, aby se sem nemuseli vracet. Ale Ansia se zastavila. Klekla si na zem a položila na ni dlaně. Radim ji chytil za ruku a zvedl na nohy.
Znovu běželi a neohlíželi se. Běželi nocí, vzlétli a letěli.
*            *                *
Východ slunce byl krvavý. Bitva skončila. Strážce se procházel, aby se protáhl. Kronikář si někde hrál svou tichou píseň.
Beran obešel boudu z odpadků a zamířil k mladým stromkům, které posilněné krví přes noc ze semene vyrostly. Chvíli pozoroval ty dva krásné stromečky, jak se třepetají ve větru a odrážejí světlo ve svých světle zelených listech. Poupata nevinnosti.
Rozšlapal je. Zadupal je do země a kořeny vyhrabal.
„Ani nevíš jak bys toho pak litovala, má milovaná Ansio.“