Pavel Renčín

V oněch dnech, kdy Praha zahalila svou tvář šedými pavučinami babího léta a z letních snů jí zbyl jenom beton a kosti, rozrušily její obyvatele dvě, zdánlivě nesouvisející příhody.

Ta první se stala na Václavském náměstí. Turisté, fotografující si ze všech možných i nemožných stran sochu sv. Václava, náhle zděšeně odskočili, když se od hlavy kamenného koně ozvalo divoké zaržání. 

"Mein Gott!" vykřikl zděšeně jakýsi německý přívrženec populárního českého zpěváka a vytřeštěnýma očima sledoval, jak se ze stínu sochy vynořuje skutečný kůň, jakési příšerné apokalyptické zvíře s krví podlitýma očima, vyceněnými zuby a s párou, valicí se z jeho nozder jako z komína lokomotivy. Strašlivý hřebec se vzepjal na zadní a hrabal kopyty ve vzduchu, čímž definitivně zahnal na útěk skupinu drogových dealerů, kteří měli pod sochou svůj perníkářský krámek.

Na koňském hřbetě seděla žena neméně divokého vzhledu. Narezlé vlasy jí vlály kolem hlavy, oči metaly blesky, v levici držela obrácený satanův kříž a v pravici runový meč. Chraptivým hlasem vykřikovala temné kletby. Při zvuku těch pradávných slov z dávno zapomenutého jazyka pukala dlažba a s řinčením se sypalo sklo z oken okolních domů.

"Mein Gott!!" vzýval již podruhé svůj idol německý turista, "Das ist hexen Lota Neomillner!"

To už se od Můstku ozvalo ječení policejních sirén, z mrazivým skřípěním brzd zastavilo nedaleko Myslbekovy sochy několik policejních dodávek a z nich vyskákala rota těžkooděnců z jednotky zvláštního nasazení. Vytvořili řadu a kryjíce se za štíty postupovali proti zběsilé jezdkyni. Stačil však jediný výkřik na hranici ultrazvuku, aby se jejich řada i bojová morálka rozsypala jako balíček karet Magic of Gathering. Václavské náměstí se začalo podobat scenérii ze závěrečných sekvencí výpravného katastrofického filmu; jeho středem z pronikavým křikem prchal pomíchaný dav (povšimněte si srdceryvných detailů, jako jsou matky s plačími děcky v náručí či milenci, odtržení od sebe zdivočelým zástupem a beznadějně se od sebe vzdalující, ale přesto si ještě na dálku posílající poslední polibky!) a za zády toho davu se šiřil oblak kouře, promíšený plameny a letícími troskami. Ve vzduchu se převracelo několik automobilů různých značek, vymrštěných tlakovou vlnou, které dopadaly zpátky na zem s efektními výbuchy. Zdálo se, že centrum Prahy je definitivně ztraceno. A přesto...

V poslední chvíli, jak bývá jeho zvykem, se zjevil Deux ex machina (pro neznalé latiny podotýkám, že je to "Bůh na stroji" - a skutečně, byl to muž božského vzhledu, jedoucí na silné motorce značky Honda). Jeho hlava byla ukryta v motoristické přilbě se zrcadlovým hledím, takže nikdo nemohl spatřit oči neznámého. Vypadal jako rytíř, řítící se při turnaji s dřevcem proti nepříteli. S jeho koženým oblekem velice zvláštně ladily krvavě rudé tenisky, dodávající jeho nohám značně znepokojivého vzhledu. Onen jezdec z neznáma odvážně prokličkoval mezi prchajícími zástupy a zdecimovanými zbytky policejní jednotky, vyhnul se troskám a hořícím vrakům aut, smykem zabrzdil před vzpínajícím se koněm a pozvedl obě dlaně proti řítící se démonce. Mnozí z těch, kdo neodolali a obrátili se na útěku, aby uviděli na vlastní oči jak to dopadne, teď oči raději zavřeli.

Ale stalo se něco velice podivného. Zlověstná zaklínačka Lota prudce přitáhla uzdu svého pekelného zvířete a zastavila ho ve vzduchu, s kopyty jen několik centimetrů od motorkářovy přilby. Neznámý hrdina nehnul ani brvou (ostatně jeho brvy nebyly za zrcadlovým sklem vidět). Lota se sklonila z koňského hřbetu a cosi zasyčela. Motorkář jí ukázal pozdvižený palec a  tiše odpověděl.

V tu chvíli se zaklínačka divoce a radostně zachechtala. Její smích byl malebně podmalován řinčením skla, padajícího z posledního přeživšího okna. Nikdo z přihlížejícíh netušil, co obávané čarodějnici ten jezdec v červených botách řekl.

Pouze německý zbožňovatel Zlatého slavíka, který hned na počátku všeobecného útěku zakopl a chtěj nechtěj zůstal ležet poblíž epicentra dění, to slyšel a porozuměl.

"Der Eremit komm nach Prag!" zvolal v bezmezném úžasu.

O několik hodin později...

Vzrušení ovládlo turisty na Karlově mostě; překvapeně se zastavovali u zábradlí a ukazovali do míst, kde cosi rozbouřilo hladinu Vltavy. Ode dna se tam roztáčel jakýsi bouřlivý vír, plný kalu a bublin. Jako by tam vybuchla nějaká bahenní sopka...

Pak se nad vodu začal zdvíhat podlouhlý temný hřbet. "Žralok! Velryba! Pražský primátor, kontrolující protipovodňová opatření!" hádali turisté na mostě. Ale všichni se mýlili!

Brzy už bylo možno rozeznat, že se jedná o nějaký zvláštní stroj, něco jako ponorku slátanou z železného šrotu. Příšerná Kraksna se během několika minut úplně vynořila na hladinu. Na jejím boku sedělo několik veslařů dost bizarního vzhledu. Vpředu zabírali dva siláci; jeden měl na holé lebce vytetovány číslice 73 a na hrdle zvláštní jizvu, ten druhý měl dlouhé černé vlasy do půlky zad a na zápěstích ostnaté kovové náramky. Do rytmu veslování si tiše prozpěvoval: "A všude jen krysy, krysy, krysy..."

V druhém sledu vpravo vesloval jakýsi vychrtlý mladík s vizionářským pohledem, ukrytým momentálně pod bahnem zalepenými brýlemi. A vlevo neúnavně zabíral šlachovitý stařík, veslující s energií, jako by od něj při jeho devadesáti devíti letech věku nikdo nečekal. Zřejmě měl pořádně tuhý kořínek. 

Podivné plavidlo proplulo pod oblouky staroslavného mostu, ozářeno četnými blesky turistických fotoaparátů a zabočilo do Čertovky. Tam, na ostrově Kampě poblíž mlýna vířilo neuvěřitelné hejno ptáků, jejichž radostné skřeky jako by vítaly přijíždějící Kraksnu. Obklopena vířením křídel stála na náplavce jakási mohutná, impozantní žena v dlouhém plášti pošitém ptačími pery. Ano, sama mocná Ladybird tady očekávala příjezd Kraksny!

"Co to má znamenat, Sedmtři!" houkla na prvního z těch potem a bahnem pokrytých veslařů.

"Vzpoura mrtvých," ušklíbl se bývalý trestanec. "Wúdyho kostlivci se rozhodli stávkovat. Tak jsme se holt museli vobětovat! DejF nás ukecal."

Ale to už se otevřel poklop na vrcholu lodi a na palubu vyšel DejF. Vyslal k Ladybird unavený, ale spokojený úsměv.

"Podařilo se!" řekl se stopou skromné pýchy v hlase. "Vezu ho!"

Ptáci radostně zakřehotali a zatleskali křídly, Ladybird se šťastně usmála. "Živého a zdravého?" zeptala se.

"Je úplně v pořádku," přisvědčil DejF. "A navíc nám přináší to, na co jsme tak dlouho a toužebně čekali!"

Ale to už se z poklopu vynořila mohutná postava v šeré kutně. Poustevník shodil kápi a lesk jeho holé hlavy proměnil podzimní podvečer v jasný den. Pozvedl dlaň, na níž ležel jakýsi okrouhlý, lesklý předmět.

Ladybird se zachvěla úžasem a zkoprnělí ptáci spadli na zem.

"Přináším vám Wúdyho oko!" zvolal Poustevník mocným hlasem. 

Ozvěna jeho výkřiku se nesla mezi vltavskými stráněmi a dolehla až na Pražský hrad, kde krvácející Dáma s nadějí ppozdvihla hlavu, zatímco kocour pokuřující doutník v jejím předpokoji se leknutím zakuckal...

Všem bylo totiž jasné, že období poustevnických meditací končí, a přichází nová, mnohem tvrdší fáze Městských válek...