Pavel Renčín

Dychtivý čtenář teď zajisté zadržuje dech a hryže si nehty napětím, neboť z televizních hororů dobře zná tyhle zchátralé chatrče s podezřele pootevřenými dvířky, skřípajícími v průvanu. V duchu vidím, jak se o něžnou čtenářku pokoušejí mdloby, když čte mé sadistické věty o tom, jak pod DejFovými podrážkami suše praskají lidské hnáty a šklebící se lebky, bělající se v zažloutlé trávě všude kolem podezřelé chýše. Z kostí je tu dokonce vyroben jakýsi nízký plůtek. DejF se ani neodvažuje domyslet, čí kostry tady navěky spočinuly. Napadá ho, že by se na to mohl zeptat odborně fundovaného Zdeňka, ale marně se ohlíží: Správce pokladu a tajný agent sekty mezitím zmizel po anglicku. Zůstala po něm jen vůně anglického tabáku a lísteček s anglicky psaným vzkazem: "Sorry, ale můj čas vypršel. Musím se vrátit tam, kde se vybírá vysoké mýto!"

Moje půvabná čtenářka při představě, že na tom příšerném místě zanecháváme DejFa samotného, omdlela, takže teď nevím, jestli ji mám křísit, nebo psát dál. No, co se dá dělat, dejte si pauzu na cigáro, mattoni či jiné osvěžovadlo, za chvíli budeme pokračovat...

Ano, už jsem zase tady, dýchání z úst do úst dopadlo nadmíru dobře, vidím, že i vy si pauzu náležitě užíváte, rychle přehlédnu napsané řádky, ani tady se nic nezměnilo, DejF pořád stojí tam, kde jsem ho zanechal, ale začíná se tvářit poněkud naštvaně. Chápu ho, nemá rád tuhle libovůli spisovatelů, kteří s ním coby literární postavou šoupají sem tam po vymyšlených krajinách. Ale proboha, kde se tu vzaly ty dvě malé děti s košíčkem v ruce?

"Mařenko, ta chaloupka má střechu z perníku!" volá nadšeně malý chlapec a už šplhá přes kostlivý plůtek.

"Dej si pozor, Jeníčku!" varuje ho starší sestřička. "mám pocit, že po okolí brousí policejní komando z protidrogového oddělení. Těm nenamluvíš, že jsi jenom větříček. Zavřou tě do chlívku, říznou tě do palečku, udělají rozbor krve a jsi v háji! Půjdeš rovnou do Pece pod Sněžkou na povinnou léčbu!"

DejF jenom zírá. "Já si ten ú-herák neměl dávat," mumlá si zoufale "tohle už je delirium non plus ultra na druhou."

Ale pak se přece jenom vzmuží, přitiskne dlaň na talisman v podobě runového meče, který má zavěšený na řetízku pod košilí, pronese zaklínadlo "Memento mori!", rázným výkopem ve stylu kung-fu zbourá plot z kostí a druhým kopem vyrazí vetchá dvířka i s futrem.

"Nehrával ten pán za Spartu?" zeptá se naivně chlapec Jeníček.

"Pssst, neruš akčního hrdinu při výkonu!" napomene ho sestřička Mařenka.

Mezitím už se DejF v oblacích prachu a prkenné tříště vlámal do chatrče. Strne v pozici "útočící kobra", levou ruku napřaženou před sebe a pravou pokrčenou ve výši očí, s malíkovou hranou připravenou ke smrtícímu úderu, a jeho oči hbitě zatěkají z kouta do kouta, úhlopříčně stropem a diagonálně od stěny ke stěně.

Poustevna je zařízena velmi prostě: na polici stojí řada otlučených hrnků, v nichž na kávové sedlině bují záhadná, živě se vlnící plíseň. Malá okénka jsou zakryta záclonami z pavučin; právě ze v nich zmítá polapený netopýr a po vlákně se k němu spouští pavouk křižák velikosti pinčla kříženého s vlkodavem. Kříž na zádech obludy je černý a její potměšilý úšklebek budí v Dejfovi hrůzu, neboť mu připomíná sarkastický úsměv jednoho známého literárního kritika. Nepronikne sem ani jeden paprsek denního světla. A přesto: v šerém pozadí komory cosi modravě světélkuje. Že by zbloudilá bludička? Ne, je to zářící, i když notně zaprášený notebook. Na stoličce vyřezávané ze dřeva šibenice spočívá před tímto magickým okem jakási mohutná šerá hmota. Teprve když se s těžkým zafuněním pohne, ukáže se, že to je živé.

DejF si důrazně a významně odkašle. "Mistře, přišel jsem, abych ti předal pozvání od Červené boty!"

"Snad ne černá známka," zachrchlá to od monitoru.

"Ne! Sekta je svolávána pod Runový meč! Přišel čas Městských válek!"

"A sakra," ozve se zpod šeré kutny. Postava se prudce zvedne od stolu, kápě se smekne z mohutné hlavy...

DejF bezděčně zaujme obranou pozici "štír zahnaný do kouta". Musí přimhouřit oči, oslněné náhlým zábleskem.

To šerou komoru rozzářil odlesk monitoru na holé hlavě Poustevníka. "Obával jsem se téhle chvíle," promluví asketa dunivým hlasem. "Proto jsem se odebral do Mrtvého luhu, abych poznal nejhlubší tajemství dávných démonů. Použil jsem zaklínadla s Necromonikonu, z knihy Belzebubovy, z Ďáblova klíče a dokonce i ze Zlatých stránek... A otevřely se přede mnou hlubiny netušeného poznání! Setkal jsem se s císařem alchymistů, kacířskou královnou, prokletým lovcem, vzdoroval jsem očím baziliška... Pochopil jsem jméno korábu! Ale pak se něco zvrtlo. Stal jsem se obětí vzpoury mrtvých! Jsem obklíčen spisovatelskými zombiemi a nakladatelskými upíry! Tak rád bych opět spatřil známé tváře spolubojovníků z Labyrintu... tak rád". Mohutný poustevník zamáčkne v koutku oka slzu dojetí a shodí z ramene jednoho příliš dotěrného plivníka. "Jenže spojení nefunguje. Marně hledám bod návratu!"

"Dostanu tě odtud, Poustevníku!" prohlásí DejF pevným hlasem akčního hrdiny. "Všichni členové sekty Labyrint s napětím čekají na tvé nové poznatky, na tvé odhalení tajemství kanálů. Musíš se vrátit do bahna velkoměsta!"

(Jak DejF dostane Poustevníka z obklíčení Mrtvého luhu? Poraďte! Navrhněte řešení! Neboť já teď fakt nevím... Mám dojem že mě volá moje půvabná čtenářka - a tak se jí odcházím věnovat. Dejte si pauzu...)