Pavel Renčín

 Od chvíle, kdy opustil zchátralou hospodu, zanechav v ní k úžasu domorodců Zlatý kříž, uplynula pěkná řádka hodin a statečný posel sekty Labyrintu už málem ztrácel naději. V dusivých mlhách Mrtvého luhu, omámen zeleným, lesním Ú-herákem se plazil z posledních sil po sotva znatelné stezce. Ani Woodyho oko by mu nepomohlo, aby spatřil něco kloudného: jeho halucinace však dosahovaly kritického stádia, protože z houštiny se ozýval hysterický jekot nějaké šílené studentky, která tvrdila, že přes tuhle lávku už jdou potřetí a takhle ten dokument o vraždící gríčské čarodějnici nikdy nedokončí, z druhé strany kdosi rozšafně prohlásil: "Jen klid, milý Watsone, to jenom na blatech vyje pes baskervillský," a zavoněl pravý anglický tabák, což posla roztesknilo.

 Uvědomil si, že jeho příběh je nekonečný a začal se propadat do bahna nicoty. "Jen jediné slovo tě může zachránit" zalkal mu v duši zmírající hlas z Říše Fantazie. Smrduté bahno už nebohému poslovi sahalo pod bradu, po ústa, k nosu, nad nos, pod oči, nad brýle (ach, ano, jakmile se mu bahnem zapatlaly růžové sluneční brýle s antimlžní úpravou, už viděl všechno dost černě!) . A vzápětí v tom byl po uši! Zařval vzteky, pravda, poněkud pozdě, ten výkřik pod bahnem samozřejmě nebyl slyšet, ale po chvíli poslův hlas s močálu vybublal ven, ostře to mlasklo, jako když byste skrze bahno a zaťaté zuby energicky zasyčeli: "Bodkin! " 

 V tu chvíli se nad bažinami rozvítil kužel ostrého světla, rozehnal sovy a pištící netopýry, roztrhal na cáry několik mátožných duchů a pátravě ohmatal rozhoupanou hladinu tůně.

 "Tady snad někdo řekl Bodkin?" zeptal se neznámý, ukrytý za oním oslňujícím světlem. 

 "Má poslední myšlenka patřila věrnému příteli," zabublalo z tůně.

"Jestliže znáš Bodkina, pak musíš být..."

 "Nemohli bychom diskutovat jinde?" zeptal se topící se muž. "Rád poskytuji interwiev, ale tyhle oblíbené pořady Na plovárně, V sauně a V bahně jsou pod moji intelektuální úroveň. Zvlášť, když nemám pevnou půdu pod nohama."

"Jasně, už tě poznávám. Nechodíváš někdy na lov s neviditelným psem? A nevetřel jsi se do pevnosti, abys tam mohl vrhat nebohé začínající spisovatele do hladomorny?

 "To jsou sprosté pomluvy!" začvachtalo ode dna. 

"Jsem rád, že jsi to ty DejFe!" zahlaholil hlas. "Tebe bych se tu opravdu nenadál! Myslel jsem, že je to Babinský, Grázl či jiný z loupežníků, co se nám tu prohání v lesích a ruší Poustevníka při jeho meditacích."

 A pak ten bodrý správce pokladů Zdeněk podal DejFovi ruku a vytáhl ho z tůně zapomnění na čerstvý vzduch zahnívajícího Mrtvého luhu.

"Pojď, příteli, není to daleko. Tamhle je Poustevníkova chýše!"

 A ukázal rukou do míst, kde se v parách zdvíhala podivná chatrč na muří noze s kuřím okem.

(Kdo je Poustevník? A proč ztratil spojení s tvrdým jádrem sekty, které už podruhé sestoupilo do kanálů?? Vše se dozvíte v pokračování, které bude opět příště nebo jindy)