Pavel Renčín

Valentýna z toho měla málem šok. Sedmtři zmizel z jejího světa. Připadala si, jako když byla malá a jezdila k babičce. Když přišel čas spát, vypnula se stará televize. Ještě chvíli zůstala uprostřed viset bílá tečka, než nakonec pohasla do černočerné tmy, a Valentýna zůstala sama v místnosti plné děsivých skřípavých zvuků.

Na koho se spolehne teď? Na nepříjemnou Ritu, která má co dělat sama se sebou? Na Zdenala, který se už zase vrtá v bichli, místo toho aby se zajímal, jestli Valentýna něco nepotřebuje? Nebo snad na důchodce... kam jen zase zmizel?

Byla v tom sama. A bylo to zatraceně jiné, než když trávila osamělá prázdniny četbou na zahradě, nebo poslouchala i-poda v lehátku na pláži. Nebyl tu nikdo, komu na ní záleželo. Valentýně bylo do breku. A příšerné kanárkové holiny s kombinézou jí náladu nezlepšovaly.

Valentýna se rozhodla. Musí být praktická. Smíří se s tím. Alespoň do doby, než najdou nějaké v přijatelnější barvě.

Vklouzla do overalu a zapnula zip až ke krku – nejdřív vnitřní a potom ještě nepromokavý vnější. Připadala si jako ve skafandru. Vlasy si sbalila do drdolu a nasadila si ochrannou helmu. Potom si chtěla nasadit brýle, jejichž nožičky byly spojené gumou. Vypadaly trochu jako lyžařské.

„Přes helmu to nepůjde,“ informovala ji Rita, která už byla také převlečená.

„Starej se o sebe,“ odsekla jí. Nesnášela lidi, kteří si o sobě mysleli, že jsou bůhví co. Přišla by na to sama.

„Čekal jsem, že ty kombinézy budou rudé,“ podotkl Kořínek. „Nebo zelené, jak to v lágrech bývá.“

„Vy pořád s tou rudou. Proč by nás unášeli komunisti, pane Kořínku, nevíte? Je to hloupost,“ odporovala mu Rita.

Kořínek jen pokýval hlavou. „Až vám bude tolik co mě, budete se na to dívat jinak.“

Na to se nedalo říct nic. Byla to univerzální odbíjecí věta.

„Kéž bych se toho dožila,“ vzdychla Valentýna. Čekalo ji ještě spousta let pařeb a mejdanů, taky chtěla dodělat obchodní akademii a před měsícem slavila se svým klukem  tříměsíční výročí... Nejlepší léta života letěla kolem a ona trčí někde v podzemí s divnými lidmi a možná brzo umře. Ani teď si to ale nedokázala představit. Vlastní smrt.
 
Podívala se na ruce ve žlutých rukavicích. Puchýře svědily jak peklo, přes gumu se ale nedalo ani pořádně podrbat.

Rita přehlédla nešťastnou skupinku. Odkašlala si.

„Nemá cenu si nic nalhávat. Utekli jsme z cel, možná že nás nechali utéct. Našli jsme vybavení, které možná patří věznitelům, nejspíš ale počítali s tím, že ho najdeme. To v téhle chvíli není důležité. Sedmtři byl jediný z nás, kdo měl trochu šanci v boji. Teď je pryč.

Chci říct, že jsme tu zůstali v téhle sestavě. A já... Vlastně jsem k smrti vyděšená, ale vím jediné – že se musíme hnout. Sebereme se a vypadneme tou nejkratší cestou na povrch. Když nás napadnou, zkusíme utéct, když nepůjde utéct, zkusíme se probít. Uvědomte si, že to není hra. Jde nám o život.“

„Hezky jste to řekla, paní Rito,“ pochválil ji Kořínek. „Hotový Sir Winston Churchill.“

Zdenal si narval do záňadří knihu, takže mu nyní pod zapnutou kombinézou vyvstával na těle velký hranatý obrys. Vypadal jako robot.

Valentýna ho na to upozornila a rozesmála se. Potom se dívala na ostatní a navzdory strachu a chvilkové beznaději se řehtala nahlas. „Vypadáte jako Teletubbies!“

Rozpačitě stáli a dívali se na ni, jak se chechtá, a připadali si hloupě. Nejistě přešlapovali jeden vedle druhého. Neohrabaně se obraceli v kombinézách, kouleli na sebe očima přes velké ochranné brýle, šoupali nohama v holinách.

Najednou se rozesmál i Zdenal. Chechtal se a poskakoval. Říkal Valentýně, že je Tinki Winki. Pan Kořínek se zubil, třebaže neměl nejmenší tušení, kdo je Laa-Laa a Dipsy a Po.

Rita se na ně pohoršeně dívala - Jak to můžou takhle zlehčovat? Copak si neuvědomují, že tu jde o život? Cítila se ublížená a spravedlivě naštvaná, protože ona tu vede proslovy o potu, krvi a slzách, a oni se smějí jak magoři.

Ale tak už to prostě někdy je. Život je absurdní, a Rita najednou zjistila že jí tečou slzy smíchu, protože smích byla možná poslední krásná věc, která jim v téhle mizerné situaci zůstala.

Když se konečně trochu uklidnili, dívali se na sebe jinak než předtím. Jako by je teprve tenhle uvolňující smích spojil víc než nedávné hrůzy. Všichni byli oblečení a každý měl v kapsách po dvou plechovkách z nápojového automatu. Rita držela Kurýra, Valentýna objímala loutnu, Zdenal držel v pravačce dýku. A pan Kořínek? Chytaly ho z té zimy záda a tak měl co dělat, aby se držel na nohou.