Pavel Renčín

Dveře, vedoucí z místnosti s nápojovým automatem, byly odemčené. Když je Rita otevřela, udeřil ji do tváře chlad a odpudivý hnilobný zápach  výkalů a rozkladu. Opatrně se rozhlédla. Vlevo i vpravo – kam až dohlédla – vedla chodba. Její stěny byly z cihel a pokrýval je šedavý šlem. Doprostřed podlahy se zakusoval žlábek plný mazlavého páchnoucího bahna.

A to byl celý úsek viditelného světa. Tunel odnikud nikam. Zápach. Temnota. Zima jak v márnici. Rita dveře tiše zavřela.

Valentýna mezitím volala na Sedmtři, ale neodpovídal. Shodili mu dolů alespoň několik plechovek, aby měl co pít, než přivedou pomoc.

Seděli na lavičkách, popíjeli přeslazené nápoje a dívali se do země.

„Co budeme dělat teď?“ řekla nakonec Rita. Dosáhla ale jenom toho, že teď se všichni dívali na ni.

„Musíme se obléct, je tam strašná zima,“ navrhl Zdenal.

„Ta kanárková je hrozná,“ mračila se Valentýna a začala si přes šaty oblékat jednu z kombinéz.

„Čekali tu na nás. Ten šestý skafandr byl pro pana Břetislava,“ odtušil pan Kořínek a s grácií hodnou jeho věku se také začal soukat do zářivě žlutého overalu.

Zdenal se mezitím opět začetl do Rukověti mystika, jako by chtěl využít každého okamžiku, který ještě stráví ve světle zářivek.

„Co s ním?“ zeptala se Val a kývla k poklopu.

Rita pokrčila rameny. A pak ji najednou něco napadlo.

Sedmtři seděl ve vedlejší místnosti. Opíral se o zeď a hlavu měl v dlaních. Zkoušel usnout. To bylo to jediné, co si zapamatoval z vojny: správný voják má využít každý okamžik volna ke spánku. Uvolněně relaxoval, jako by neměl žízeň a neztratil krev. Snažil se sebrat síly.

Slyšel, jak se ostatní dohadují, popíjejí. Slyšel, jak ho volají a jak mu házejí dolů plechovky s pitím. Nechtěl s nimi mluvit. Už se rozloučil. Po svém.

Pak zhaslo světlo a oni odešli. Slyšel, jak zavírají dveře. Čekal další čtvrthodinu, než se potichu zvedl. Protáhl ztuhlé tělo a odešel si pro plechovku koly. Když obsah dopil hlasitě a řízně si krkl. Zmačkal ji v pěsti do malého kolečka a zahodil. Narazila na betonovou podlahu a ještě chvíli po ní poskakovala.

Potom z místnosti, kde vyslýchali Ritu, přinesl stůl. Na ten postavil židli. Pomalu na ni přenesl váhu. Vydržela. Natáhl ruce a zachytil se okrajů otvoru ve stropě. Okamžik visel a potom se plynule přitáhl silou paží a vsoukal se dovnitř.
 
Náhle se vzňalo světlo. Stáli kolem něj, do této chvíle absolutně tiší. Rita mu mířila na hlavu Kurýrem.

„Tak polez.“

Lezl.

„Pojďme si to říct na rovinu,“ obořila se na něj Rita. „Patříš k nim?“

Zdenal stál za vězněm a tiskl k jeho ledvinám špici dýky.

Sedmtři smutně zavrtěl hlavou. „Patřím jen sám sobě. Proto jsem se na vás vykašlal. Sám mám jen malou šanci. S váma? Žádnou.“

Rita kývla. „Myslela jsem si to. A teď se mi podívej do očí a řekni, že se nestydíš! Vždyť jsme lidi, ne? Já jsem ženská, Kořínek důchodce, Valentýna se Zdenalem málem děti.“

„To teda nejsme,“ vřískla Valentýna, Rita se ale nenechala vyrušit: „Hrozně jsi mě zklamal. Víš co? Tak si běž. Zmiz, ať už tě nevidím! Běž, ty osamělý vlku! Třeba se odsud dostaneš.“

Sedmtři se díval do jejích rozšířených očí. Viděl, jak rychle dýchá, a že má slzy na krajíčku. Uvnitř cítil hrozný tlak, jako by jej něco požíralo a působilo nezměrnou bolest. Zamračil se a bolest vytryskla na povrch jako zloba.

„Netušíš, co je to za flek! Kanály jsou Podsvětí. Zabijáckej labyrint. Sežere tě zaživa. Rozdrtí, rozleptá. Nezůstanou ani kosti. Každej je tu sám za sebe! Nikomu nemůžeš věřit. Když nemáš víc, nemáš nic. Prachy, alespoň ty co znáš, tu nic neznamenaj. Děti se tu učí zabíjet dřív, než mluvit. Nemáš, doprdele, představu kam jste se dostali, a jak těžký je najít cestu ven!“

„A co jako?“ odpověděla mu Valentýna a sevřela rty do přísné linky. „Co s tím máme dělat? Máme se tu radši sami oběsit na podprdě?“

Zdenal odložil dýku a opovržlivě zašeptal. „Já vím, že nejsem žádný rváč. Ale jak tu můžeš nechat ty ženské, to fakt nepochopím. Jsi srab.“

„Možná,“ souhlasil Sedmtři. „Ale přežívám.“

Kořínek ho scanoval skrz tlustá skla brýlí a neříkal nic.

Sedmtři sáhl do skříně a vytáhl jednu kombinézu a vysoké gumové boty. Potom otevřel dveře a odešel do páchnoucí mrazivé tmy.