Pavel Renčín

„Rita?“ zachechtal se muž. „Vždyť to je jméno pro čubu!“

Hlavu držela sklopenou, bradu tiskla na prsa, aby jí necvakaly zuby. Třásla se po celém těle. Hrůzou.

„Kolik ti je?“ zeptal se chlap proti ní a namířil jí lampu do obličeje. Temný prostor místnosti jen tušila, světlo ji oslepovalo. Byla si ale téměř jistá, že jsou v ní sami. Získej čas! okřikla se v duchu.

„Tři...“ Brada se jí roztřásla. Chtěla pokračovat, ale nedokázala promluvit.

„Na tři vypadáš dost stará,“ odpověděl rozzlobeně muž a vstal ze židle.

Pohled Rity sklouzl na stůl. Uviděla tam to, co prvně zahlédla, a celou dobu se snažila nevidět. Panenky se rozšířily. Na dřevěné desce byly jeden vedle druhého vyrovnány obrovské mučící nástroje. Dýky různých velikostí, čepele, prapodivné drtící předměty. Měla pocit, že na zbraních dokáže rozeznat zbytky tkání. Muž se náhle vnořil do světla a chrstnul na ni přes stůl kbelík ledové vody.

Rita vykřikla. Nedokázala to zadržet, jako by někde uvnitř ní někdo otočil klíčkem a vypustil výkřik přetékající hrůzou. Primární řev. Nepřestávala. Uvědomovala si, že její tělo zároveň naráží do tvrdého opěradla dřevěného křesla, že se její ruce připoutané řetězy k opěradlům zatínají a nehty lámou o dřevo. Trvalo dlouho, než se vyčerpaně zhroutila zpět do křesla a tiše pofňukávala.

„Kolik ti je?“ zeptal se znovu muž.

„Třicet tři,“ dokázala ze sebe vypravit mezi zajíkavými nádechy.

„Vypadáš starší,“ odpověděl a čistil si nožem nehty.

Rita se snažila uklidnit, aby mohla alespoň přemýšlet. „Neubližujte mi,“ zašeptala. „Prosím, neubližujte mi.“

„Proč nikoho nemáš? Copak se nenašel žádnej, kterej by s tebou chvíli vydržel?“ zeptal se chlap tichým výhružným hlasem, jako by ji neslyšel. Když neodpovídala, podíval se na hodinky. „Nemám na tebe věčnost. Nejsi jediná.“

„Co ode mě chcete?“ odtušila a otřela si nudli kapající z nosu o rameno. Byl to terorista. Maniak. Musel ji nějak omámit a unést… někam. Do místnosti bez oken, nejspíš v podzemí. Na místo, kde se probrala přivázaná k židli. „Pane, prosím. Když mi neublížíte, udělám, co budete chtít,“ řekla a bylo jí na zvracení ze strachu, protože si uvědomovala, že udělá opravdu cokoli, aby ten strašný strach zmizel. I kdyby s ním měla spát, i kdyby se měla ponížit. Ona, která ze všeho na světě nejvíc nenáviděla, když musela ustupovat před brutalitou a hrubou silou - ona, duševně nadřazená každému chlapovi, kterého za život potkala. Ubohým, uslintaným a upachtěným chlápkům, kteří si neustále museli dokazovat, že nejsou o nic horší, než ti ostatní upocení a břichatí, zakomplexovaní…

„Dobře. Dej mi své slovo, že uděláš, co ti řeknu, a já tě pustím,“ odpověděl muž.

„Slibuju,“ zašeptala vzápětí až se zajíkla.

„To myslíš vážně? No dobře. I já ti dávám své slovo, že tě pustím, když mě poslechneš,“ řekl muž . Prohlížel si ji hlubokýma očima. Přešel k jejímu křeslu a odemkl zámek poutající její pravou ruku. Z těla chlapa stoupala vlhkost a kořeněná vůně parfému. Z Rity smrděl strach.

Vyprostila předloktí z řetězů a sykla bolestí, když se ruka bezvládně zhoupla. Byla úplně odkrvená, jak ji zaškrtila pouta, a teď se do ní začala s brněním vracet krev. Rita se kousla do rtu, ale rozhodla se, že plakat bolestí nebude. Musela se soustředit.

„Žádné hlouposti!“ zavrčel muž, jako by jí četl myšlenky. „Slíbila jsi, že uděláš, co ti řeknu, a já slíbil, že tě pustím.“

Ritě bušilo srdce. Vyspí se s ním. To dokáže spolknout, ale co potom? Byla by bláhová, kdyby si myslela, že to něčemu pomůže. Zkusí sebrat jednu z těch dýk a až-

„Teď si vem tenhle nůž,“ řekl chlap a přistrčil jednu z dýk tak, že na ni dosáhla. Dívala se na lesklé oboustranné ostří. Vyslala impuls, ale brnící ruku ještě nedokázala ovládnout.

Muž pokračoval: „Jestli chceš, abych odemkl i ten druhý okov… Probodni si levou dlaň.“