Pavel Renčín

Z nostalgie nad dávnými časy Labyrintu jsem se znovu začetl do DejFovy sektářské fantasmagorie - a štvalo mě, že ji musím shledávat po kouskách. A tak jsem si ji stáhl a seřadil, abych si ji mohl číst pěkně v jednom kuse. Možná i dalším členům naší Sekty to přijde vhod.

24. Září 2008 - 23:55 od DejF
Tak je to tady!
Postuju první díl Labyrintu Červené boty, ráje pochybných živlů, což bude (povede-li se) multižánrová mozaika, mystifikace postavená na skutečnosti existence Pavla Renčína.

LABYRINT ČERVENÉ BOTY, RÁJ POCHYBNÝCH ŽIVLŮ
24. Září 2008 - 23:52 od DejF

motto:
"Pavel Renčín je naprosto nudný hrdina pro povídku.
Je milý, mírumilovný, skoro nepije a jen málokdy někoho zabije."
Pavel Renčín

Část 1., Červený trpaslík
V níž se dozvíme o alter egu Pavla Renčína a praktikách, jež praktikuje jako praktikant temných sil.
Ale já vážně nemůžu za to, že jsem se do toho namočil. Renčín se na mě hluboce zadíval, v očích pekelné plameny, a nedal mi na vybranou. Zato mi slíbil, že když budu hodný, udělá ze mě triumvira. Netuším, proč potřebuje kronikáře - je přeci mladý, plný sil a na vzestupu k moci. Ale neplatí mě za to, abych po tom pátral. Vlastně mě neplatí vůbec.
K věci. Renčín mi kladl na srdce jednu věc - nesmím vyzradit, že se ve skutečnosti nejmenuje Pavel Renčín, ale Jiří Kulhánek. Za žádných okolností, ani kdyby mi agenti jeho nepřátel vráželi… noooo… jehly pod nehty byly to, co zmínil? Že kdybych už musel opsat jeho geniální krycí přezdívku, mám použít náčelníka Červenou botu, nebo tak něco. To se hned pozná, že myslí daleko dopředu, když pak přišel v červených botách a já mohl odvést pozornost tím, že jsem tu přezdívku svedl na ně.
Naštěstí je u mne Pavlovo tajemství bezpečné jak v hrobu, a tak si můžu pomýšlet na teplé místečko s celoživotním zajištěním (a s krycí pojistkou pro případy revoluce). Možná, že si vybral mě, protože už jsem to stejně věděl. Došlo mi to, když jsem začal číst Labyrint. Po Nepohádce a Jménu korábu to muselo každého praštit do očí. Jenže nepraštilo. Já byl prostě vždycky výjimečně bystrý.
No pak se to seběhlo asi takhle (via instant messenger; mimochodem, každý, komu jsem řekl, že sepisuji "život a dílo Pavla Renčína", po mně chtěl jeho číslo. Abych řekl pravdu, nemám ho. On ho totiž každých pět minut mění, aby byl elektronicky nevystopovatelný):

DPS: Renčíne, ty padouchu, konečně mně to docvaklo, ty vůbec neexistuješ!

PR: Za předpokladu, že jsem na srazu Sekty Labyrint nepoužil projekci z tvrdého světla (což jsem nepoužil, protože její vynálezce, Legie, se momentálně nachází zhruba tři miliony let v budoucnosti), měl bys mít poměrně věrohodný důkaz, že existuji (smajl).

DPS: Nesnaž se mě zmást odkazy na trpaslíka, bídný červe!

PR: Vlastně nejsem červ, ale vesmírný sliz (smajl).
(poznámka pod čarou: Všimli jste si, jak často se Renčín usmívá? Pokud si vzpomenu, povím vám, proč tomu tak je.)

DPS: Tak teď jsem se v tom ale ztratil.

PR: (ďábelský smajl)

Tady jasně vidíte, že na temnou sílu Pavla Renčína je veškerá investigace krátká.

25. Září 2008 - 19:54 od DejF
"Část 2.,SL nejsou žádní sráči!"

V níž autor z nepochopitelných důvodů změní žánr.

Tři stíny se plíží noční Prahou, prodlužují se ve světle lamp, kloužou po stěnách domů a vkrádají se opozdilcům, spěchajícím za teplou večeří a hledícím upřeně do země, do myšlenek.
"Potřebuju si, kurva, zapálit," prohlásí jeden stín.
"Drž hubu," komentuje to druhý.
Třetí stín mlčí.
"Možná jsem ho měl nechat zemřít," pronese zamyšleně po chvíli.
Druhý stín se zmateně podívá na první stín. První stín si zakrouží ukazováčkem u spánku v jasném znamení, co si o třetím stínu myslí.
"To můžeš napravit, Siriusi," řekne druhý stín konejšivě třetímu, "Ještě jsme ho totiž nedostihli."
"Kurva," okomentuje to stín, oslovený jako Sirius a evidentně se navrátivší do reality.
"Šššt," udělá první stín.
Ulicí se rozlehne skřípavý zvuk odsunovaného víka kanálu. Tři stíny se přitisknou ke stěně a ve tmě s ní prakticky splynou.
Z díry v zemi vykoukne hlava muže, kterému byste ani za plného denního světla a při blízkém setkání nehádali více než pětašedesát, ale stíny dobře ví, že je mu přes devadesát let. Stále mrštný jako opice, ne omyl přírody, ale věčný voják, který se kdysi dotkl Longinova kopí, super starouš a superstar, Jeroným Kořínek. Ve světle lampy se zalesknou brýle, vrásčitá ruka přejede po zpoceném čele. Stařík čipera se vytáhne na úroveň pražské dlažby a vstup do kanálů za sebou uzavře. Pak se narovná, protáhne se a opráší si puky na kalhotách.
"Zasraní amatéři," zamumlá si sám pro sebe.
Sirius se podívá na své druhy a kývne.
"Exprééés kurýr na smrt!" zaječí první stín směšnou fistulí a s rukou pevně obemknutou kolem zrezlého páčidla vyrazí vpřed.
"Albýne, ty hovado!" sípe druhý stín a horečně si nasazuje boxer. Nohy se dávají do pohybu. Ani Sirius nezůstává pozadu. Vytrhne od pasu nůž, zamíří a mrští ho po staříkovi, který se otáčí po zvuku. Superstar Kořínek reaguje bleskově. S nečekanou mrštností a silou vytrhne víko kanálu a nastaví ho rotující kudle, která se od něj neškodně odrazí.
"Was sagst du jetzt, du schmutziges Schweine?!" přejde v rozčilení do jazyka, na který si zvykl při mučení svých krajanů v Auschwitzu za války.
První stín, evidentně slyšící na jméno Albýn, doráží ke starci a zoufale mlátí páčidlem do nastaveného víka od kanálu.
"Metal, pyčo! Ajron, vole, mejdn!" řve jako smyslů zbavený. Kořínek se tím ale zjevně nenechává zdeptat.
"Kung-fu pandáá!" zakřičí v odpověď a víkem odstrkává dlouhovlasého útočníka. Pak ho (víko) odhodí a náhle se vznese půl metru do vzduchu, nohy pokrčené, ruce zkroucené ve chvatu Kudlanka.
"Hééé ja!" Vyrazí bojový pokřik a vykopne pravou nohou, obutou do zašpičatělé lakované polobotky. Albýn vyhekne a odplachtí, vlasy kolem něj vlají, pyramidy na drsném náramku zaskřípou o dlažbu a jejich vzácné hroty se otupí.
Zkurvený metalisti, člověk aby za ně všechno robil, pomyslí si druhý stín, prosmýkne se kolem Kořínkovy nebezpečně se přibližující pravačky, pokrčí se před z druhé strany letící levačkou a nakopne staříka do holeně.
"Jauvejs!" zaáchá Jeroným a zatváří se jako raněný pohádkový dědeček.
"Bij-za-bij," slaďuje druhý stín svůj projev s údery boxerem.
"Dej mu, Toresi!" zasípá Albýn, zatímco se zvedá na loket a otírá si krev, která mu vyrazila z nosu.
Starouš Kořínek se ale ještě nevzdává. Jeho mozolovité ruce sevřou paži druhého stínu, z neznámého důvodu vystupujícího pod přezdívkou Tores. Stařík Toresem trhne, ten ztratí rovnováhu, a zatímco mu padá do náručí, bývalý Soldat ve službách německé kontrašpionáže se mu zahryzne do předloktí. Tores zaječí a překotí se na zem. Kořínek se narovná a pohrdlivě po něm plivne.
"Beschisse Hurensohn," zavrčí.
Náhle zbledne tak, že je to patrné i ve slabém světle pouliční lampy. O ohryzek se mu lehce opírá ostří nože.
"Řekněte, pane Kořínku, poctivě váš názor. Myslíte, že jsem měl nechat JFK zemřít?" zašeptá mu do ucha Sirius. Jeroným samozřejmě ani nedutá. Albýn a Tores se vyhrabou na nohy a s posměšnými úšklebky přistoupí k dvojici, která se - minimálně z pohledu jednoho z nich - nachází v patové situaci.
"Víš, kdo a proč nás posílá, starče," řekne Albýn a sebevědomě se zasměje.
"Má bledé oči, v duši peklo, vraždí, aby se neřeklo, vládne světu, vládne nebi, nepřátelé dávno zhebli!" zarecituje Tores.
"Renčín…“ zachrčí Kořínek.
"Renčín!" zvolají ti dva a uhodí se do prsou.
"Kurva jo," řekne Sirius, aniž by uvolnil sevření, či oddálil nůž od starcova krku.
"Vy sráči!" zasípe stařík se stopou pláče v hlase.
Albýn se zamračí a přistoupí těsně k němu.
"Sekta Labyrint nejsou žádní sráči!" zavrčí.
Siriusova pravačka vykoná osudný pohyb a krev Jeronýma Kořínka potřísní metalistovu bundu.
O pár minut později je na ulici možno spatřit jen vychládající tělo. Tři stíny se vypařily, aby svému veliteli podaly zprávu o úspěšně splněné misi.

30. Září 2008 - 23:39 od DejF
Část 3. Triumvirův smích.
V níž se dozvíme, že s členy Sekty Labyrint je náramná legrace

Kap. Kap. Kap. Kap. Kap.
Zajatec trhne hlavou, jak se probudí, a zamžourá do absolutní tmy. Zamrká, ale tma nezmizí. Pomalu si začíná uvědomovat, jak na tom je. Sedí na studené kovové židli, ruce má zkroucené za zády a připoutané k tyčím opěradla. Bolestně se zašklebí a na tváři mu popraská stružka zaschlé krve.
Tohle mi ale něco silně připomíná, pomyslí si.
"Jste asi tak originální jak Manson v coveru Personal Jesus!" pokusí se zakřičet do tmy. Sice ze sebe přes namožené hlasivky dostane jen zachrčení, ale i to se v evidentně nevelikém prostoru rozlehne.
"Teď mi řeknete, že Bodkin je přezdívka pro čubu? Nebo na mě zablikáte svíčkou?" Zajatec se začíná šklebit, směšnost zažívaného déja-vu mu evidentně přijde větší než vážnost situace.

Ozve se odkašlání, dva kroky a do tváře se mu opře v dané situaci až příliš ostré světlo stolní lampy. Zajatec přivře oči, skrze řasy vidí obrys poměrně vysoké osoby, která se nad lampou sklání. Je mu předem jasné, o koho jde.
"Jako bych to neříkal," zamumlá.
"Bodkin opravdu je přezdívka pro čubu," ozve se hlas, zastřený tíhou mnoha trápení, který by neobeznámený posluchač mohl považovat za mužský. Zajatec ale ví, že před ním stojí žena.
"Vítej v našem skromném doupěti, triumvire," pokračuje obrys.
"Zdravím tě, Rito," odpoví Bodkin, "Neuvažovalas, že bys začala brát estrogen? Mohlo by ti to pomoct na ten hlas."

Žena, oslovená Rita, se napřáhne a hřbetem ruky uhodí zajatce do tváře. Nehtem mu roztrhne ret, krůpěj krve jí smočí prst. Bodkin vyplivne rudou slinu.
"A mimochodem, kolik mi je, ti neřeknu. Zkazilo by mi to image."
"Co?"
"No kdyby ses chtěla zeptat. Uvědom si, že jako tajemník Jeho Pekelného Veličenstva musím zůstávat trochu tajemný. Podívej se, jaks dopadla ty, vyžvanilas tomu zkurvenci pitomýmu, kolik ti je, a umělecký kruhy z toho hned zrobily song."
"Neser mě…“ zavrčí věznitelka.
"Dáma nám nějak zhrubla," odtuší Bodkin posměšně. Vidí, jak Rita zatíná nehty do dlaní, tvář se jí krabatí a na bradě vystupuje rýha.
"Dáma!? Zhrubla?!" Hlas nabere hysterických otáček a málem se přiblíží ženskému. "Já ti ukážu, jaká já jsem dáma, ty sadistický prase!"
Skloní se, a když se narovná, v ruce třímá palcát, dosud zřejmě opřený o nohu stolu.
"Co kdybych ti trochu upravila Gesicht, hm?"
"To máš od Kořínka?"
Při zmínce o bývalém členu Lvího spáru se ženě rozšíří oči a zuřivě sykne.
"Jak se opovažuješ!… Cože?"
"Tu němčinu."

Expres kurýr na smrt opíše oblouček a jeho ostny se zastaví jen pár milimetrů od Bodkinovy tváře.
Minulas ho, sráče! zařve zbraň. Rita ji skloní k zemi.
"Ale příště bych nemusela," zavrčí temně.
Bodkin polkne a na čele se mu zaperlí pot.
Kurvafix! pomyslí si, Co jim tak trvá?
"Dobře, dobře, se hned nevztekej," pronese nahlas, "Tak copak bys ode mě potřebovala?"
"Co bych tak mohla chtít, triumvire," ucedí Rita s důrazem na posledním slově.
"Nemám nejmenší tušení." Bodkin se pomalu vrací ke konverzačnímu tónu.
"Pomstít Jeronýma."
"Děda se nevrátil z večerní procházky?"
Expres kurýr na smrt se téměř sám od sebe vznese a v mohutném švihu roztříští stůl. Lampa se zřítí na zem, kde praskne, zabliká a zhasne. Odkapávání vody se ozve s novou intenzitou a smísí se se zrychlenými dechy účastníků diskuse. Rita se rozkročí nad svým zajatcem, chytne ho za límec košile a přiblíží svou tvář těsně k jeho… Za ní zavržou dveře a mladický hlas naruší sílu okamžiku.
"Co to tu do hajzlu děláte?"
Bodkin si odkašle a pokusí se odtáhnout hlavu z bezprostředního Ritina dosahu.
"Nazdar, Zdenále," pozdraví příchozího.
"Drž hubu, ty kryso!" zavřeští mladík a i jeho hlas se téměř přiblíží ženskému, "Rito?" dodá tázacím tónem. Oslovená ho odmávne, ale v panující tmě to není vidět.
"Poslouchej, hajzle, Kořínka zabili vaši lidi, nechali ho vychládat nad kanálem jako nějakýho zasranýho potkana… ne," přeruší Bodkinův pokus o protest, "nezajímají mě jména, stejně vás dřív nebo později dostaneme všechny. Chci toho hajzla Renčína. Velkýho šéfa. Jeho Pekelnou Excelenci, co nám, kurva, zničila život. A ty, triumvire, nás k němu můžeš dostat."
"Vážně, Rito, měla bys hlídat svoje vyjadřování," odtuší Bodkin, "A dostat vás k šéfovi? Po tom, co jsem záhadně zmizel, a všem bude jasný, že jste mě dostali?"
"Na tom něco bude, Rito," poznamená Zdenál.
"Říkala jsem ti snad, ať se pakuješ!" vyjekne žena.
"Neříkala," zamumlá Zdenál uraženě, ale stáhne se zpátky za dveře.
"Děti," povzdechne si Rita.
"No jo," přitaká Bodkin. Rita na něj zpytavě pohlédne.
V tom se v jediném okamžiku dostanou do atmosféry dva signály, odrazí se od stratosféry a rychlostí zvuku vklouznou pod zem. Sluchátko, které má Rita vražené do ucha, zachraplá. V tu samou chvíli zapraská mikročip v Bodkinově uchu.
"Tak jak jsme na tom?" ozve se v obou stejný hlas. Rita zakleje. Bodkin se vítězně zašklebí a šeptem odpoví.
"Všichni jsou už skoro mrtví, Dejve."
"Je mrtvej, Dejve. Mrtvej muž," řekne Rita. Bodkin k ní vzhlédne, oči šokem rozšířené. Rita mu pohled oplatí, a kdyby nebyla tma, viděl by v nich stejné překvapení.

17. Říjen 2008 - 22:34 od DejF
UPOZORNĚNÍ: následující část LČb obsahuje explicitní scény násilí a to i dobrému vkusu se protivící, tedy nejen na dětech a důchodcích!!! Autor se zříká jakékoli morální odpovědnosti za ně, v zobrazeném se při psaní rozhodně nevyžíval, leč naprosto pravdivá podstata našeho příběhu si žádá své oběti.

 Část 4., Pavel Renčín
V níž se protnou tři časové roviny, úplně jako ve Fontáně.

Žijeme své všední životy, pachtíme se za úspěchem, potíme se v postelích, většinou sami, a umíráme jako jepice, sotva na nás zapomene poslední kdysi blízký člověk. A v noci koukáme na hvězdy a snažíme se dovolat jakési kosmické spravedlnosti, naplnění či smyslu, něčeho, co by učinilo naše bytí barevnějším. A hvězdy na nás uličnicky mrkají a vyprávějí příběhy o mnoha paralelních vesmírech a světech a o tom, že každý jsme v jednom svém konkrétním Já navždy uvízlý na místě a není nic co bychom s tím mohli udělat. O tom, že jediný, kdo v celé historii lidstva, nazpátek i kupředu, dokáže procházet mezi realitami, je on, Eso Rimmer.
A tu se dozvíme, že tak úplně pravda to není. Že existují další výjimeční jedinci. Jeden z nich sice nedokáže cestovat z reality do reality, ale time-travelling rozhodně zvládá. Byl, je a bude. Nevysvětlitelně. Pavel Renčín. Anebo je pravda jiná?
Taková planetka, vesmírný pirát, to je naprosto nevšímavý, ba až ignorantský, jedinec. A tak není divu, že to jednou začas to napálí do nějakého souseda. Vylétnou jiskry, prázdnem univerza se rozlehne výbuch a odštípne se spousta malinkatých kamínků. Jeden z nich - velikosti severní Karolíny - si to namíří přímo k matičce Zemi. Protože je neurvalý po mamince, vráží cestou do ostatních účastníků vesmírného provozu, stále více se drolí, a zemská atmosféra mu zasadí poslední ránu, takže když dosáhne povrchu, je velký sotva jako

1982
Obloha je bez mráčku, sluníčko dodává světu tu správnou barvičku a malý roztomilý chlapeček s kučeravými blonďatými vlásky skotačí na zahradě domku na předměstí a svýma pomněnkově modrýma očima šťastně sleduje neméně roztomilého malého pejska, vlastně ještě štěňátko.
Jeho maminka stojí na zápraží domku, ruce založené a zálibně pozoruje hru dvou neposedů. Když se za ní objeví tatínek a obejme ji kolem ramen, maminka se otočí a vlepí mu pusu.
"Kdyby se tak narodil před sedmdesáti lety," povzdechne si při pohledu na klučíkovy vlásky a očka, "čekala by ho veliká budoucnost."
Poznámka
Pavel Renčín se narodil 8. června 1912, aspoň tak tvrdí historické prameny. Lidové pověsti se naproti tomu paradoxně shodují, že se narodil v první polovině patnáctého století. Jen pokud se chce někdo udělat zajímavým, tvrdí, že Pavel Renčín vynalezl dinosaury.

1942
Auschwitz není pěkné místo. Dokonce, ani pokud jste velitel tábora, rozvalujete se na zahradním lehátku, postaveném na střeše své velitelské stanice, a usrkáváte piňa coladu. Natož pokud klečíte dole na dvoře v bahně, protože vás do něj před okamžikem srazila pažba dozorcovy pušky.
"Postav se, ty skrz naskrz neužitečný prase!" - To na vás česky ječí chlápek s franzjozefovskými licousy a důstojnickou nazi uniformou na sobě. Ne, na vás vlastně ne. Vy totiž máte štěstí. Na rozdíl od...
"Ano, pane," odpoví Pavel Renčín a pracně se zvedá na nohy. Důstojník pokyne a biřicova puška opíše další krátký oblouček, zakončený uspokojivým křupnutím v páně Renčínově lebce.
"Odpovídej pořádně, ty sráči!"
"Jawohl, Herr Kommandant!" zakřičí Pavel Renčín z plných sil a z výskoku se vyšvihne do pozoru.
"Lepší," ušklíbne se Herr Jeroným Kořínek a uhladí si licousy, "Pohov!" Zajatec uvolní svaly. Kořínek kývne a lágr biřic nabere nebohého Renčína pažbou do břicha. Ten se se sípěním svalí zpátky na zem.
"Beschisse Hurrensohn," zavrčí pohrdavě důstojník a odkráčí.

1982
Malý Jiříček hodí psíčkovi kostičku a blaženě se směje, když se za ní zvířátko rozběhne. Chlapec má moc rád zvířátka. Štěně běží, nadšeně vyplazuje jazyk a ve vidině kořisti se mu rozzařují očička. Vůbec si nevšimne, jak nad ním roste stín. Na zahradu domku na předměstí dopadne meteorit velikosti fotbalového míče a štěňátko rozmačká na kaši. Chlapeček nechápavě zamrká. Maminka se k němu rozběhne a schová ho v náručí.
"Nedívej se tam, Jiříčku, fuj je to."
Syn se jí vysmekne a s posmutnělým výrazem se vydá k domu. Naštěstí má víc zvířátek než jen psíka. Vytáhne z pouzdra skalpel a jde si hrát s morčátkem.

2008
Na schůzku s Pavlem Renčínem jsem se vydal až po setmění, tak jak si to mistr přál. Najít hospodu U draka a skřeta mi dalo pořádnou práci, a to i přesto, že je nedaleko centra. V zapadlé uličce, do které byste normálně nevkročili, ani kdybyste chtěli, se ve větru kýve malovaný vývěsní štít, jako vytáhnutý z romantických příběhů o středověku. Sešel jsem dolů po několika schůdcích a rozhlédl se. Barman, který měl na hlavě naraženou čepici, ač bylo vevnitř skoro až vedro, na mě kývl.
"Hledám pana Renčína," řekl jsem mu, "a dám si pivo." Barman přikývl a ukázal do rohu za mými zády. Otočil jsem se a zalapal po dechu. Společně s Renčínem se tam nad pivem skláněl sám Jiří Kulhánek. Přistoupil jsem.
"Ahoj, Dejve," usmál se zářivě můj blonďatý autorský vzor, "Vezmi si židli a posaď se. Tohle je Pepa," ukázal na Mistra Kulhánka.
"Pepa?" optal jsem se zmateně, zatímco jsem přisedal.
"Jasně, Pepa Vomáčka, uklízeč u nás v rádiu. Marketingová tvář pro moje upírské romány. Nematu tak čtenáře příliš rozdílnými styly."
"Takže jsem měl pravdu!" vyhrkl jsem.
"Ano," přikývl muž, který si říkal Pavel Renčín, "Ve skutečnosti se jmenuji Jiří Kulhánek."
Hledím z jednoho na druhého a snažím se to vstřebat. Pepa Vomáčka se na mě kulhánkovsky zašklebí a upije piva.
"Proč nechodí na autogramiády?" napadne mě.
"Protože se neumí podepsat," odpoví Pavel, vlastně Jiří, s úsměvem, "Musíš ale uznat, že s jeho vizáží se to dá krásně svést na těžkou duševní poruchu."
"To jo," souhlasím.
"Poslouchej." Renčín zaklesne prsty do sebe, "Tohle nesmíš nikdy nikomu prozradit. Řekl jsem ti to jen proto, že se tě chystám zasvětit do mnohem hrozivějších tajemství, a tak snad nehrozí, že bych tě musel zabíjet kvůli mlčenlivosti v téhle otázce."
Napětím ani nedutám.
"Chystám se do velmi riskantního podniku. Budu potřebovat schopného člověka, který mi zaprvé pomůže dát dohromady partu neméně schopných lidí, a za druhé sepíše moje paměti, kdyby něco."
"I´m in," prohlásím, protože mě zrovna nenapadne český ekvivalent.
"V tom případě se pohodlně opři, protože tě čeká dlouhé vypravování..."
„... Zvířátka mě časem omrzela," mávne Pavel rukou. Dopíjím páté pivo, venku už se pravděpodobně setmělo zas a znovu, Josef Vomáčka podřimuje a přes bradu mu na jeho neskutečně vytahaný svetr stéká slina. Barman nezúčastněně leští sklenice.
"Začal jsem čarovat," pokračuje Renčín.
"Čarovat?"
Zpytavě na mě pohlédne.
"Láhev fernetu, Jiří!" houkne směrem k baru a pokračuje, "Pavel Renčín se narodil 8. června 1912. Zemřel v Osvětimi, 24. prosince 1943, rukou nacistického důstojníka a špióna Jeronýma Kořínka poté, co z něj tento dostal informaci o lokaci Longinova kopí. Tedy toho, které..."
"Jo, znám ten příběh, žíznivej římskej voják, široko daleko žádná voda a nad ním visící zásoba dobroučké krve, i když už lehce usychající. Stačí otevřít a pít."
Autor se chopí připraveného panáka a kopne ho do sebe.
"Jo. Přesně toho."
"Mluvíš snad o staroušovi Kořínkovi, o kterým píšeš?"
"Přesně o tom a rozhodně ne o jeho předobrazu."
"Jak je to možný?" ptám se. Renčín si povzdechne.
"Říkal jsem ti, že jsem začal kouzlit. Ani se neptej, jak to že jsou v Praze upíři."
"Takže jestli to správně chápu," shrnuji, "Postava, kterou jsi vymyslel, se dostala do minulosti, zabila chlapa, jehož jméno jsi přijal, protože..."
"Pomsta. Spravedlnost. Rovnováha sil. Takový sračky," použije Renčín poprvé v životě sprosté slovo.
"A místo, aby chránila Longinovo kopí, jako v Labyrintu, zmocní se ho ve jménu Hitlera."
"Zhruba."
"Tak to je kurva síla," nenechám se zahanbit.
Pepa Vomáčka sebou náhle trhne a vytřeštěnýma očima se rozhlédne po lokále.
"Zdálo se mi, že dovnitř vchází Tobiáš," zavrčí. Pavel vrhne zkoumavý pohled ke dveřím, které se tváří stejně nezúčastněně jako celou noc. Pokrčí rameny a stočí zrak zpět na mě.
"Ten tvůj svět je zatraceně divnej," poznamenám, "Líbí se mi to." Usměju se a kopnu do sebe to odporný pití.
"Ještě úplně nerozumím těm časovým paradoxům," řeknu, "Ale vím co potřebujem. Pár správnejch týpků, co nejdou pro ránu daleko. Hochy a holky, co s úsměvem nakopou prdel každýmu, kdo bude srát jejich oblíbenýho spisovatele. Sektu Labyrint."
Pavel Renčín se usměje, je vidět, že se mu ulevilo. Znovu naplní panáky a pozvedne svůj k přípitku.

3. Listopad 2008 - 20:59 od DejF
Část 5., Konec
V níž se dozvíme, jak to všechno začalo.

Rudé slunce se sklání nad řekou, odráží se na vlnkách a láme se mezi nimi. René Magritte maluje Padající soumrak, a aby nebyl nařčen z porušování přírodního copyrightu, používá místo řeky okenní tabulku. Vyjde to nastejno, starý dobrý slunce je napadrť.
Na kamenném kvádru, vystupujícím do řeky - pravděpodobně pozůstatku socialistického pokusu o stavbu mostu - sedí mladík se slámovými vlasy a možná nad tím přemýšlí. Spíš ale ne. V pravé ruce drží zapálenou cigaretu, levou listuje posledním číslem Pevnosti, časopisu mladých budovatelů. Vedle něj se povaluje odrbaný plyšový medvídek.
"Nechápu, jak něco takovýho může ještě v naší době vycházet. Proč to kapitalisti nezakážou?"
Nakloní se k medvídkovi a zdá se, že mu naslouchá.
"No jo," řekne pak a ohlédne se na olbřímí billboard, který hyzdí krajinu jen kousek za ním. Ten zobrazuje v úsměvu roztaženou tvář Ropušáka Bradavičnatého nad hrdým nápisem Přebarvili jsme republiku narudo.
"No ovšem tohle stojí za to," vrátí se mladík k časopisu, "poslouchej… Valentýna přešla ke Zdenalovi. Odhodila kožešinu a přetáhla si tričko přes hlavu. "Můžeš." Zdenal se na ni usmál a začal malovat. Hladil ji krvavýma rukama po bedrech, žaludku, na záda načrtl zkrabacené symboly. Když vykružoval záhyby kolem bradavek, vypadal jako hypnotizovaný. Horké prsty se mu chvěly. Valentýna přivřela oči." Potáhne z cigarety a zamyšleně se zahledí na řeku. "Nepřipomíná ti to Padající soumrak?"
Vlastně nevím, jak jsem se sem dostal. Od tajemné schůzky s Renčínem a Kulhánkem, nebo Kulhánkem a Vomáčkou, kdo ví, na níž úplně nejzáhadnější byl způsob, jakým jsem se dokázal dostat domů, někdy večer druhého dne a rozhodně ne po vlastních nohou (rezistence na alkohol, v mýtech se spisovatelstvím pevně spojená, je sice známý fakt, ale to co tam ti dva předvedli, bylo fascinující. Zvlášť vzhledem k tomu, že jeden z nich je uklízeč).
(poznatek: přemýšlím v tak dlouhých a zamotaných větách, že sám nevím, co jsem chtěl říct. Rewind… Aha.)
Od tajemné schůzky v hospodě U skřeta a draka (která mi byla čímsi silně povědomá, ale… sakra…) uplynuly dva týdny, které jsem strávil blouděním po republice a hledáním hochů a holek, co s úsměvem nakopou prdel každýmu, kdo bude srát jejich oblíbenýho spisovatele. Kam jsem šel, tam se před jménem Renčín zavíraly dveře a zabedňovala okna. Proč se tak děje, mi vysvětlil až jeden vesnický děda.
"Ty jeho vobrázky už nás serou. Jsou všude," prozradil mi, než mi vrazil dveře do nosu. A vskutku, z novin, co přivál přes náves vítr, se na mě šklebil typický renčínovský kreslený vtípek.Tehdy mi naplno došlo, jak je naše komunita malá a uzavřená, a propadl jsem beznaději. Byl jsem tak zoufalý, že bych vzal pro sektu zavděk i nietzscheovským intelektuálem, kdyby mi ho jen milostivý osud seslal do cesty. A tu jsem postřehl, že se od řeky nesou slova Labyrintu. Zpozorněl jsem. Blonďák a jeho medvídek. Pokrčil jsem rameny a odbočil k nim.
"Zdravím," zkusil jsem to po dobrém. Zjevně to byla chyba. V medvědí pacce se zaleskl kuchyňský nůž, dvakrát větší než sama hračka, a vzápětí mi ta chlupatá potvora visela na klopě kabátu a špičkou nože mi hladila řasy. Kluk se otočil a přejel mě hloubavým pohledem.
"Kurva," zasípal jsem poněkud překvapeně.
"Pusť ho, Méďo," prohlásil blonďák a típl cigaretu, "Kdo ráčíš bejt?"
Plyšová hračka seskočila na zem, nůž rychlostí blesku zmizel neznámo kam a já se pokusil vzpamatovat z šoku.
"Ráčím bejt nějakej DejF. A myslím, že přesně vás dva sháním. Můžu?" ukázal jsem na prázdný flek vedle povalující se Pevnosti, a když můj nový společník pokrčil rameny, posadil jsem se. Medvídek už se zase tvářil úplně neživě, ale přísahal bych, že jeho černá korálová očka mě vytrvale skenovala.
"chaot," napřáhl mladík ruku, "O co jde?"
Mrkl jsem na hračku, usmál se a vyložil chaotovi smělý plán na založení sekty Labyrint.

***
S chaotem jsme zamířili do Brna, domova zoufalců, co nikdy nepoznali pivo, a zavilých nepřátel Pražanů. Což mohla být na jednu stranu nevýhoda vůči Jiřímu Pavlovi, na druhou stranu, kdo by se ochotněji vrhl do pražských kanálů pronásledovat Kořínka než nachmelený Brňák, že.
Že jsme potkali budoucí operativní mozek gildy, by nás nenapadlo ani ve snu. Ten týpek už byl lehce zarostlej, evidentně pár dní neviděl koupelnu, otrhaný kožený kabát na něm zoufale visel a žebra by se mu dala spočítat i přes vytahané tričko s vybledlým nápisem Homo homini lupus. Odlepil se od zdi nádraží a přišoural se k nám.
"Nemáte čtvrťák? Naprosto nutně potřebuju čtvrťák," prohlásil skřehotavě a očima zatěkal po hale.
"Kámo, tady jsme v Čechách," zašklebil se chaot.
"Skoro," dodal jsem já a vyděšeně jsem polkl při očním kontaktu s reklamou na Starobrno.
"Tak nějakou jinou minci, to je jedno, šak s tím nechci kurva platit," nenechal se odbýt náš nový společník. Vyštrachal jsem v kapse pětikorunu a podal mu ji. Bleskurychle po ní chňapl a znovu se nervózně rozhlédl.
"Co s tím chceš dělat?" zeptal jsem se.
"Přece kurva čarovat," sykl.
"Ano?"
Chaotova medvídka to evidentně zaujalo, a tak se mu z tašky vyšplhal na rameno. Tulák po něm hodil podezřívavý pohled.
"Koukám, že o tom něco víte."
"Možná," vzpomněl jsem si na Renčína a jeho upíry.
"Tak dávejte bacha, protože se blíží," kývl podivín směrem za naše záda. Co možná nenápadně jsem se otočil. Ta snaha o nenápadnost byla naprosto zbytečná, protože všichni na nádraží najednou zamrzli, před sebou napřažené noviny, hrnky s kávou, na tvářích masky věčnosti okamžiku. Jen tři lidé se pohybovali - holohlaví hromotluci v bombrech, měřící si nás posměšnými pohledy. Dva z nich si poklepávali o pěst železnými trubkami, třetí měl na jedné ruce nasazený boxer, druhou zdobilo několik velmi masivních prstenů. Zřejmě jim šéfoval, protože šel první a tvářil se nejmíň tupě. Bůhvíproč jsem si vzpomněl na Lukjaněnka.
"A kurva," formuloval chaot poměrně přesně moje vlastní myšlenky.
"Po krk ve sračkách a ještě dělá chůvu, celej Bodkin," obrátil se Vrchní Plešoun na našeho společníka.
"Jsem prostě samaritán," zkonstatoval oslovený a předstoupil před nás, "Co bys rád, Vrchní Plešoune?"
Ha!!!
Lebkoun si odplivl.
"Drž hubu a bojuj."
"Počkej," zadržel ho Bodkin a nastavil dlaň. Zatřpytila se pětikoruna, "Naučil jsem se novej trik s mincí. Vidíš, normální pětikačka. Teď udělám takhle… a táááákhle..."
Plešatci se zarazili a s napětím sledovali Bodkinovy pohyby. Jeden z těch s trubkou otevřel pusu a vykulil oči.
"... a ještě takhle, abrakadabra, a je fuč!" Bodkin ukázal prázdné dlaně. Teď už kulili oči všichni tři.
"Kde je?" protáhl ten nejhloupější.
"Vrchní Plešoun ji má za uchem."
Dotyčný zvedl ruku, aby se o tom přesvědčil, zbylí dva se na něj zadívali a Bodkin zařval: "Teď!"
Vykopl, trefil Vrchního Plešouna do kolena, a když ten hekl a zapotácel se, nabral ho levým hákem do brady.
Vzduchem se mihla hnědo-stříbrná skvrna a jednomu z poskoků přistál na rameni roztomilý plyšový medvídek s přerostlým kuchyňským nožem v pacičce. Přísahal bych, že se hračka zašklebila, než vrazila zbraň do chlapova krku. Vzápětí Méďa nůž vytrhl, přeskočil na bundu Vrchního Plešouna a packou, ve které nedržel zbraň, se začal přitahovat nahoru. Propadl jsem bojovému amoku a s šíleným řevem se rozběhl na třetího plešatce. Zjevně vyvedený z míry vývojem situace vykulil oči ještě víc, upustil trubku a dal se na zbabělý útěk. Vzduchem prorotoval kuchyňský nůž a zabodl se mu mezi lopatky. Chlap klopýtl a natáhl se. Bodkin zatím dokončoval podrážkový tanec na krku Vrchního Plešouna. O pár medvědích chlupů později bylo i po třetím nepříteli.
"To bylo až moc lehký," prohlásil Bodkin a setřel si pot z čela.
"Co byli zač?" zeptal se chaot.
"Nic zajmavýho, obyčejný astrální náckové," povzdechl si Bodkin, "Pořádný rvačky se už člověk v Brně nedočká." Podíval jsem se na chaota a ten s úšklebkem přikývl.
"Já bych o něčem věděl…“ řekl jsem.
"Poslouchám," natočil ke mně budoucí triumvir hlavu.
***
Jakmile se začaly mrtvoly odpařovat a lidé mátožně pohybovat, usoudili jsme, že je načase z nádraží vypadnout. Protože nás nenapadlo nic lepšího, sedli jsme na první vlak, co se zjevil a vyrazili bůhvíkam.
Bodkin se na sedadle pohodlně rozvalil a z jakési tajné kapsy kabátu vytáhl pochybnou flašku obalenou gázou. Na přilepeném štítku bylo fixem napsáno Blue 99. Odšrouboval uzávěr a pořádně si lokl. Se zaujetím jsem pozoroval, jak se mu protočily panenky, vystoupla žíla na krku a obličej nejdřív zrudl a pak zmodral. Když nabral normální barvu, podal Bodkin flašku chaotovi.
"Co to je?" Blonďák nedůvěřivě přičichl a zbledl.
"Benzín," odtušil Bodkin. chaot pokrčil rameny a udatně se napil. Jeho reakce byla ještě o něco barvitější než Bodkinova, zahrnovala i fialovou a jakousi neidentifikovatelně nazlátlou. Láhev přešla ke mně.
"Všichni jsou mrtví, Dejve," zadeklamoval jsem, abych si dodal odvahu, a lokl si.

***
Noční chlad pronikal spárami v kameni, mlha klouzala po stěnách objemného kvádru a mísila se s jinovatkou.
"Kurva, to je kosa," ozval se zastřený, ospalý hlas a vzápětí bledá ruka odsunula nedovřené víko kamenné rakve.
"Ten parchant Ho mi zase nedovřel postel. Pak se mi nemá zdát o tučňácích. Sakra!" lamentoval dlouhovlasý muž, zatímco se soukal ven. Doskočil na podlahu krypty, oprášil si svůj drsňácký kabát a rozhlédl se. Denisina i Mazlíkova rakev byly pevně dovřené a obě ženy si zřejmě užívaly zasloužený odpočinek.
Pokud se ovšem po tom, co mě uložily, nerozhodly zůstat vzhůru a užít si pár set let lesbických hrátek bez dozoru nevrlého partnera jedné z nich, pomyslel si muž a zašklebil se. Pak se podíval na hodinky.
"Cože? Teprve týden? Kruci!"
Spát jen týden, když čekáte, že se proberete někdy v pětadvacátém století, je rozhodně nemilé. Muž vztekle zavrčel a vykoukl ven.
Přes měsíc se přehnal stín, ozvalo se zašustění křídel a na chrliči vedle vchodu přistál obrovský netopýr.
"Počkat, ty nejseš netopýr."
Malý imp upřel na muže pohled rudých pekelných kol a na znamení souhlasu mlaskl. Pak napřáhl pařát, ve kterém svíral smotaný papír. Muž ho převzal a rozbalil.
Tobiáši,
doufám, že jste ještě nešli spát. Budete to muset odložit, potřebujeme vaši pomoc, srocují se!

T.S.
"Teď se mu hodíme, kanálnímu šaškovi," zavrčel muž, "Děkuj neschopnosti toho zatracenýho Japonce."
Otočil se a vrátil se do krypty, aby probudil své společnice... pokud se nacházejí v rakvích.
Imp se zašklebil, roztáhl křídla a zmizel do noci.

***
Světlo. Tma. Světlo. Tma. Světlo. Tma.
Po nějaké chvíli mi došlo, že otevírám a zavírám oči. Otevřel jsem pusu a z hrdla se mi vydralo zoufalé zaskučení.
"Kde to jsme?" zeptal jsem se okolí, jakmile jsem byl schopen zároveň sedět, držet se za hlavu a mluvit.
"Ve vojenský kantýně," odpověděla mi skvrna, která nejspíš bývala, a při troše štěstí zase jednou bude, chaotovou hlavou.
"Ve vo... co?"
Skvrna pokrčila rameny. To už jsem trochu zaostřil a rozpoznal chaota a zaplivanou místnost plnou kouře, řevu a piva. Kolem povykujících vojáků se proplétal Bodkin, v každé ruce dva plastové kelímky s pivem.
"Tu máte," nastavil ruce, abychom si vzali po kelímku. chaot po něm mrkl, mrkl ještě jednou, otočil se a začal zvracet. Převzal jsem oba dva a tázavě se na Bodkina zadíval.
"Pro koho je ten čtvrtej?"
"Pro mě," odpověděl, zatímco odhazoval první ze zbylých kelímků - prázdný. Překvapeně jsem zamrkal.
"Aha. Kde to jsme?" zkusil jsem mu přetlumočit svou dřívější starost.
"Na nějaký vojenský základně."
"To vidím…“ povzdechl jsem si a vyhrabal se na nohy.
"Tohle nebudeš?" ukázal Bodkin na piva, která jsem stále držel. S dalším povzdechnutím jsem mu je předal.
"Narazil jsem tu na dvě mladý kočky," informoval nás Bodkin, jakmile dopil.
"Tady?" podivil jsem se.
"Sakra, nemáte někdo kartáček?" chaot se napřímil a otíral si pusu.
"No jo, pojďte." Bodkin mávl rukou a začal se rozplývat v cigaretovém kouři. Tak jsem ho rychle následoval.
Dvě mladý kočky seděly stranou od ostatních a byly na první pohled vyšinutý. Jedna měla před sebou postavené plátno, na kterém zvěčňovala jakési podivné opicoidní tvory v rybářských kloboučcích, druhá brnkala na...
"To je banjo?" zeptal se Bodkin. Slečna ho zpražila vražedným pohledem.
"Loutna."
"Hned jsem si to myslel," pronesl Bodkin spokojeně a sehnul se pro pivo vedle sedícího vojáka.
"To běžně provádíte tohle ve vojenskejch putykách?" zeptal jsem se já.
"Jen tady. Jsme tu na prázdninách," prohlásila malířka, zvedla oči od plátna a zadívala se na nás.
"DejF," natáhl jsem ruku, "Bodkin, chaot, Méďa," představil jsem své společníky. Malířka se označila za Fjaru, ta s loutnou se jmenovala Metalyza.
"Takže na prázdninách?" navázal chaot, "Divný, ne?"
"Ani ne," pokrčila Metalyza rameny, "Baví nás to."
"Jo. Já se specializuju na bojovou techniku, tady kolegyně na střelný zbraně," doplnila Fjara. Všichni tři jsme obdivně hvízdli.
"Poslední dobou je tu ale nuda," zívla Metalyza.
"Vojáci už se s náma bojí i boxovat," dodala Fjara.
"To je náhoda..." prohlásil chaot.
"...zrovna rozjíždíme..." řekl Bodkin.
"...jednu dost nebezpečnou akcičku," doplnil jsem, "Říká vám něco jméno Pavel Renčín?"

***
Seděli jsme v nefalšovaným Cadillacu, kterej Bodkin, sedící za volantem a jednou rukou objímající sud piva, ze kterého hadičkou usrkával, splašil bůhvíkde, a se sluncem v zádech mířili na Prahu. Seděl jsem na sedadle spolujezdce a spokojeně konstatoval, že jádro sekty vypadá více než zdravě. Tedy až na Bodkinova játra. Méďa, povalující se na palubovce, rozvážně přikyvoval. chaot, celý zářící, seděl vzadu mezi holkama a ty ho střídavě plácaly po rukou, podle toho, která se zrovna komu kradla za záda.
"A to je konec," prohlásil jsem poněkud pateticky, "Konec jedný éry našich životů. Začíná čas zabíjení!"

24. Prosinec 2008 - 3:05 od DejF
Část 9 3/4., schovaná mezi částí 5. a částí 6., Vánoce sekty Labyrint
V níž se dozvíme, kdo ucpal komín

Vánoce jsou časem klidu, a hlavně míru už od dob, kdy ukřižovali Ježíše Krista a rozhodli se při příležitosti výročí každé významnější události z jeho života pořádně opít. A proto se i sekta Labyrint rozhodla, že na těch pár dní v druhé třetině prosince si dá oraz a nechá své nebohé nepřátele nabrat síly.
(Po celé Praze se objevily plakáty s fotkou tajemně se tvářícího blonďáka, který půlku obličeje schovává za límcem, a tímto textem:
Všem mým literárním postavám: Jestli nám nedáte přes Vánoce pokoj, přestanu o vás psát! A je mi úplně jedno, že tím přijdu o smysl života! Já to vážně udělám!
S úctou,
Pavel Renčín, doživotně zvolený diktátor Města Prahy)
Jen Fjara se pořád vrtala venku před sektářskou pevností v té své protiletadlové technice.
Představte si ten monumentální letecký záběr, jímž začíná Forrest Gump. Jen si odmyslete pírko a přimyslete Prahu. Kamera vám nabízí pohled na sto věží, klikaté staroměstské uličky, jimiž se možná sem tam mihne duch bezprstého alchymisty, na Malou Stranu (potřebujete-li na velkou, je nám líto, ale musíte kino opustit), na ucpané výpadovky, klející řidiče a na tajícím žloutku postavený Karlův most. A nad tím, na jednom z bezejmenných pražských vrchů, stojí vila, která svým vzhledem poměrně úspěšně napodobuje Pražský hrad. Pravda, z hradeb Hradu se nerojí kulometná hnízda a v jeho podzemí se zřejmě nenachází tolik laboratoří vybavených nejmodernější technikou. Ta vila je napsaná na Josefa Vomáčku, bezejmenného uklízeče v jednom nejmenovaném rádiu, v němž by pár nejzarytějších fanoušků úpadkové sci-fi bylo schopno rozeznat jednoho ze svých bohů. Pepík vilu samozřejmě nikdy neviděl, natož aby ji platil. Skutečným pánem domu je, jak se tak říká, Jeho Pekelná Rozvernost. Kamera ladně propluje mezi příčkami brány, věnuje chvilkovou pozornost dívce, která, navlečená do zašpiněných montérek a s černou skvrnou na tváři, nakukuje do hlavně děla a oknem, za nímž vidíme nejasné siluety dalších lidí a rozzářený vánoční stromek, vklouzne do místnosti.
24.12., den kdy přijde... Santa Claus?
Sítnicový scaner přejede zvířecky žlutou zřítelnici a brána se otevře dokořán. Existence, schovávající se v rozhaleném kabátě a širáku, vycení tesáky v úsměvu a bohatýrským krokem měří příjezdovou cestu. Dveře jí otevře opičce podobná potvůrka navlečená ve smokingu, která lámanou němčinou požádá o její svršky. Z existence se tak vyklube statný muž, na jehož holé hlavě se odrazí světlo lustru. Z ramen si oklepe vypadané chlupy.
"Díky," zavrčí hlubokým hrdelním hlasem. Opička poděšeně vypískne. Muž vykročí do haly, v níž několik dívek zdobí obrovskou jedli, zatímco pár mladíků se povaluje na gauči velikostí zvícím Titanicu a popíjí lahvovou Plzeň.
"Šťastné a veselé," zahřmí hlas příchozího jako motor jednotaktové pily. Všichni se ohlédnou a jeden z nich, blonďák s plyšovým medvídkem na rameni, vyndá z příručního chladicího boxu další láhev.
"Tobě taky, Otomare," řekne a příchozímu ji otevřenou podá, "Malý apetit před hlavním chodem," dodá a kývne na lahve drahé whisky, úhledně vyskládané nad barem. Oslovený děkovně zamručí a svalí se do křesla.
Zpod stolu se vyhrabe zarostlý pobuda, z úst mu vypadne hadička a pokusí se na Otomara zaostřit.
"He," řekne, když se mu to nepovede, "Jdu se podívat na Fjaru."
Překvapivě snadno se zvedne, hadičku, která zatím stihla na parketách vytvořit zlatavou skvrnu, zastrčí zpátky do koutku úst a i se svým vozíkem, do kterého hadička vede, a na kterém se veze soudek Plzně, odkráčí ven, kde se přidá k dívce civící do hlavně děla.
Za bránou se ozve zafrkání koně, Fjara se bleskově vrhne do kotoulu, a když se vztyčí, v rukou třímá odjištěný kalašnikov. Hned ho ale zase skloní.
"Sakra, Erumoico, nemůžeš se aspoň na Vánoce oblíct normálně?" zavrčí.
Rytíř v zářivé zbroji se jen shovívavě usměje a skloní se ke scaneru. Jakmile ho brána propustí, rozjede se ke stájím, aby o chvíli později vrachotil do haly se stromkem.
"A jé, Conan je tu," poznamená blonďák s medvídkem a otevře další láhev.
"Šťastné a veselé," zazubí se rytíř.
"No jo," odpoví mu sbor.
O pár hodin později je členky sekty možno zastihnout v obrovské kuchyni, kterak se patlají s bramborovým salátem. Jak kdysi pravil otec zakladatel Pavel Renčín, "Za branami mojí vily nemá emancipace co pohledávat."
chaot s Méďou a Otomarem zatím hrají karty, překvapivě střízlivě se tvářící Bodkin, který mezitím odstavil svůj soudek, si jednou rukou přihýbá z lahve whisky, v druhé drží leštidlo na boty a zamyšleně si měří Otomarovu hlavu.
"Ještě kousek tady," řekne, odloží flašku a nabere leštidlo, které rozmázne na inkriminovaném místě holé lebky.
"Jak se leskne, jak se třpytí!" zvolá nadšeně, odloží leštidlo, popadne další láhev a sám se sebou si přiťukne.
"Díky, Bodkine," zašklebí se Otomar a drápem si ze zubů vyškrábne kus syrového masa.
"Měl bys více dbát na zubní hygienu," usměje se chaot. Otomar jen něco nesrozumitelného zamručí.
Náhle se ozve táhlé zakvílení, stěna nad krbem se odsune a objeví se obrovská LCD obrazovka. Chvilku šumí a pak se na ní objeví tvář, které dominují pomněnkově modré oči, blonďatá kštice a věčný úsměv. Zamyšleně se mračí. Během chvilky se ze všech koutů vily dostaví celá sekta.
"Zdravím, mí věrní, a krásné Vánoce přeji," řekne Pavel Renčín a všichni odpoví něco v podobném duchu.
"Bohužel s vámi dnes nemohu být, musel jsem odjet v naléhavé záležitosti. Týká se to smlouvy s Brnem."
"DejF je s tebou?" zeptá se Bodkin.
"Ano. Na zítřejší zasedání Triumvirátu se vrátí."
"Výborně," prohlásí Otomar, "Pak už tedy nikoho nečekáme a můžeme začít hodovat!" Všichni, kdo stojí poblíž, udělají dva kroky na stranu a nejistě se po něm ohlíží. Otomar se zářivě ušklíbne.
"Tak ještě jednou šťastné a veselé," popřeje Renčín a ukončí spojení. Sekta Labyrint zasedne ke sváteční tabuli.
Hody ovšem netrvají dlouho, když (ne, nebojte děti, nezavírejte očka a nekřičte, Otomar zatím všechny neroztrhal) se z krbu ozve podezřelý šramot.
V závorce zmíněný našpicuje uši a zavětří.
"Je něco shnilého v komíně Renčínově," zavrčí.
"To bude to mokrý dřevo před krbem," usoudí chaot.
Šramot se ozve znovu a silněji, takže už ho slyší všichni.
"Ježíšek!" zavýskne Alyssa.
"Komínem lozí Santa Claus," sdělí jí Bodkin a přihne si koňaku.
"Anebo padá kominík," zamudruje chaot.
"Objednal někdo čištění komínu?" optá se obezřetně Otomar, načež celá sekta zavrtí hlavou jako jeden spiklenec. Holohlavý se vymrští ze svého místa a přiskočí ke krbu, kde uchopí těžký pohrabáč. Komínem se rychle přibližuje bolestné vytí a z krbu vypadne dřevěná noha. Následuje ji druhá zdravá, odraný kabát neidentifikovatelné barvy, plnovous plný odpadků a nakonec se na zcela konsternovanou sektu zadívá zasněžený Karlův most.
"Wůdy!" vykřikne Otomar a vtáhne mužíka dovnitř. Stařík chňapne po upadlé noze, a zatímco ho nekompromisní svaly táhnou na kobereček, pokouší se ji upevnit, kam patří.
Kanální strašidýlko si důstojně opráší svůj svrchník a zavrtí hlavou tak, že se pražská památka zblízka seznámí s obsahem jeho mozkovny.
"No vážně je tu máme skoro všecky," zaskřehotá, "A vidím, že mají hostinu. Kááávu si osladíííím..." začne se najednou značně neúspěšně pokoušet o zpěv. Polovina osazenstva si zacpe uši.
"Oslavíš sám vánoční svátky v našem komíně?" zaimprovizuje chaot.
"Wůdy, ty mořskej vlku, kdes vzal to dřevěný hopsátko?" optá se Bodkin.
"Delapanzovy krysy, co vám budu povídat, splašilo se mu celý stádo," mávne pošuk rozmrzele rukou, "v kanálech je teď strašnej bordel."
Náhle se plácne přes ústa.
"Vlastně jak říkám, co vám budu povídat! Dyť jste naši nepřátelé! Hloupý Wůdy, moc hloupý!" Znovu si odepne připevněnou nohu a začne se jí mlátit do hlavy.
"To, pravda, technicky vzato jsme," usoudí rozvážně původem brněnský triumvir.
"Ale taky jsou Vánoce," dodá druhý přítomný člen Triumvirátu.
"Svátky klidu a míru," zašklebí se Metalyza a zvedne oči od glocku, s nímž si pohrává pod stolem.
"Měl jsem za to, že Pí Ár jim dal jasné ultimátum," promne si Otomar zamyšleně bradu.
"Takže, milý Wůdy, co bys nám rád pověděl?" Bodkin se zvedne, uchopí blázna pod rukou a pomůže mu ke stolu. Wůdy hladem zašilhá a začne slintat tak, že se mu rozpletou vousy a uvolní se z nich plechovka od Coca-Coly, která zachřestí na podlaze. Fjara k němu přisune mísu s bramborovým salátem a druhou s kapřími podkovami. Wůdy nabere jednou rukou salát, druhou rybu a nadšeně to schroupá i s kostmi.
"Ačkoli," zamumlá si sám pro sebe, "je to hrozné plýtvání dobrou námořnickou silou."
Když se nají a spokojeně si říhne, opře se a zakoulí na sektu Karlovým mostem.
"Teď jsem si vzpomněl!" spráskne najednou ruce, až polovina osazenstva nadskočí. Wůdy čiperně vyskočí a co mu dřevěná noha stačí, odpeláší zpátky ke krbu.
"Rudolfe!" zařve do něj nepříčetně, "Rudolfkůůů!" Sekta zaslechne podezřelé odfrknutí a cosi podobného sobímu zabučení.
"Hoď mně sem tem pytel, Rudolfe!" vřískne Wůdy. V komíně opět něco zarachotí a na uhlících přistane objemný pytel.
"He?" optá se důrazně chaot, který se rozhodl převzít roli zlého policajta.
"Uh!" upřesní to Bodkin, který hraje toho hodného.
"Přinesl jsem vám dárky," rozhodí Wůdy rukama, tvář se mu roztáhne v bezzubém úsměvu a náhle vypadá jak Jezulátko. Na to už vyheknou i všichni ostatní.
"Vojenský nůž pro Metalyzu, kufříková atomová bomba pro Fjaru, kanystr prvotřídního Octanu pro Bodkina, dvanáct let, uleželý v dubovém dřevu! Kartáč pro Otomara, pro DejFa... kde je DejF? Není tu? Inu jeho škoda, takový krásný dárek, no vskutku, tak by se k němu hodil..."
Pošuk Wůdy obchází opět zcela konsternovanou sektu a rozdává dárky jako by se mu v oku nechumelilo.
"Co to má být?" vzpamatuje se jako první Otomar. Wůdy se na něj otočí a vlídně se usměje.
"Nic víc nedostaneš. Zlobil jsi."
"Ty jsi tu nebyl na výzvědách? Neposlala tě snad ta děvka Rita?" vyhrkne Bodkin.
"Ale co vás nemá, milenkové!" spráskne Wůdy zase jednou ruce, "Já tu jen zaskakuju za Santu, skřípnul se někde v New Yorku, chudák."
"Tak co jsi to mlel o nepřátelích?" zeptá se chaot.
"Jo tohle… jsem byl na chvíli mimo, z toho pádu, víme. Myslel jsem si, že jsem se zřítil k Brežněvům domů."
"No já se z toho picnu," zamumlá Bodkin, sáhne po nejbližší flašce, a když zjistí, že je moc daleko, otevře darovaný benzín.
"A teď koledýýý," zaprosí roztomile stařík, když odevzdá poslední dárek, "Kdepak ty ptáčku hnízdo máááš..."
"Nee!" Celá sekta vyskočí jako jeden kanálník a aby magora zastavila, začne ještě v letu synchronizovaně pět Vánoce, Vánoce přicházejí.
Nakonec se v jednom chumlu, chromého Santu uprostřed, vyhrnou ven, radostně výskají a válejí se ve sněhu.
"Ticho! Ticho!" překřičí všeobecné veselí Fjara, "Bude ohňostroj!" zakření se. Rozsvítí ciferník hodinek, na kterých ubíhají poslední minuty do deváté hodiny večerní.
"Pravidelná linka Praha - Vídeň, odlet ve dvacet jedna nula nula," zamumlá si a přejde k dělu, se kterým se celé odpoledne mazlila. Sekta ztichne a shromáždí se kolem ní. Sobi na střeše vily zvědavě zastříhají ušima.
Z nedaleké Ruzyně se zvedne letadlo ČSA a zamíří k rakouským sousedům. Fjara přistoupí ke svému miláčkovi a zprovozní ho.
"Pal!" vykřikne.
Raketa země - vzduch vzlétne vstříc svému cíli. Letadlo s hlasitým BUM exploduje a ozáří noční oblohu. Kousky kovu se pomalu snáší na Prahu. Sněží. Hvězdičky vesele září. Sekta se svorně objímá kolem ramen a užívá si ten posvátný okamžik spříznění a klidu.
"Natrhnem jim prdel!" vykřikne nadšeně chaot. Chumel sebou trhne a na triumvira se otočí několik pohledů.
"Pardon... šosy," zamumlá blonďák. Lidé se ulehčeně uchechtnou.
Začíná vánoční noc, čas zázraků.

27. Březen 2009 - 20:02 od DejF
Část 6.,Všichni jsou mrtví, Dejve
V níž se nad sektou zatáhnou mraky

Čas T - 7 dní
"Musíš uznat, že nám to přerůstá přes hlavu," prohlásil dlouhovlasý muž, navlečený v kožených kalhotách a odrbané džínové bundě, podrbal se pyramidovým náramkem v neudržovaném plnovousu a odhodil napůl obranou kost za záda. Zpod stropu se snesl stín, mávl křídly, a stehno v letu zachytil. Z místa, kde s ním přistál, se ozvalo slastné zavrnění.
"Jak komu," ušklíbl se obrýlený mladík, sedící na druhé straně dlouhého stolu, navlečený ve sportovním saku od Armaniho, s vousem úhledně zastřiženým. Opřel lokty o stůl a zaklesl prsty do sebe. Ve světle svící se zalesklo víc stříbrných prstenů, než by soudný člověk prohlásil za přiměřené. Soudní lidé ovšem nevedou válku s upíry, jak by opáčil dotyčný mladík.
"Jen se nedělej, v té poslední akci jste ztratili několik nejlepších lidí."
"To je relativní," dál oponoval obrýlený, "Podívej, Slívo, oba víme, že tohle může skončit jenom vaším úplným vyhlazením. Jeho Excelence si pak sedne a napíše s největší pravděpodobností pohádku o sedmi bezbranných trpaslíčcích, který nikoho srát nebudou, protože na to nebudou mít koule. A bude po problémech. Takže mi řekni, co bys mi tak chtěl sakra nabídnout."
Tomáš Slíva, vůdce Sekty Hluchých, si založil ruce za hlavu a zhoupl se na židli. Pak posunkem vykázal z místnosti několik holohlavých bodyguardů, postávajících kolem s prsty na spouštích samopalů. Jeho protivník kývl a několik sotva postřehnutelných stínů následovalo Hluché za dveře. Slíva vstal a chopil se láhve vína. Přešel kolem stolu a hostu nalil.
"O tom bychom si měli promluvit," prohlásil s tím nejsladším úsměvem.

Čas T - 6 dnů a 22 hodin
Odhazuju drahé sako na židli, oblékám si svou starou odranou koženou bundu a s prásknutím dveří vyrážím ven. V Metru se uzavírám do sebe, nedovolím myšlenkám, aby pronikly do mé hlavy. Všechno v pravý čas. Jsem prázdná skořápka, řítící se podzemím. Jako ostatně všichni kolem. Na Vyšehradě vystupuju, svižným krokem zdolám kopec a vyšplhám na hradby. Je krásný jarní den, opírá se do mě slunce, ale Vyšehrad je liduprázdný. Při takové praxi v necitlivosti, zdokonalované skrze dlouhá století, byste to od Pražáků nečekali, ale i oni vycítí, když se žene bouřka. A jeden vír takových rozměrů, že by si ho snad musel všimnout i Anton Goroděcky, se mi zrovna vznáší nad hlavou. Kdy se to všechno tak strašně posralo? Koukám dolů na řeku a vzpomínám na jiné místo, jiný čas a jinou řeku. Na to, jak jsem objevil první členy sekty, chaota s Méďou, na cestu do Brna a na to, jak Bodkin zametl s astrálními nácky. Na všechno, co jsme zažili od té doby, na všechny ty boje, v nichž jsme si vydobyli ostruhy a ustavení Triumvirátu. Triumvir - Kronikář, Triumvir - Filozof a Triumvir - Alkoholik. Vltavě je to všechno jedno, stejně jako všem těm střechám kolem ní. Jen Nuselák aspoň pokrčí rameny, než vyplivne dalšího sebevraha. Jak se tak rozhlížím, upřímně zadoufám, že Pavla nenapadne popsat město jako živou bytost, tak jak jsem to kdysi udělal v jedné povídce já. Aby nám tu pobíhala rusalka Praha, s cigaretou v ústech a baterií sportovních auťáků v garáži, to by nám tak ještě chybělo.
Povzdechnu si a nahmatám v kapse mobil. Volaný se ozve až po osmém zazvonění, jako vždy nechal přístroj zahrabaný pod stohem lejster.
"Zdeňku." Ve větvích ječí ptáci, je skoro až vedro a město se otvírá světu. Je tak zkurveně nádhernej den. "Budu potřebovat Bodkinovu složku. A nějaký ty formuláře k sepsání poslední vůle. Za hodinu u mě v kanclu."

Čas T - 6 dnů a 17 hodin
"Vstupte!" odpovím na zaklepání a zaklapnu složku, kterou jsem procházel. Triumvir je oděn ve sportovní černé, límec bundy zvednutý ke krku, na očích tmavé Matrix brýle. Na levé ruce jediný masivní prsten s hlavou brněnského draka. Válka a Renčínovy peníze z nás udělaly jiné lidi. Dokonce i Bodkinův oblíbený chlast musel ustoupit.
"Díky, žes hned přišel."
"V pohodě," odvětí Triumvir, "cvičení nováčků už mě dost sere. Koukej mi nalít panáka, nebo se rozsypu."
Natáhnu se pro poloprázdnou flašku Jim Beama, naleju nám oběma a pošlu ji po stole Bodkinovi. Panáka do sebe kopne a s vděčným pokývnutím otevře láhev.
"Tož teď se můžem bavit." Posadí se naproti mně a odloží brýle.

*
"Ta poslední akce byl docela průser," započnu jednání.
"Jak se to vezme," zašklebí se Bodkin.
"Nechme osobní antipatie stranou," usměju se, "mrtvoly sou mrtvoly, ať už měly za živa, jak chtěly blbý kecy."
"Fair enough," zamumlá Triumvir a zamračí se na prázdnou flašku. "Kde..."
Kývnu směrem k baru a Bodkin vyloví dalšího Jima.
"Myslím, že přišel čas na další kolo s novýma kartama a hlavně novou taktikou. Vsázíme na špatný figury."
"To nepochybně," zašklebí se Bodkin.
"Takže tě potřebuju v poli."
Na to dotyčný odloží flašku, zamrká a upře na mě zcela střízlivý pohled.
"Děláš si prdel?" zeptá se.
"Likvidovat Prahu je prostě neefektivní," pokrčím rameny, "Musíme je dostat jediným úderem."
"A jak to chceš udělat?"
"Musíme lokalizovat jejich skrýš a zastihnout je nepřipravené."
"A co to má společnýho se mnou?"
"Budeš návnada," usměju se jak nejsladčeji to dovedu a přisunu odloženou flašku blíž k Bodkinovi, aby na ni náhodou nezapomněl.

*
"Je to logický," vysvětluju o dvě rundy později (dva panáky pro mě a dvě láhve pro Bodkina) s rozmáchlým mávnutím ruky, "Řadovýho člena zabijou na potkání, ani se nebudou obtěžovat se ho na něco ptát. Renčína jim samozřejmě předhodit nemůžeme. Takže jediná zbylá volba je někdo z Triumvirátu."
"chaot?"
"Pavel ho vzal s sebou do toho Mexika."
"No jo, člověk tu udělá trochu bordel a šéf se hned klidí na druhou stranu polokoule. A my abychom to všechno vyžrali," odfrkne si Bodkin. Přemýšlím, jestli tím "trochu bordelem" myslí to, jak na jeho odpovědnost lehla popelem málem půlka Prahy a na šéfa ČSSD spadlo letadlo (takovou párty jako ten večer jsem ještě nezažil).
"A proč do toho nejdeš ty?" pokračuje.
"Protože já se neopiju natolik, abych s tím souhlasil," zašklebím se.
O dvě hodiny později leží Bodkin na operačním stole a doktor-inženýr mu do ucha implantuje komunikační čip.

Čas T - 3 dny a 20 hodin
Na Smíchově narazíte na spoustu divných věcí. Některé jsou ale ještě divnější než ostatní a soudný člověk by se od nich držel na hony daleko i v povážlivě podnapilém stavu o Svatojánské noci.
Soudný člověk se ovšem nemusí válečně potýkat s děvkami toho nejhrubšího zrna - účetními. To by na jeho argumenty opáčil mladík, který právě otevřel dveře Rita Baru - Baru pro nezadané.

*
Znechuceně se rozhlížím po růžovo-černém obložení baru. Protáhnu se kolem na miniaturním plácku se tísnících tančících párů a zamířím k jednomu z boxů, odkud na mě zpoza stolečku a lampičky s žůžovoučkým stínítkem kouká černá sůva. Do hlavy se mi proti mé vůli cpou představy, jak se Renčín v tomhle baru strašlivě opil, načež se o pár měsíců později rozhodl podle něj pojmenovat jednu z hlavních postav svého románu, a dělá se mi nevolno.
"Chápu potřebu neutrální půdy, Rito, ale tohlecto je fakt nechutný," pozdravím sůvu, zatímco se snažím vmáčknout na miniaturní kožený gaučík.
"Náhodou, já se tady narodila," zacvrliká (no dobře, hlasem ojetého traktoru se pokusí zacvrlikat) Rita a zamrká na mě. Zatočí se mi hlava, načež si učiním duchovní poznámku, abych dal výpověď hned jak se Pavel vrátí z Mexika.
Rita mávne na číšníka, který připlul na vlně křepčícího davu, a objedná láhev vína. Jakého, ani nevnímám, stejně jsem si jistý, že nedokáže spláchnout kyselou pachuť v mých ústech.
"Jak je to ale hezky zařízené," zasní se bývalá účetní, když si přivoní ke skleničce, "naši lidé se venku vraždí a my si tady sedíme nad vínem. Na válku."
"No jo." Přiťuknu si s ní a s tou pachutí jsem měl pravdu.
"Takže, proč ses vlastně chtěl sejít, Triumvire?"
"Mám pro tebe obchodní návrh."
Rita si založí ruce a upře na mě pohled.
"Poslouchám."
"Jak by se ti líbilo vyšvihnout se do čela té vaší malé partyzánské skupiny, která už brzy zmizí z povrchu zemského?"
I přesto, že jsem to pronesl smrtelně vážným hlasem, Rita se široce zazubila. Opravdu to nebyl hezký pohled.
"Z čeho usuzuješ, že v něm nejsem?"
"Z toho, že moc dobře vím, že jsi jen Slívova děvka."
Uskakuju před rozlitým vínem, protože Rita se rozmáchla tak prudce, že málem srazila nejbližší tančící pár. Rychle jsem poděkoval Perunovi, že nemá po ruce Expres kurýr na smrt. Labutí číšník s chladným úsměvem je u nás v cuku letu, uklízí tu spoušť a okatě přehlíží Ritu, která je rudá skoro do černa, v očích jí praskají žilky a skřípání jejích zubů slyším i přes uuuuááááá, žiju si svůj diskopříběh! Prostě jsem se evidentně trefil do černého.
"Řekněme, že by se mi to líbilo," prohlásí Rita poté, co se aspoň mírně uklidní exnutím další sklenky vína.
"No vidíš. Mně taky. Teda ne že bych chtěl velet tý vaší bandě zoufalců. Víš jak to myslím."
"Jestli chceš, abych ti pomohla zabít Renčína, tak s největší radostí," už zase se zazubí ta sůva.
"Vraťme se na zem, drahá. Pekelnýho Rozkošníka nesloží ani tornádo posypaný antraxem. Ale rozložit Triumvirát nemusí být tak těžký. Když má člověk ty správný páky."
"Bodkin?" optá se Rita a olízne si rty.
"Bodkin," přikývnu.
"Za Slívu?"
"Za Slívu."
"Keep your friends close but your enemies closer," dokáže Rita, že od svého oživení už stihla nastudovat nějakou tu klasiku. Její zářivý úsměv už mi vážně začíná lézt na nervy.
"Na to se napiju." Chytnu číšníka za klopu a objednám láhev Metaxy.

Čas T - 5 hodin
I přesto, že se Bodkin zásadně nepohybuje rychleji než procházkovou chůzí, vyráží dnes na svůj pravidelný večerní zdravotní jogging do parku. V uchu mu popraskává čip. Místo svého obvyklého oblečení má na sobě teplákovou soupravu a jeho osobní stráž zůstala doma, kde si nepochybně přihýbá z jeho zásob. Polohlasem nadává. Polohlasem proto, aby při tom strašlivém pohybu nevyplivl plíce, nadává proto, že je pekelně nasraný. V mysli dává dohromady tisíc a jeden způsob, jak usmrtit DejFa za to, že ho do toho zatáhl. Běží, a když se z křoví vynoří několik stínů, z nichž jeden ho přetáhne obuškem po hlavě, snaží se tvářit překvapeně.

Čas T
V tom se v jediném okamžiku (čase T, pozn. aut.) dostanou do atmosféry dva signály, odrazí se od stratosféry a rychlostí zvuku vklouznou pod zem. Sluchátko, které má Rita vražené do ucha, zachraplá. V tu samou chvíli zapraská mikročip v Bodkinově uchu.
"Tak jak jsme na tom?" ozve se v obou stejný hlas. Rita zakleje. Bodkin se nejprve vítězně zašklebí a šeptem odpoví.
"Všichni jsou už skoro mrtví, Dejve."
"Je mrtvej, Dejve. Mrtvej muž," řekne Rita. Bodkin k ní vzhlédne, oči šokem rozšířené. Rita mu pohled oplatí.
to be continued...

12. Květen 2009 - 15:47 od DejF
Část 7., Velká pražská píchačka
V níž se změní politická situace v zemi
Made by Bodkin

Netopýří křídla tvrdými údery zpracovávala vzduch, dokud nedosáhla ideální výšky. Pak se už nemusela snažit, využívajíce proudů vzduchu, se kterými měla termika společného jen málo. Malé stvořeníčko plachtilo vzduchem s podlouhlou trubičkou připoutanou k packám.
Kurva, na tohle se jim můžu vysrat, myslel si Eliška a dál směřoval určeným směrem. Copak jsem nějaký podělaný holub, abych nosil podělané zprávy?
Ale co se dalo dělat, Slíva ho měl v hrsti, musel mu sloužit až do konce svého života. Nebo Slívova.
Co kdybych... napadlo Elišku, ale zavrtěl štětinatou hlavičkou. Nemůže, má ho pevně v moci. Z jedné budovy pod ním vylétlo hejno poplašených, nemocemi prožraných kálitelů památek. Nepatrnou tečku oproti temnějícímu nebi nemohli zahlédnout. Malý imp, plný vzteku a zášti, je ovšem viděl.
Krátké zdržení nikoho nezabije.
O chvíli později se z nebe snášelo rozhodně-ne-bělostné peří, pršela krev a  padala střeva.

***
Dnes je ta noc, pomyslela si dívka a svižně se vyšvihla na střechu Volkswagen Transporteru. Její okované střevíčky prodřely lak až na stropní čalounění. Skoro nevytahané džíny se snažily maskovat rezivějící Golok.
Chvíli stála s rukama roztaženýma od těla a s hlavou zvrácenou hleděla do nebe bojujícího prohraný zápas s neutuchající neonovou září. Z melancholického rozjímání ji vytrhlo zachrastění vysílačky.
"Jak to vypadá?" ozval se elektronicky deformovaný intoušský hlas.
"DejFe, kolikrát jsem ti říkala, abys mě v akci neotravoval vyzvídáním?!"
"Mockrát?"
"Ještě víckrát. Tak toho nechej. Jdu najít toho sráče Slívu. Bůh mu pomáhej. Zuzuan konec."
Drsně vrazila nebohou vysílačku do koženého nářaďového opasku.
"Blbec."

***
Dnes je ta noc, pomyslela si dívka a srovnala si své kožené sáčko. Rapír u jejího pasu vyrýval do oprýskané a loupající se omítky cestu, ukazující lépe než Ariadnina nit.
Z kapsy džínů, barevně sladěných s ostatním ošacením, vytáhla ultratenký mobil, nenarušující štíhlou linii, a vytočila číslo z paměti.
"Ano?" ozval se drsný hlas.
"Tady Suzane. Jsem připravena, pane."
"Chtějí mě dostat, ale to se nesmí stát. A taky v žádném případě nesmí dostat Elišku! Zpráva, kterou nese, je pro nás životně důležitá."
"Nemusíte se bát, pane," uklidňovala ho dívka, "mám k ruce několik komand kanálníků a dokonce i pár ex-Hluchých, pane."
"Kanálníci," muž začal znít nejistě, "stále trpí agorafobií?"
"Stále blijí, když se podívají nahoru, ano pane."
"Myslíte, že vám k něčemu budou?"
"Máme to vyřešené, pane. Všichni jsou opilí, nebude v tom problém, pane!"
"A jak alkohol vyřeší ten jejich problém?"
"Většinu vyblijí už tady a pak v akci se zmůžou jen na lehké dávení, pane."
"Že já se ptal..." ukončil Slíva hovor bez rozloučení.
"Blbec."

***
"Dnes je ta noc!"  řve malá dívka s rudou hřívou překvapivě silným hlasem, schopným trumfnout i hluk startujícího vrtulníku. Montérskou kombinézu stahuje v pase kožený opasek plný brašniček. Místo bajonetu obývá koženou pochvu dvojice štětců.
Několik podobně oděných lidí se krčí kolem ní.
"Triumvirové půjčili z několika muzeí tyhle osmaosmdesátkové flaky. Všechny jsem je nainstalovala a zaměřila. Na vás, cvičení opičáci, bude mačkat spoušť a ládovat do toho další žrádlo. Hned jak se rozpípá radar. Povoleny jen mírné úpravy trajektorie, jasné?"
"Jasné!" odpověděli ne až tak dobrovolní střelci.
"A co až cíl proletí kolem našeho ležení?" ozval se nejistý hlásek.
"Vystřílíte všechnu pozici a pak vezmete roha, protože i když jsou fízlové upozorněni na naši operaci, stejně nás nemůžou jen tak přehlížet. Rozchod!" zařvala znovu. Skupina se začala drolit na dělostřelecké týmy a rozcházet se na svá stanoviště.
"Prej ležení," odplivla si Fjara a zamířila k obrovskému obrysu ukrytému pod maskovací plachtou.
"Blbec."

***
"Dnes je na hovno noc," oznámil suše Albýn a rozhlédl se po ulici tak prudce, až jeho nečesané pačesy zavířily vzduchem jako plášť superhrdiny.
"Myslíš?" odtušil druhý mládenec a kšiltovku s rovným kšiltem si posunul více do očí. Pak si teatrálně prokřupal klouby ukryté v černých kožených rukavicích a opětovně vytáhl z kapsy boxera.
"Toresi!" okřikl ho jeho dlouhovlasý kumpán. "Veškerá akce bude tam nahoře. My tady hlídkujeme jen proto, abychom nevychlemtali Bodkinovi všechny zásoby, když je dnes s nováčky v terénu."
"Blbost," odsekl muž s kšiltem, slyšící na jméno Tores. "Bodkinův chlast by pil jen magor nebo sebevrah."
"Slyšel jsem," snížil hlasitost tlampače, "že jednou s ním chlastal i Palach, než se mu po cestě z hospody stala ta nehoda s cigaretou.
"Je to totální magor," podpořil ho Albýn a moudře pokýval hlavou. "Prý má trenýrky s Rimmerem! A modlí se k němu před spaním!"
"Kecáš!" na to Tores.
"Nekecám!" na to Albýn. "DejF mi to řekl!"
"Aha."
"Co aha?"
"No, když to řekl DejF, tak to musí být pravda!"
"Krleš!"
"Jasně. Kde máš, prosím tě, to páčidlo? Kdyby bylo třeba," přešel moudře k ne tak triumvirátnímu tématu. Minimálně za něj nehrozil provaz.
"Páčidlo sem nechal Freemanovi. Udělal sem si novou hračku," na důkaz svých slov ji vytáhl zpod kabátu.
"Ty jsi ale blbec!" ujistil ho Tores.

***
"Náádherná noc, že ano?!" vykřikoval santusák uprostřed davu oděného do maskáčů. "A po pravé straně můžete zahlédnout Karlův most."
"To není Karlův most," ozval se někdo z davu.
"Ne? Tak to jsme asi někde špatně zabočili," pronesl průvodce a vytáhl z kapsy pomuchlanou mapu.
"Pane triumvire, proč jste nás dneska vzal na výcvik ven, pane?"
"Protože se dnes v Praze odehraje spektakulární akce, naplánovaná specielně mnou!" vykřikl mírně vypelichaný průvodce suplující trhan, "Jsme v Praze, že ano?"
"Ano, pane."
"To je dobře, alespoň něco."
"A co tu bude k vidění, pane?" zeptal se další člověk. Vedoucí muž se ošil, tolik otázek za tak krátkou dobu. Greenhorni jedni zvědaví.
"Bude tu ohňostroj jako na čtvrtého července. Naplánováno je to dobře, inspiroval jsem se u nejlepšího z taktiků!"
"Rommela? Napoleona? Guderiana?" začaly padat návrhy.
"Michaela Baye!" pravil Bodkin vítězoslavně.
"Bůh nás chraň!" Z davu začal zaznívat Otčenáš.
"Není to ten..." začal nesměle jeden z nejbližších zelenáčů.
"Blbec?" usmál se Bodkin a nebyl to pěkný pohled. I Kingovu klaunovi by se z něj udělalo nevolno. "Ano, je."

***
Malá kočka neurčité barvy ležela v tlamě kamenného chrliče a prohlížela si houstnoucí atmosféru stahující se nad - tou starou čubkou -  Matičkou měst. Každou chvíli se mělo něco semlít a i ona v tom měla svou roli. Zatím bylo ale dost času, a tak polehávala v kamenné hubě a chlupatým ocasem dráždila krk chrliče, který potlačoval křemenné slzy a snažil se nesklapnout čelist, protože i přes jeho odpor k myšlení mu bylo jasné, že pokud skousne, tak je, kurva, mrtvější než štěrk na hrobě Boženy Němcové.
Kočka začala spokojeně příst.

***
Malá impí hlavička sebou začala nervózně kroutit i přes jisté uspávající podněty ozývající se z Eliškových přeplněných útrob. Lehce pozměnil styl letu, plachtění a pracné nabírání výšky změnil v občasný tryskový pohon, poháněný pracujícím trávením.
Když mu kousek za ocasem explodoval dělostřelecký granát a mrštil jím do vývrtky, neuvědomil si, že jde o nepřátelský čin, a místo toho se zapřísahal, že si už holubí maso dlouho nedá. Když mu další explodoval kousek před hlavou, došlo mu konečně, že je pod palbou. Přitáhl uši ke své šišaté lebce. Změnil geometrii křídel. A zatnul břišní svalstvo.
Další blízká exploze zažehla hnací plyn, takže vypadal jako malá raketa s reaktivním pohonem. Přivřel oči a vrhl se vstříc hladovým hlavním protiletadlového dělostřelectva.

***
Zuzuan sebou trhla, když se rozeřvala skupina flaků, které by mohly suplovat bicí v death metalových kapelách pochybných kvalit.
"Už to začalo," pomyslela si a rozhlédla se po pusté ulici. Normální lidé vycítili jisté tlaky a raději zůstali v bezpečí svých domovů - jen iluzorním, vzhledem k rážím zbraní, se kterými se operovalo.
Prudce se zarazila. Zachytila stopu, kterou mohla jen těžce popsat. Stopu, již by většina lidí ani nemohla postřehnout. Vypjala se na špičky, zahleděla se na oblohu plnou explozí a svištících šrapnelů, a v jejích modrých očích se koncentrovalo světlo reklamních ploch.
Následovala slaboučkou stopu.

***
Suzane sebou při první explozi ladně mrštila přes kapotu bakelitového sporťáku, který  klidně postával  pouze na několika rudých cihlách a snil svůj věčný sen. Rychle vytáhla mobil a přiložila si ho k uchu.
"Už to začalo, Bé Dvanáctko. Zaútočte na kótu třináct!"
"A-ano, še-šéfe," odpověděl slitý hlas. Zaklapla mobil, který zmizel v nepostřehnutelné kapsičce. Zamířila k dalšímu autu a zkontrolovala se v bočním zrcátku. Její krátké hnědé vlasy vypadaly, že si vzaly inspiraci u Einsteina.
"Zatracený vibrátor, zase probijí," ucedila a pokusila se uhladit kštici. Nakonec boj vzdala, vytáhla své napichovátko, kterému říkala Špíz, a zamířila k zuřící bouři.

***
Flaky začaly pomalu ale jistě utichat, jak letící a kličkující cíl opouštěl jejich vyměřený palebný prostor. Děla strategicky rozmístěná téměř po celém městě umlkala či žhavila hlavně nepřetržitou střelbou.
Ten malý šmejd už urazil skoro dvě třetiny cesty, aniž by někdo ohlásil zásah.
Fjara si povzdechla a pokrčila rameny. Když chceš něco udělat, tak to udělej sám.
"Pojď mi pomoct," zakřičela na nedaleko se krčícího radistu Yenna, který na třech radiových vlnách pouštěl do éteru metalové vypalovačky. Spolu se jim podařilo strhnout maskovací plachtu. Yenn zalapal po dechu a Fjara se zle usmála. I dobrák Bodkin by se od ní mohl učit.
"A teď mi pomoz se do toho přikurtovat," přikázala. "A žádné osahávání nebo mi selžou kvéry!"

***
"Neslyšel's něco?" zeptal se Tores.
"Jo, dělostřelbu," odsekl Albýn, který se urazil kvůli výsměchu jeho nové osobní zbrani.
"To sem nemyslel," řekl Tores mírně, "a už přestaň být uražený. Kdybys ty hřebíky narval do bejzbolky, tak by to bylo kůůl, ale do plastové kuželky z dětské sady hraček?"
"Nic jinýho sem neměl po ruce. A klíčky od toho hračkářství mi dal Bodkin."
"Proč proboha má triumvir klíče od hračkářství?"
"Prý tam chodí relaxovat či co. Abych pravdu řekl, viděl sem tam pár znepokojujících věcí. To lego a taky ta místnost plná balónků a..."
"Stačí," zarazil ho Tores, "já chci ještě dneska usnout."
V jejich uličce se něco hnulo. Oba se otočili vedeni jistými temnými instinkty.
"Ve filmech, když lidi zírají jedním směrem, protože se tam něco hnulo, tak v dalším záběru to stojí za nima." Oba se otočili za sebe. Nic.
"Pořád je to za nima." Začali se na místě otáčet.
"Dost, to stačí!" Zarazil je ženský hlas. Uprostřed ulice před nimi stála vysoká dívka v koženém bílém saku a bílých kalhotách, vlasy ji stály na všechny strany a v ruce se ji leskl obnažený rapír.
"Potěš prdel," zadeklamoval Albýn.

***
"No neříkal jsem to," pravil pyšně Bodkin a ukazoval na oblohu plnou zářivých květů sem tam ozářenou cestičkami stopovek z kulometů, které doplňovaly každé dělostřelecké stanoviště.
"Paráda," vydechlo několik stažených hrdel, na které padla úcta k zbraním kurevsky velké ráže.
"Co teď?" Ozval se znovu jeden hnidopich. Triumvir po něm zamžoural, ale nebyl si pořád jist.
"Teď se budeme kochat."
"A potom?"
"Potom si dáme Deli."
"Cože?"
"Análně." Nastalo ticho. Spokojeně se usmál a aby si nikdo nemyslel, že blafuje, vytáhl z kapsy tyčinku a začal si s ní pohazovat.

***
Malá kočka se nespokojeně kroutila v kamenném chřtánu. Hluk a záblesky jí nedělaly dobře. Přeci jen byla tiché a klidné zvíře. Téměř začala litovat, že se k tomu nechala přemluvit. Ale odměna byla značná. A to se setsakra počítá. Whiskas není zrovna nejlevnější a nějak se moderní šelma živit musí. Rozhodla se ještě chvíli počkat a znovu se překulila.
Chrlič byl z kamene, ale nebylo mu to k ničemu.
Nakonec přece jen kýchl.

***
Eliška si začínal být jistý, že už mu štěstí nemůže přát o mnoho déle. Šrapnely a granáty prolétávaly čím dál tím blíž a každou explozi nepěkně pocítil. Štětiny na hlavě už měl dávno připečené k hlavě a několik břitvově ostrých ocelových kousků mu pošramotilo blanitá křídla.
Téměř ho rozhodilo, když všechna palba utichla. Bylo to jako by z ničeho nic zašlo slunce. Náhlá změna ovzduší ho málem poslala k zemi.
Většina cesty už byla za ním. Téměř splnil svůj úkol. Znovu změnil geometrii křídel a začal svištět přímým směrem.
Pak vypuklo peklo a čtyři tepající žhavé proudy ho smetly z oblohy.

***
Zuzuan vykopla dveře a s tasenou zbraní vtrhla kotoulem do místnosti. Byla prázdná. Na stole ležel list papíru přibodnut německou dýkou.
Skoro. Hodně štěstí pro příště, přečetla z něj a znechuceně si odplivla. Někdo ho musel varovat. Nebo ji snad vycítili jeho cvičení psi? I to bylo dost možné.
Zarazila golok do stolu a rozsekla s ním dopis i s dýkou. Pak začala vytahovat z opasku různé trubičky, pažbičky a další součástky. Za chvíli držela v rukou krátkou, černou, hranatou a nesmírně ohavnou zbraň. Zasunula do ní čtveřici velkých, červených patron.
Sedla si k oknu.
Čekala.

***
Zbraň na kótě třináct se rozeřvala tak, že by zahanbila i duet Evy a Vaška, o řevu pářícího se Tyranosaura Rexe ani nemluvě.
Suzane odhalila jen dvojici strážných na úrovni ulice a dala signál k útoku. Čtyřicet ožralých kanálníků začalo lézt po hromosvodech, okapech a dalších věcech trčících z fasády a při tom se snažilo nedívat se nahoru. Bylo to téměř komické.
Teď už musela jen zlikvidovat ty dva, kteří si jí nejspíše všimli a točili se kolem své osy. Ukázala se jim a zakřičela. Pak konečně přestali blbnout. Zamířili k ní. Nešli zrovna dvakrát rovně. Jeden kolem sebe mával červenou plastovou kuželkou, ze které trčelo několik rezatých osmdesátkových hřebíků.
Zamířila k druhému nepříteli, který měl na hlavě kšilt a na ruce boxera. Ten nevypadal, že se nejspíše zraní sám.
"Neměla si sem chodit," řekl ten s boxerem.
"A rozhodně ne sama," dodal kuželkář.
"To jo," souhlasila dívka. "Nevypadá to na fér rvačku."
Dvojice se zle usmála.
"Ale nemám čas čekat, až vám dojdou posily." Náhle stála před Kšilťákem a precizním výpadem mu penetrovala levou plíci. Rychle se sehnula před úderem ježaté kuželky a vykopla směrem útoku.
Začala taková píchačka, jakou pražské ulice ještě nezažily.

***
Ocelový behemot měl místo rukou spřaženou čtveřici kanonů Vulcan ráže 20 mm. Dohromady 24 hlavní, schopných chrlit projektily rychlostí kolem jednoho machu, a jeden svazek hlavní vypotil 6600 střel za minut. Celek připomínal bojový oblek Vůdce z historického eposu Wolfenstein 3D.
Radar se rozpípal a naváděcí systém rozsvítil na obrazovce rudý bod. Fjara zamířila a lehce zmáčkla rudé spouště na dvojici joysticků.
Země se roztřásla.
Čtveřice pulzujících ohnivých sloupů oslepila všechny diváky a dávala k zamyšlení, jestli podobně nevypadal konec Sodomy a Gomory.
Během půlminuty letělo vzduchem několik kil projektilů z ochuzeného uranu. Cíl začal klesat k zemi, střelkyně jej však pečlivě sledovala. Střely impa jen odfoukly z cesty a tvrdě ho zpracovávaly, i když ho žádná nezasáhla. Stačilo ještě chvíli střílet a ten malý zmetek chcípne umlácen nadzvukovými vlnami.
Jenže pak explodovalo letadlo zvedající se z Ruzyně, když ho lehce olízlo pár střel, a zřítilo se do města. Přes okraj střechy se přehouplo několik přikrčených postav a vrávoravě se rozhlíželo. Střelkyně si jich téměř ihned všimla a natočila čtveřici rozžhavených zbraní jejich směrem.
Další burácení a vzduch zhoustl nejen korditem ale i prachem z drcených betonových panelů a vlhkých molekul kanálníků.

***
"Davide, Davide," pronesl rozložitý muž opřený na zadním sedadle  limuzíny. "Měl by sis ten knírek oholit, nesluší ti."
"Jak myslíš, Jirko," pokrčil mužík rameny a nepřestával podezřívavě pozorovat tmavý bod, pohybující se po tváří svého kolegy.
"Volby jsou naše. Za necelý rok budeme moci změnit naši barvu z oranžové na růžovou. To je jistota!" Pozvedl zaťatou pěst, na jejíž kloubech měl vytetováno: J(i)ST(o)T(a)!
David jen přikývl a polkl. Měl pocit, že ho ten plížící se bod pozoruje.
"Co je to za řev?" zeptal se předseda největší politické strany u nás, jehož politický plán obnášel dávání, dokud jsou voleni.
Rath vyhlédl z okénka ve stropě.
"Letadlo, Jirko."
"Já ale žádné nechtěl."
Pak všechno explodovalo.
***
Exkluzivní vizuální podívaná pomalu končila.
"Lepší než Ignis Brunensis," pochvaloval si triumvir.
"A co bude teď?" zajímal se někdo. Bodkin zahodil zmačkaný obal od Deli a proklel svou slabou vůli.
"Teď bych vás mohl naučit bojovat s předměty, které se dají koupit v Kauflandu."
"I s rohlíky?"
"Chlapče," pronesl smutně, "tys ještě neměl jejich pečivo, co?"
Naráz zbystřil. "Nemá z vás někdo nějaké drobné? Nejlépe větší mince?"
"K čemu to?" podivil se onen hnidopich. Triumvir ho konečně zaměřil a prošacoval mu kapsy. Našel dvacku.
"K čarování," odsekl a palcem vystřelil minci kolmo vzhůru. Na vrcholu své dráhy, těsně než začala padat, zmizela.
"Hotovka!" zavolal vesele.
"Co se stane?" nepřestával mudrlant.
"Viděl jsi Mrazíka?"
"Jo."
"Tak to už tušíš," mrkl na něj a odešel.

***
Lehce ozářený imp se ztěžka snášel k otevřenému oknu. Jen největší štěstí a ochranná Stvořitelova ruka ho zachránila z bezvýchodné situace. Regenerační systém ne a ne naskočit. Nedostávala se mu energie, tvrdé záření mu dalo příliš zabrat.
Zatřepotal se v okně a příliš pozdě si uvědomil, že je něco špatně.
Před ním se objevila další čtveřice hlavní.
***
Hluk zvenčí utichl. Neozývala se žádná palba. Číhající dívka věděla, že cíl se blíží. Cítila ho. Přiblížil se rychle a neopatrně. Zarazil se až v okně. Rychle se napřímila a vypálila. Z blízka nemohla netrefit. Zbraň ji tvrdě kopla a srazila toho sráče k zemi. Vyhlédla ven a rozhlédla se po ulici. Když uviděla, že nehybně leží na zemi, pokývala spokojeně hlavou a vyrazila dolů po schodech.

***
Rvačka byla rychlá a brutální. Suzane utrpěla několik šrámu, ale nic vážného, zato její nepřátelé mleli z posledního. Snažili se udržet na nohou, ale šlo jim to hůř a hůř. Krev z nich tekla z několika míst. Z pár dalších stříkala proudem.
Dunivé tepání, které ji totálně ohlušilo a cítila ho každým vnitřním orgánem, přestalo. Zjistila, že ti dva na ni něco křičí. Nerozuměla jim.
Pak střelba spustila znova a na bojující trojici začaly pršet odštěpky betonu a kanálníků.

***
Fjara rozepjala přezky a vypadla ze smrtícího stroje. Po necelých dvou minutách střelby vystřílela veškerou dostupnou munici. Opatrně přešla k díře ve střeše a nahlédla do bytů pod ní. Moc z nich nezbylo. V troskách se někdo začal hýbat. Alespoň že tak.
Vlasy jí začaly vlát v náhlém poryvu vzduchu. Nad nimi se objevil obrovský černý vrtulník, který k nim spouštěl několik lan a postrojů. Během chvíle připoutali ničivou zbroj pod helikoptéru, která ji s velkou námahou začala odvážet pryč.
Podívala se na Yenna.
"Vypadneme."

***
Tores slyšel, jak ta šílená čubka doráží Albýna, který něco zmateně volal o metalu.
Takhle by neměl umírat filozof! napadlo ho. Jen o chvíli později se ta krví a prachem pokrytá postava vztyčila nad ním.
"Nesnáším metal!" zachrchlal a poplival se krví.
"Nepovídej!" zaradovala se a sklonila se nad ním. Pomalu, pečlivě mu něco vyrývala hrotem rapíru na čelo. Konečně se zvedla a spokojeně se zašklebila.
"Co jsi tam napsala?"
"Coby. Metal forever!"
"Metal forever?" A s těmi posledními slovy zemřel. Šel rovnou do metaláckého ráje.

***
"Takhle mu zvrátíš hlavu, vrazíš mu rohlík do krku a teď pozor! Takhle mu začneš masírovat krk, aby postupoval hlouběji k plicím!" Předváděl to na otravném intelektuálovi, který začal pomalu modrat. Úderem do zad vyrazil z nebožákova nitra rohlík, který se přilepil na blízkou zeď.
"A teď jsem tady někde viděl kleštičky na nehty. Ten trik mě naučil jeden tibetský mnich. Nějaká lama, Dalai myslím..."

***
Kočka Cilda seděla ve stínu ulice a pozorovala rozmašírovaného impa. Už se pomalu, pomaličku dával dohromady. Radiaci ze sebe dostal v podobě ne zrovna vábné tekutiny, která ho z jedné strany obestírala. Během chviličky z něj začaly vypadávat olověné broky.
Cilda si ještě jednou přebrousila drápy o nejbližší okap, ze kterého zbylo jen pár kusů pokrouceného plechu, vydrápla zbytek chrliče, který ji zůstal mezi zuby a líným pohybem se začala vlnit impím směrem.
Malý vztekloun a velký prostitut si uvědomil nebezpečí a začal se kroutit. Podařilo se mu postavit a vztekle zasyčet.
Cilda skočila, smetla ho na zem. Pokusil se do ní zaťat spáry, ale neměl ani ždibec síly.
Odpor je marný, budete pochroupáni, sliboval Cildin zlatý pohled.
Imp se rozeřval strachem. Umlčela ho úderem packy a odtáhla dál od nevábné kaluže, která jí nepřidávala chuť do jídla.
V temnotě blízkého rohu ho pustila, tlapou přirazila k zemi, silnými čelistmi mu ukousla hlavu a začala ji labužnicky žvýkat. Byla sotva na pár soust.
Popadla do tlamičky mrtvolku s přivázanou zprávou a zamířila za svým cílem.

13. Srpen 2009 - 17:30 od DejF
Část 8., Špinavé začátky
V níž se naši hrdinové ponoří až po krk do…

Před čumákem Cadillacu vyskakovala jedna věž za druhou, a když jich bylo rovných sto, Bodkin strhl řízení a po betonové centrifúze sjel do stínů pražského předměstí. V parném červencovém poledni zela Královna měst prázdnotou, včetně silnic, což bylo naše jediné štěstí, protože Bodkinův řidičský styl se zasekl na permanentní myšce, kterou se zřejmě vyhýbal svým paranoidním představám. Nicméně hranici panické hrůzy jsem překročil už někde u Hradce Králové. Od té doby jsem nemohl nepřemýšlet nad cestou Huntera S. Thompsona a jeho právního zástupce do Las Vegas a pokládal jsem si otázku, proč se obtěžovali s kufrem plným desítek různých drog, když si mohli vystačit se soudkem Plzně a kapkou Octanu. Ne že by mě nenapadlo, že bych se s Bodkinem prohodil. Jenže jsem u sebe zrovna neměl řidičák.
„Mohli bychom si zahrát takovou hru,“ prohlásil jsem, jak nejklidněji to šlo.
„He?“ Bodkin se na mě otočil, přičemž mu vypadla z koutku úst hadička od soudku, kterou se okamžitě jal rvát ze šaltpáky, neboť se kolem ní s přilnavostí Hroznýše královského obmotala. Zaklel jsem a chňapl po volantu.
„Když to auto udržíš mezi baráky, máš u mě panáka!“ vykřikl jsem a zaklel znova, neboť zvedající se Bodkin mě praštil temenem do brady. Praha přeci jen nebyla úplně prázdná, ve zpětném zrcátku jsem pozoroval nevrlou důchodkyni, naštvaně hopkající pro svou protézu, válející se uprostřed silnice, a hrozící nám gesty rozhodně nevhodnými pro její úctyhodný věk.
„Pohoda, člověče.“ Bodkin s grácií požitkáře, zapalujícího si doutník, vrátil konec hadičky do koutku úst, narovnal se a opět se chopil volantu. „Jen ať to není žádná sračka.“
V tu chvíli se ozvala strašná rána a auto se v oblaku kouře vzneslo do vzduchu.
Probrat se podruhé během dvou dnů z bezvědomí mi na náladě rozhodně nepřidalo. Z rozmazané skvrny se tentokrát vyklubal Bodkin, který mě se zatvrzelým výrazem táhl po vykotlaných kočičích hlavách. Ani to nebolelo. Položil mě přes nohy zvolna se probírající Fjary. Metalyza, evidentně v šoku, zírala na loutnu, které se jako zázrakem nic nestalo. Méďa svíral v pacce nůž a v očkách se mu odrážela záře plamenů z hořícího auta. Bodkin se něčím mezi kulhavou chůzí a poklusem vrátil k autu a dotáhl omráčeného chaota.
„Sud je v hajzlu,“ zavrčel.
„A toho panáka taky nedostaneš,“ zachrčel jsem.
„Technicky vzato jsem ho mezi baráky udržel,“ prohlásil Bodkin a já si uvědomil, že auto zablokovalo vjezd do dvora, na němž se teď válíme.
„Nevybouchne to?“ optal jsem se. Bodkin si mě změřil zkoumavým pohledem.
„Kámo… to je Cadillac.“
Radši jsem to přijal jako vysvětlení.
„Co to bylo?“ zkusil jsem další otázku.
„Tipovala bych to na erpégéčko,“ prohlásila Fjara, která už duchapřítomně trhala chaotův rukáv, aby mu ovázala krvácející šrám na hlavě.
„No do prdele.“
„Jak říkám, ještě že jsem sehnal Cadillac,“ rozhodil rukama Bodkin.
„Takže na nás čekali… Musíme najít Renčína!“
„Hlavně se musíme uklidit, vsadím se, že už se sem ženou.“
Vyškrábal jsem se na nohy a pomohl vstát Metalyze, která stále civěla na loutnu ve svých rukou. Fjara bez výsledku profackovala chaota.
„Takhle na něj musíš…“ Bodkin vytáhl z jedné ze svých nespočetných kapes známou Blue 99 flašku a ukápl z ní chaotovi do pootevřených úst. Blonďák se šeredně rozkašlal, a když popadl dech, počastoval Bodkina proudem nadávek.
„Bude v pořádku,“ prohlásil ten s pýchou úspěšného doktora v hlase a sám si z flašky přihnul, „Dá si ještě někdo?“
„Mizíme,“ prohlásil jsem a podepřel Metalyzu. Fjara se ujala chaota, Méďa se vyšplhal na Bodkinovo rameno. Zpoza hořícího vraku se ozvaly rozčilené hlasy, zahlédl jsem několik siluet.
„Pohněte!“ zasyčela Fjara. Za záclonami několika oken se zjevily vrásčité tváře se zvědavýma očima a přísahal bych, že se kdesi rozječela siréna. Co to šlo, jsme se rozběhli.
„Do hajzlu!“ Bodkin udeřil dlaní do bytelné brány s řetězem a mohutným zámkem, která bránila přístup do dvora z druhé strany.
„Co teď?“ Nepochyboval jsem, že naši nepřátelé si s hořícím vrakem brzy poradí. Bodkin se rozhlédl po nepřístupně se tvářících zdech a dveřích, pak udělal dva kroky a sehnul se k víku kanálu.
„Pomožte mi s tím, zatraceně!“
S Fjarou jsme přiskočili, společně víko nadzvedli a odtlačili na stranu.
„Tam dolů? Vážně? Nečetl jsi Labyrint?“ optal jsem se a pochybovačně jsem nasál zkažený vzduch podzemí. Z druhé strany dvora se ozvalo strašlivé skřípění.
„Až po tobě,“ prohlásil jsem a vrátil se vyrvat Metalyze z rukou loutnu a vysvětlit jí, že musí sešplhat po žebříku. Bodkin mezitím zmizel dole a Fjara ho následovala. Poslal jsem za nimi chaota a Metalyzu, naposledy se ohlédl k ohni a začal slézat. Pokusil jsem se vrátit víko zpátky, ale pohnulo se sotva o píď.
„Myslím, že jim dojde, kam jsme zmizeli!“ křikl jsem dolů, „Měli bychom máknout!“
Ozvalo se štrachání a po chvilce Fjara rozsvítila baterku.
„Kdes to vzala?“ zeptal jsem se.
„Vždy připravena do akce,“ ušklíbla se.
„Jdeme,“ zavelel Bodkin, „Jak znám Pražáky, nic horšího než astrální náckové nás tady nečeká.“
Seskočil jsem do bahnité břečky, vrátil loutnu Metalyze a ne úplně dobrovolně se zapojil jako zadní voj naší malé výpravy.

28. Srpen 2009 - 19:21 od otomar
INTErMEZZO 1.0 – V Pustinách

Obraťme svou pozornost od smrdutých hlubin kanálů do hlubin půlnočních temných lesů, páchnoucích hnilobou a mrtvolným tlením. Hle, jakýsi mátožný přízrak se tu potácí houštinami, klopýtaje o bludné kořeny. Ve vytřeštěných očích se mu odráží jen mihotání bludiček a ohniváčů; nikde ani náznak obydlí, ani závan lidského tepla. A přece! Jeho úzkostně naslouchající ucho, ohlušené vytím vlkodlaků a chechtotem hejkalů, pojednou zachycuje typický zvuk kvílející kytary.
"Že by Metalýza?" zamumlá vyčerpaný poutník se sarkastickým úšklebkem, protože chápe, že musí jít o přelud a děsí se, neboť zvukem metalové hudby se ohlašuje poslední stadium deliria muzicus. Že by na tom byl až tak špatně? Vzpomněl si, že mu v poslední hospodě na okraji lesů nabízeli jakousi místní specialitu, polévku z uheráku, hojně kořeněnou majoránkou… Hospodský tomu v místním nářečí říkal "herák s marjánkou". Možná si to neměl dávat na noc, byl to opravdu dost těžký kalibr. A navíc ty potměšilé úsměvy domorodců, když jim prozradil, že hledá Poustevníka!
"Opravdu se s ním chceš setkat?" vyptávali se. "Takhle pozdě na noc se chceš vydat na Mrtvý luh?"
"Musím, nic jiného mi nezbývá," prohlásil poutník a z jeho tváře čišelo sebevražedné odhodlání. "Poustevník není připojen, nehlásí se na netu a tahle ztráta spojení by mohla být pro naši sektu smrtelně nebezpečná. Velký šéf se proto rozhodl vyslat pěšího posla. A los padl na mě!"
"Myslíš, že to bylo poctivý losování?" ušklíbl se jeden ze štamgastů. "Kdopak je tvým šéfem?"
"Nemohu prozrazovat jeho jméno. Možná vám stačí dvě slova: Červená bota!"
V tu chvíli jakoby vzduch ve špinavé krčmě ještě více zhoustl. Několik masařek se zastavilo uprostřed letu a mrtvě padlo na stůl. Sklenice s pivem pukla a pěnící nápoj zlověstně odkapával na podlahu z prohnilých prken. Na střeše zakvílel sýček a hostinský nakreslil prstem do vzduchu magické znamení pentagramu. Zůstalo tam ještě deset minut, tak byla atmosféra hustá-
"Červená bota," opakoval šeptem starý pašerák a jeho tvář byla náhle tak bledá, že přestala být na pozadí vybílené stěny rozeznatelná. "Červená bota… labyrint… ach Bože, kdybych měl aspoň zlatý kříž, ten proti tomu démonu jedině pomáhá, ale kde se dneska chudý pašerák zmůže na zlato? To bych musel být spisovatel městské fantasy, abych si mohl takové věci dovolit! Jenže tady je do města daleko, tady není žádná fantasy ani fantazie, tady pes chcíp a lišky tu dávají dobrou noc!"
Poutník předstíral, že nevidí, že pod stolem páchne psí zdechlina a že otevřeným oknem nahlédla dovnitř liška a vyštěkla: "Dobrou noc!" Nasadil neproniknutelně intelektuální výraz a zvedl se od dubového stolu, pobryndaného pivem a krví.
"Povinnost volá! Pokud nenavážu spojení s Poustevníkem, bude naše tvrdé jádro, které právě sestoupilo do kanálů, navždy ztraceno. Odcházím na Mrtvý luh!"
"Sám sis zvolil svůj úděl," prohlásil chmurně hostinský. „Snad bys měl vědět, že nejsi první. Od začátku léta to tady chodí jako procesí. Všichni hledají Poustevníka. ŽÁDNÝ Z TĚCH DYCHTIVCŮ SE JEŠTĚ NEVRÁTIL!“
"Kdybych se nevrátil," řekl odvážný mladý muž, "vzpomínejte na mne v dobrém. A tady máte své zlato, abyste se mohli bránit démonům." Sáhl pod vetchý džínový plášť a cosi hodil na desku stolu. Zadunělo to, zvedl se oblak prachu a stará hospoda se otřásla od sklepa až po komín. Před užaslými domorodci ležela jakási tlustá kniha s ohmatanými a olámanými listy, svědčícími o častém používání. Zděšeně se pokřižovali, když na titulním listě četli: ZLATÝ KŘÍŽ!!!
(pokračování příště)

30. Srpen 2009 - 22:21 od otomar
INTERMEZZO 1.1 - Setkání s poustevníkem

Od chvíle, kdy opustil zchátralou hospodu, zanechav v ní k úžasu domorodců Zlatý kříž, uplynula pěkná řádka hodin a statečný posel sekty Labyrintu už málem ztrácel naději. V dusivých mlhách Mrtvého luhu, omámen zeleným, lesním Ú-herákem se plazil z posledních sil po sotva znatelné stezce. Ani Wůdyho oko by mu nepomohlo, aby spatřil něco kloudného: jeho halucinace však dosahovaly kritického stádia, protože z houštiny se ozýval hysterický jekot nějaké šílené studentky, která tvrdila, že přes tuhle lávku už jdou potřetí a takhle ten dokument o záhadě Blair Witch nikdy nedotočí, z druhé strany kdosi rozšafně prohlásil: "Jen klid, milý Watsone, to jenom na blatech vyje pes baskervillský," a zavoněl pravý anglický tabák, což posla roztesknilo.
Uvědomil si, že jeho příběh je nekonečný a začal se propadat do bahna nicoty. "Jen jediné slovo tě může zachránit" zalkal mu v duši zmírající hlas z Říše Fantazie. Smrduté bahno už nebohému poslovi sahalo pod bradu, po ústa, k nosu, nad nos, pod oči, nad brýle (ach, ano, jakmile se mu bahnem zapatlaly růžové sluneční brýle s antimlžní úpravou, už viděl všechno dost černě!). A vzápětí v tom byl po uši! Zařval vzteky, pravda, poněkud pozdě, ten výkřik pod bahnem samozřejmě nebyl slyšet, ale po chvíli poslův hlas s močálu vybublal ven, ostře to mlasklo, jako když byste skrze bahno a zaťaté zuby energicky zasyčeli: "Bodkin! " 
V tu chvíli se nad bažinami rozsvítil kužel ostrého světla, rozehnal sovy a pištící netopýry, roztrhal na cáry několik mátožných duchů a pátravě ohmatal rozhoupanou hladinu tůně.
"Tady snad někdo řekl Bodkin?" zeptal se neznámý, ukrytý za oním oslňujícím světlem. 
"Má poslední myšlenka patřila věrnému příteli," zabublalo z tůně.
"Jestliže znáš Bodkina, pak musíš být…“
"Nemohli bychom diskutovat jinde?" zeptal se topící se muž. "Rád poskytuji interwiev, ale tyhle oblíbené pořady Na plovárně, V sauně a V bahně jsou pod moji intelektuální úroveň. Zvlášť, když nemám pevnou půdu pod nohama."
"Jasně, už tě poznávám. Nechodíváš někdy na lov s neviditelným psem? A nevetřel ses do pevnosti, abys tam mohl vrhat nebohé začínající spisovatele do hladomorny?
"To jsou sprosté pomluvy!" začvachtalo ode dna. 
"Jsem rád, že jsi to ty DejFe!" zahlaholil hlas. "Tebe bych se tu opravdu nenadál! Myslel jsem, že je to Babinský, Grázl či jiný z loupežníků, co se nám tu prohání v lesích a ruší Poustevníka při jeho meditacích."
A pak ten bodrý správce pokladů Zdeněk podal DejFovi ruku a vytáhl ho z tůně zapomnění na čerstvý vzduch zahnívajícího Mrtvého luhu.
"Pojď, příteli, není to daleko. Tamhle je Poustevníkova chýše!"
A ukázal rukou do míst, kde se v parách zdvíhala podivná chatrč na muří noze s kuřím okem.
(Kdo je Poustevník? A proč ztratil spojení s tvrdým jádrem sekty, které už podruhé sestoupilo do kanálů?? Vše se dozvíte v pokračování, které bude opět příště nebo jindy)

9. Září 2009 - 10:47 od otomar
INTERMEZZO 1.2 - Setkání s poustevníkem 2

Dychtivý čtenář teď zajisté zadržuje dech a hryže si nehty napětím, neboť z televizních hororů dobře zná tyhle zchátralé chatrče s podezřele pootevřenými dvířky, skřípajícími v průvanu. V duchu vidím, jak se o něžnou čtenářku pokoušejí mdloby, když čte mé sadistické věty o tom, jak pod DejFovými podrážkami suše praskají lidské hnáty a šklebící se lebky, bělající se v zažloutlé trávě všude kolem podezřelé chýše. Z kostí je tu dokonce vyroben jakýsi nízký plůtek. DejF se ani neodvažuje domyslet, čí kostry tady navěky spočinuly. Napadá ho, že by se na to mohl zeptat odborně fundovaného Zdeňka, ale marně se ohlíží: Správce pokladu a tajný agent sekty mezitím zmizel po anglicku. Zůstala po něm jen vůně anglického tabáku a lísteček s anglicky psaným vzkazem: "Sorry, ale můj čas vypršel. Musím se vrátit tam, kde se vybírá vysoké mýto!"
Moje půvabná čtenářka při představě, že na tom příšerném místě zanecháváme DejFa samotného, omdlela, takže teď nevím, jestli ji mám křísit, nebo psát dál. No, co se dá dělat, dejte si pauzu na cigáro, mattoni či jiné osvěžovadlo, za chvíli budeme pokračovat…
Ano, už jsem zase tady, dýchání z úst do úst dopadlo nadmíru dobře, vidím, že i vy si pauzu náležitě užíváte, rychle přehlédnu napsané řádky, ani tady se nic nezměnilo, DejF pořád stojí tam, kde jsem ho zanechal, ale začíná se tvářit poněkud naštvaně. Chápu ho, nemá rád tuhle libovůli spisovatelů, kteří s ním coby literární postavou šoupají sem tam po vymyšlených krajinách. Ale proboha, kde se tu vzaly ty dvě malé děti s košíčkem v ruce?
"Mařenko, ta chaloupka má střechu z perníku!" volá nadšeně malý chlapec a už šplhá přes kostlivý plůtek.
"Dej si pozor, Jeníčku!" varuje ho starší sestřička. "mám pocit, že po okolí brousí policejní komando z protidrogového oddělení. Těm nenamluvíš, že jsi jenom větříček. Zavřou tě do chlívku, říznou tě do palečku, udělají rozbor krve a jsi v háji! Půjdeš rovnou do Pece pod Sněžkou na povinnou léčbu!"
DejF jenom zírá. "Já si ten ú-herák neměl dávat," mumlá si zoufale "tohle už je delirium non plus ultra na druhou."
Ale pak se přece jenom vzmuží, přitiskne dlaň na talisman v podobě runového meče, který má zavěšený na řetízku pod košilí, pronese zaklínadlo "Memento mori!", rázným výkopem ve stylu kung-fu zbourá plot z kostí a druhým kopem vyrazí vetchá dvířka i s futrem.
"Nehrával ten pán za Spartu?" zeptá se naivně chlapec Jeníček.
"Pssst, neruš akčního hrdinu při výkonu!" napomene ho sestřička Mařenka.
Mezitím už se DejF v oblacích prachu a prkenné tříště vlámal do chatrče. Strne v pozici "útočící kobra", levou ruku napřaženou před sebe a pravou pokrčenou ve výši očí, s malíkovou hranou připravenou ke smrtícímu úderu, a jeho oči hbitě zatěkají z kouta do kouta, úhlopříčně stropem a diagonálně od stěny ke stěně.
Poustevna je zařízena velmi prostě: na polici stojí řada otlučených hrnků, v nichž na kávové sedlině bují záhadná, živě se vlnící plíseň. Malá okénka jsou zakryta záclonami z pavučin; právě se v nich zmítá polapený netopýr a po vlákně se k němu spouští pavouk křižák velikosti pinčla kříženého s vlkodavem. Kříž na zádech obludy je černý a její potměšilý úšklebek budí v DejFovi hrůzu, neboť mu připomíná sarkastický úsměv jednoho známého literárního kritika. Nepronikne sem ani jeden paprsek denního světla. A přesto: v šerém pozadí komory cosi modravě světélkuje. Že by zbloudilá bludička? Ne, je to zářící, i když notně zaprášený notebook. Na stoličce vyřezávané ze dřeva šibenice spočívá před tímto magickým okem jakási mohutná šerá hmota. Teprve když se s těžkým zafuněním pohne, ukáže se, že to je živé.
DejF si důrazně a významně odkašle. "Mistře, přišel jsem, abych ti předal pozvání od Červené boty!"
"Snad ne černá známka," zachrchlá to od monitoru.
"Ne! Sekta je svolávána pod Runový meč! Přišel čas Městských válek!"
"A sakra," ozve se zpod šeré kutny. Postava se prudce zvedne od stolu, kápě se smekne z mohutné hlavy…
DejF bezděčně zaujme obranou pozici "štír zahnaný do kouta". Musí přimhouřit oči, oslněné náhlým zábleskem.
To šerou komoru rozzářil odlesk monitoru na holé hlavě Poustevníka. "Obával jsem se téhle chvíle," promluví asketa dunivým hlasem. "Proto jsem se odebral do Mrtvého luhu, abych poznal nejhlubší tajemství dávných démonů. Použil jsem zaklínadla s Necromonikonu, z knihy Belzebubovy, z Ďáblova klíče a dokonce i ze Zlatých stránek! A otevřely se přede mnou hlubiny netušeného poznání! Setkal jsem se s císařem alchymistů, kacířskou královnou, prokletým lovcem, vzdoroval jsem očím baziliška… Pochopil jsem jméno korábu! Ale pak se něco zvrtlo. Stal jsem se obětí vzpoury mrtvých! Jsem obklíčen spisovatelskými zombiemi a nakladatelskými upíry! Tak rád bych opět spatřil známé tváře spolubojovníků z Labyrintu… tak rád". Mohutný poustevník zamáčkne v koutku oka slzu dojetí a shodí z ramene jednoho příliš dotěrného plivníka. "Jenže spojení nefunguje. Marně hledám bod návratu!"
"Dostanu tě odtud, Poustevníku!" prohlásí DejF pevným hlasem akčního hrdiny. "Všichni členové sekty Labyrint s napětím čekají na tvé nové poznatky, na tvé odhalení tajemství kanálů. Musíš se vrátit do bahna velkoměsta!"
(Jak DejF dostane Poustevníka z obklíčení Mrtvého luhu? Poraďte! Navrhněte řešení! Neboť já teď fakt nevím… Mám dojem, že mě volá moje půvabná čtenářka - a tak se jí odcházím věnovat. Dejte si pauzu…) 

19. Září 2009 - 9:48 od otomar
INTERMEZZO 1.3 - Návrat Poustevníka!

V oněch dnech, kdy Praha zahalila svou tvář šedými pavučinami babího léta a z letních snů jí zbyl jenom beton a kosti, rozrušily její obyvatele dvě, zdánlivě nesouvisející příhody.
Ta první se stala na Václavském náměstí. Turisté, fotografující si ze všech možných i nemožných stran sochu sv. Václava, náhle zděšeně odskočili, když se od hlavy kamenného koně ozvalo divoké zaržání. 
"Mein Gott!" vykřikl zděšeně jakýsi německý přívrženec populárního českého zpěváka a vytřeštěnýma očima sledoval, jak se ze stínu sochy vynořuje skutečný kůň, jakési příšerné apokalyptické zvíře s krví podlitýma očima, vyceněnými zuby a s párou, valící se z jeho nozder jako z komína lokomotivy. Strašlivý hřebec se vzepjal na zadní a hrabal kopyty ve vzduchu, čímž definitivně zahnal na útěk skupinu drogových dealerů, kteří měli pod sochou svůj pernikářský krámek.
Na koňském hřbetě seděla žena neméně divokého vzhledu. Narezlé vlasy jí vlály kolem hlavy, oči metaly blesky, v levici držela obrácený satanův kříž a v pravici runový meč. Chraptivým hlasem vykřikovala temné kletby. Při zvuku těch pradávných slov z dávno zapomenutého jazyka pukala dlažba a s řinčením se sypalo sklo z oken okolních domů.
"Mein Gott!!" vzýval již podruhé svůj idol německý turista, "Das ist hexen Lota Neomillner!"
To už se od Můstku ozvalo ječení policejních sirén, s mrazivým skřípěním brzd zastavilo nedaleko Myslbekovy sochy několik policejních dodávek a z nich vyskákala rota těžkooděnců z jednotky zvláštního nasazení. Vytvořili řadu a kryjíce se za štíty postupovali proti zběsilé jezdkyni. Stačil však jediný výkřik na hranici ultrazvuku, aby se jejich řada i bojová morálka rozsypala jako balíček karet Magic of Gathering. Václavské náměstí se začalo podobat scenérii ze závěrečných sekvencí výpravného katastrofického filmu; jeho středem s pronikavým křikem prchal pomíchaný dav (povšimněte si srdceryvných detailů, jako jsou matky s plačícími děcky v náručí či milenci, odtržení od sebe zdivočelým zástupem a beznadějně se od sebe vzdalující, ale přesto si ještě na dálku posílající poslední polibky!) a za zády toho davu se šířil oblak kouře, promíšený plameny a letícími troskami. Ve vzduchu se převracelo několik automobilů různých značek, vymrštěných tlakovou vlnou, které dopadaly zpátky na zem s efektními výbuchy. Zdálo se, že centrum Prahy je definitivně ztraceno. A přesto…
V poslední chvíli, jak bývá jeho zvykem, se zjevil Deux ex machina (pro neznalé latiny podotýkám, že je to "Bůh na stroji" - a skutečně, byl to muž božského vzhledu, jedoucí na silné motorce značky Honda). Jeho hlava byla ukryta v motoristické přilbě se zrcadlovým hledím, takže nikdo nemohl spatřit oči neznámého. Vypadal jako rytíř, řítící se při turnaji s dřevcem proti nepříteli. S jeho koženým oblekem velice zvláštně ladily krvavě rudé tenisky, dodávající jeho nohám značně znepokojivého vzhledu. Onen jezdec z neznáma odvážně prokličkoval mezi prchajícími zástupy a zdecimovanými zbytky policejní jednotky, vyhnul se troskám a hořícím vrakům aut, smykem zabrzdil před vzpínajícím se koněm a pozvedl obě dlaně proti řítící se démonce. Mnozí z těch, kdo neodolali a obrátili se na útěku, aby uviděli na vlastní oči, jak to dopadne, teď oči raději zavřeli.
Ale stalo se něco velice podivného. Zlověstná zaklínačka Lota prudce přitáhla uzdu svého pekelného zvířete a zastavila ho ve vzduchu, s kopyty jen několik centimetrů od motorkářovy přilby. Neznámý hrdina nehnul ani brvou (ostatně jeho brvy nebyly za zrcadlovým sklem vidět). Lota se sklonila z koňského hřbetu a cosi zasyčela. Motorkář jí ukázal pozdvižený palec a  tiše odpověděl.
V tu chvíli se zaklínačka divoce a radostně zachechtala. Její smích byl malebně podmalován řinčením skla, padajícího z posledního přeživšího okna. Nikdo z přihlížejících netušil, co obávané čarodějnici ten jezdec v červených botách řekl.
Pouze německý zbožňovatel Zlatého slavíka, který hned na počátku všeobecného útěku zakopl a chtěj nechtěj zůstal ležet poblíž epicentra dění, to slyšel a porozuměl.
"Der Eremit komm nach Prag!" zvolal v bezmezném úžasu.

O několik hodin později…
Vzrušení ovládlo turisty na Karlově mostě; překvapeně se zastavovali u zábradlí a ukazovali do míst, kde cosi rozbouřilo hladinu Vltavy. Ode dna se tam roztáčel jakýsi bouřlivý vír, plný kalu a bublin. Jako by tam vybuchla nějaká bahenní sopka…
Pak se nad vodu začal zdvíhat podlouhlý temný hřbet. "Žralok! Velryba! Pražský primátor, kontrolující protipovodňová opatření!" hádali turisté na mostě. Ale všichni se mýlili!
Brzy už bylo možno rozeznat, že se jedná o nějaký zvláštní stroj, něco jako ponorku slátanou z železného šrotu. Příšerná Kraksna se během několika minut úplně vynořila na hladinu. Na jejím boku sedělo několik veslařů dost bizarního vzhledu. Vpředu zabírali dva siláci; jeden měl na holé lebce vytetovány číslice 73 a na hrdle zvláštní jizvu, ten druhý měl dlouhé černé vlasy do půlky zad a na zápěstích ostnaté kovové náramky. Do rytmu veslování si tiše prozpěvoval: "A všude jen krysy, krysy, krysy…“
V druhém sledu vpravo vesloval jakýsi vychrtlý mladík s vizionářským pohledem, ukrytým momentálně pod bahnem zalepenými brýlemi. A vlevo neúnavně zabíral šlachovitý stařík, veslující s energií, jako by od něj při jeho devadesáti devíti letech věku nikdo nečekal. Zřejmě měl pořádně tuhý kořínek. 
Podivné plavidlo proplulo pod oblouky staroslavného mostu, ozářeno četnými blesky turistických fotoaparátů a zabočilo do Čertovky. Tam, na ostrově Kampě poblíž mlýna vířilo neuvěřitelné hejno ptáků, jejichž radostné skřeky jako by vítaly přijíždějící Kraksnu. Obklopena vířením křídel stála na náplavce jakási mohutná, impozantní žena v dlouhém plášti pošitém ptačími pery. Ano, sama mocná Ladybird tady očekávala příjezd Kraksny!
"Co to má znamenat, Sedmtři!" houkla na prvního z těch potem a bahnem pokrytých veslařů.
"Vzpoura mrtvých," ušklíbl se bývalý trestanec. "Wúdyho kostlivci se rozhodli stávkovat. Tak jsme se holt museli vobětovat! DejF nás ukecal."
Ale to už se otevřel poklop na vrcholu lodi a na palubu vyšel DejF. Vyslal k Ladybird unavený, ale spokojený úsměv.
"Podařilo se!" řekl se stopou skromné pýchy v hlase. "Vezu ho!"
Ptáci radostně zakřehotali a zatleskali křídly, Ladybird se šťastně usmála. "Živého a zdravého?" zeptala se.
"Je úplně v pořádku," přisvědčil DejF. "A navíc nám přináší to, na co jsme tak dlouho a toužebně čekali!"
Ale to už se z poklopu vynořila mohutná postava v šeré kutně. Poustevník shodil kápi a lesk jeho holé hlavy proměnil podzimní podvečer v jasný den. Pozvedl dlaň, na níž ležel jakýsi okrouhlý, lesklý předmět.
Ladybird se zachvěla úžasem a zkoprnělí ptáci spadli na zem.
"Přináším vám Wúdyho oko!" zvolal Poustevník mocným hlasem. 
Ozvěna jeho výkřiku se nesla mezi vltavskými stráněmi a dolehla až na Pražský hrad, kde krvácející Dáma s nadějí pozdvihla hlavu, zatímco kocour pokuřující doutník v jejím předpokoji se leknutím zakuckal.
Všem bylo totiž jasné, že období poustevnických meditací končí, a přichází nová, mnohem tvrdší fáze Městských válek…