Pavel Renčín

část 8., Špinavé začátky

V níž se naši hrdinové ponoří až po krk do…

Před čumákem Cadillacu vyskakovala jedna věž za druhou, a když jich bylo rovných sto, Bodkin strhl řízení a po betonové centrifúze sjel do stínů pražského předměstí. V parném červencovém poledni zela Královna měst prázdnotou, včetně silnic, což bylo naše jediné štěstí, protože Bodkinův řidičský styl se zasekl na permanentní myšce, kterou se zřejmě vyhýbal svým paranoidním představám. Nicméně hranici panické hrůzy jsem překročil už někde u Hradce Králové. Od té doby jsem nemohl nepřemýšlet nad cestou Huntera S. Thompsona a jeho právního zástupce do Las Vegas a pokládal jsem si otázku, proč se obtěžovali s kufrem plným desítek různých drog, když si mohli vystačit se soudkem Plzně a kapkou Octanu. Ne že by mě nenapadlo, že bych se s Bodkinem prohodil. Jenže jsem u sebe zrovna neměl řidičák.
„Mohli bychom si zahrát takovou hru,“ prohlásil jsem, jak nejklidněji to šlo.
„He?“ Bodkin se na mě otočil, přičemž mu vypadla z koutku úst hadička od soudku, kterou se okamžitě jal rvát ze šaltpáky, neboť se kolem ní s přilnavostí Hroznýše královského obmotala. Zaklel jsem a chňapl po volantu.
„Když to auto udržíš mezi baráky, máš u mě panáka!“ vykřikl jsem a zaklel znova, neboť zvedající se Bodkin mě praštil temenem do brady. Praha přeci jen nebyla úplně prázdná, ve zpětném zrcátku jsem pozoroval nevrlou důchodkyni, naštvaně hopkající pro svou protézu, válející se uprostřed silnice, a hrozící nám gesty rozhodně nevhodnými pro její úctyhodný věk.
„Pohoda, člověče.“ Bodkin s grácií požitkáře, zapalujícího si doutník, vrátil konec hadičky do koutku úst, narovnal se a opět se chopil volantu. „Jen ať to není žádná sračka.“
V tu chvíli se ozvala strašná rána a auto se v oblaku kouře vzneslo do vzduchu.

Probrat se podruhé během dvou dnů z bezvědomí mi na náladě rozhodně nepřidalo. Z rozmazané skvrny se tentokrát vyklubal Bodkin, který mě se zatvrzelým výrazem táhl po vykotlaných kočičích hlavách. Ani to nebolelo. Položil mě přes nohy zvolna se probírající Fjary. Metalyza, evidentně v šoku, zírala na loutnu, které se jako zázrakem nic nestalo. Méďa svíral v pacce nůž a v očkách se mu odrážela záře plamenů z hořícího auta. Bodkin se něčím mezi kulhavou chůzí a poklusem vrátil k autu a dotáhl omráčeného chaota.
„Sud je v hajzlu,“ zavrčel.
„A toho panáka taky nedostaneš,“ zachrčel jsem.
„Technicky vzato jsem ho mezi baráky udržel,“ prohlásil Bodkin a já si uvědomil, že auto zablokovalo vjezd do dvora, na němž se teď válíme.
„Nevybouchne to?“ optal jsem se. Bodkin si mě změřil zkoumavým pohledem.
„Kámo… to je Cadillac.“
Radši jsem to přijal jako vysvětlení.
„Co to bylo?“ zkusil jsem další otázku.
„Tipovala bych to na erpégéčko,“ prohlásila Fjara, která už duchapřítomně trhala chaotův rukáv, aby mu ovázala krvácející šrám na hlavě.
„No do prdele.“
„Jak říkám, ještě že jsem sehnal Cadillac,“ rozhodil rukama Bodkin.
„Takže na nás čekali… Musíme najít Renčína!“
„Hlavně se musíme uklidit, vsadím se, že už se sem ženou.“
Vyškrábal jsem se na nohy a pomohl vstát Metalyze, která stále civěla na loutnu ve svých rukou. Fjara bez výsledku profackovala chaota.
„Takhle na něj musíš…“ Bodkin vytáhl z jedné ze svých nespočetných kapes známou Blue 99 flašku a ukápl z ní chaotovi do pootevřených úst. Blonďák se šeredně rozkašlal, a když popadl dech, počastoval Bodkina proudem nadávek.
„Bude v pořádku,“ prohlásil ten s pýchou úspěšného doktora v hlase a sám si z flašky přihnul, „Dá si ještě někdo?“
„Mizíme,“ prohlásil jsem a podepřel Metalyzu. Fjara se ujala chaota, Méďa se vyšplhal na Bodkinovo rameno. Zpoza hořícího vraku se ozvaly rozčilené hlasy, zahlédl jsem několik siluet.
„Pohněte!“ zasyčela Fjara. Za záclonami několika oken se zjevily vrásčité tváře se zvědavýma očima a přísahal bych, že se kdesi rozječela siréna. Co to šlo, jsme se rozběhli.
„Do hajzlu!“ Bodkin udeřil dlaní do bytelné brány s řetězem a mohutným zámkem, která bránila přístup do dvora z druhé strany.
„Co teď?“ Nepochyboval jsem, že naši nepřátelé si s hořícím vrakem brzy poradí. Bodkin se rozhlédl po nepřístupně se tvářících zdech a dveřích, pak udělal dva kroky a sehnul se k víku kanálu.
„Pomožte mi s tím, zatraceně!“
S Fjarou jsme přiskočili, společně víko nadzvedli a odtlačili na stranu.
„Tam dolů? Vážně? Nečetl jsi Labyrint?“ optal jsem se a pochybovačně jsem nasál zkažený vzduch podzemí. Z druhé strany dvora se ozvalo strašlivé skřípění.
„Až po tobě,“ prohlásil jsem a vrátil se vyrvat Metalyze z rukou loutnu a vysvětlit jí, že musí sešplhat po žebříku. Bodkin mezitím zmizel dole a Fjara ho následovala. Poslal jsem za nimi chaota a Metalyzu, naposledy se ohlédl k ohni a začal slézat. Pokusil jsem se vrátit víko zpátky, ale pohnulo se sotva o píď.
„Myslím, že jim dojde, kam jsme zmizeli!“ křikl jsem dolů, „Měli bychom máknout!“
Ozvalo se štrachání a po chvilce Fjara rozsvítila baterku.
„Kdes to vzala?“ zeptal jsem se.
„Vždy připravena do akce,“ ušklíbla se.
„Jdeme,“ zavelel Bodkin, „Jak znám Pražáky, nic horšího než astrální náckové nás tady nečeká.“
Seskočil jsem do bahnité břečky, vrátil loutnu Metalyze a ne úplně dobrovolně se zapojil jako zadní voj naší malé výpravy.