Pavel Renčín

Ještě nikdy jsem nepsal příběh on-line, kdy se mi budou čtenáři dívat přímo pod prsty. Ještě nikdy jsem nepsal dva romány současně (pracuji i na prvním díle Městských válek). Ještě nikdy jsem nepublikoval nedokončenou práci a ještě nikdy neměli moji čtenáři šanci ovlivnit, kam se bude příběh dále ubírat.
Labyrint je jeden velký experiment. Jestli chcete být u toho, rád vás vezmu s sebou. Takže nám oběma pevné nervy a obligátně - Vzhůru do dobrodružství!

ÚVOD

Město je labyrint. Je labyrintem domů, silnic, chodníků a kolejí. Některé ulice jsou jednosměrné, některé slepé, dočasně uzavřené, dočasně protisměrné, některé víceproudé, některé neustále ucpané a do jiných celý rok nikdo nepřijde. Město jsou nadúrovňové křižovatky, podzemní garáže, nadjezdy, dopravní uzly, podchody i visuté můstky. Je provrtané milionem kilometrů potrubí, kabelů, drátů, je prožrané jak nebožtík. Je plné značek, které vám nedovolí uhnout, plné semaforů, které nám všem rozkazují. Stále jsme se ale neprokousali ani první vrstvou. Město nejsou jen cihly a asfalt.
Tvoří ho lidé, kteří se k sobě mačkají jako sardinky, přestože jeden druhého nesnáší. Město je papiňákem pocitů, vztahů, tužeb a depresí. Rychlospotřební továrnou na osudy, které jsou jedinečné a zároveň klišovitě podobné jeden druhému. Je blyštivou výlohou plnou řvavých cenovek na bezcenných věcech.
Město je divadlem směšnosti a novodobého hrdinství, je plné boje se sebou samým, nenávisti k přátelům a lásky s nepřátelům, odvrhování komerce a uctívání nejvyššího božstva peněz.
Zdálo by se, že už máme představu o tom, co máme před sebou (pod sebou/kolem sebe). Chyba lávky! Uvnitř, pod těmito slupkami se skrývají další vrstvy, v mnohém podobné těm, které jsem již popsal. Jak ale jdete hlouběji, zjistíte, že jsou stále více jiné. A cizí. Realita kvílí hrůzou, zatímco strháváme všední závoj.
Teprve duše města je srdcem labyrintu. V tomto příběhu vám o ní budu vyprávět.