Pavel Renčín

   Kronika budoucnosti 7 Sklepení

   Allice se ohlédla, Martha ji i s Filipem následovala. Proběhla zahradou k zadním dveřím. Otevřela je; trochu se zarazila nad skutečností, že jsou odemčené. U zadní cesty stálo torzo automobilu; bez motoru, jedněch dveří a všech skel a kol. „Všichni si nastupte!“ Rozhodně zavelela.
   Auto se zaplnilo. Pro tři dospělé a tři děti bylo přece jenom trochu malé. Allice si ještě jednou ověřila, že se nikdo neopozdil. Zavřela oči a dotkla se náramku. Zlatý kroužek se rozzářil a vyjevil tři symboly na svém povrchu. Allice se na ně upřeně zahleděla a postupně na každý přiložila prst. Zář pohasla.
   Pak náhle pohasl i okolní svět.

   Pronikavý dětský křik se silně rozléhal. Jenom jeho ozvěna dávala tušit, v jak obrovské místnosti se ocitli. Martha se marně snažila utišit svého synka. Vlastně ani nevěděla, zda se natahuje po správném dítěti. Allice se otočila. Vypadla skrze chybějící dveře torza automobilu. Proč tu tohle zůstalo?
   Rozsvítilo se. Matná červená záře odhalila obrovské prostory. Na bližší straně byly jasně patrné podpěrné sloupy vystupující ze zdi. Podlahu pokrývala jemná kovová mříž. Nikde však nebyl ani náznak vchodu, otvoru nebo průduchů.
   „Kde to jsme?“ tiše promluvila Martha. Potěšeně zjistila, že se Filip uklidnil.
   „Já… já nevím.“ Pronesla zaraženě Allice. Ani její děti již nekřičely, byly uchváceny okolními prostory.
   Lahri pomalu vystoupila z vraku, dveře do ticha hlasitě zavrzaly. Nadšeně se rozhlížela, jako by to všechno poznávala. „Já vím, kde jsme.“ Jako omámená přistoupila ke zdi, přiložila otevřenou dlaň na kovovou stěnu. „Chvěje se, asi nabíhají motory.“
   „Jaké motory?“ pohlédla na ni vyděšeně Martha.
   Lahri se otočila. Pomalu se zaměřila na každou tvář. Ve všech se mísilo zděšení, strach, panika a hrůza. Pozvedla ruce v uklidňujícím gestu. „Jenom klid. Jsme v bezpečí.“
   „Zahajuji vypouštění atmosféry. Vakuum bude obnoveno za třicet pět sekund.“
   „V bezpečí?!“ vyjekla Martha. Děti opět začaly křičet.
   Lahri přiložila dlaň zpět na zeď. „Královno. Královno! To jsem já, Lahri! Okamžitě přeruš dekompresní cyklus! Slyšíš? Přeruš dekompresi!“
   Z prostoru se začalo ozývat syčení, stupňovalo se. „Chybějící oprávnění. Zástupci říší již nadále nejsou na palubě vítáni. Vakuum bude obnoveno za dvacet sekund.“
   Allice zavřela oči, mimoděk stiskla zlatý náramek. Opět se rozzářil.
   Syčení náhle ustalo, tlak se obnovil. Červená zář zmizela, byla nahrazena bílým netlumeným osvětlením. „Vítám vás na palubě, paní Marliv. Byla jsem upozorněna na váš možný příjezd. Mám vám vyjít vstříc.“
   Allice se pomalu postavila, klepala se jí kolena. „Kde… kde to jsme?“
   „Promiňte mi,“ do prostoru se vykreslila ženská postava. Majestátně vlající vlasy přebíjel pouze kovový implantát na čele. „můžete mi říkat Královno, jsem ztělesněním tohoto plavidla.“
   „Plavidla?“ Martha vytáhla Filipa z vozu. „Jako lodě? Necítím vlnobití.“
   Královna se na ni zaměřila. Udělala několik kroků. „Pomohu vám.“ Napřáhla ruce a sklonila se do vozu. Ze stropu vyšlehl modrý paprsek, spojil se s Marrem a Annou. Obě dítka vytáhl ven a postavil na zem. „Jsem vesmírná loď, momentálně se nacházíme ve vnitřní koróně vaší hvězdy.“
   Lahri přistoupila k hologramu. „V koróně? Nevěděla jsem, že dokážeš snést takový žár.“
   „Co tu děláš ty?“ Královna se zahleděla na Lahri. „A kde máš svoji uniformu spojky?“ Opovržlivě si ji prohlížela.
   Lahri si založila ruce na prsou. Ve tváři se objevil uražený výraz. „Za prvé, už nejsem ve službě říší. A za druhé, Jackot mě požádal, abych doprovodila jeho ženu a pomohla jí.“
   „Chytré, lstivé a úskočné.“ Královna se odvrátila a vracela se k Allici. „Je ti zajisté známo, že si tuto skutečnost nemohu nijak ověřit.“
   „Jsi s ním v neustálém kontaktu!“ vykřikla Lahri.
   Allice zvedla Marra do náruče, Annu chytla za ruku. „Říká pravdu, manžel ji skutečně požádal o pomoc. Mohla byste nám ukázat nějaké pokoje nebo něco tak?“
   Královna se usmála. „Zajisté. Prosím sledujte barevné značení.“ Postava se rozplynula. Na zemi se objevila oranžová šipka a pomalu ubíhala ke zdi zanechávajíce za sebou slábnoucí stopu. V příčce se objevil otvor, plátování elegantně zajíždělo do sousedních příček. Za otvorem se táhla dlouhá klenutá chodba.
   „Kam to vede?“ Martha nedůvěřivě nahlédla do otvoru.
   Odpověděla Královna, syntetizovala svůj hlas stejně jako předtím pomocí vnitřního komunikačního okruhu. Přesto zněl hřejivě lidsky. „Na ubikace; bohužel nejsem vybavená pro maximální pohodlí, ale určitě pokoje shledáte jako vyhovující.“
   Martha pohladila Filipa po vlasech. „Je tu nějaké hřiště pro děti?“ Odpověď znala dopředu.
   „Bohužel není, byla jsem navržena pro efektivitu. Mohu se však pokusit nějaké vystavět v nákladovém doku. Zatím se prosím ubytujte. Budete-li potřebovat něco dalšího, senzory vás budou neustále sledovat.“
   „To mě dvakrát neuklidnilo.“ Podotkla Allice a vstoupila do chodby.

   „Mami, a přijede za námi táta?“ Allice pohladila dcerku po hlavě. „Samozřejmě, teď zkus usnout a až se probudíš, bude tu na tebe čekat, uvidíš.“ Políbila ji na čelo a přikryla. Odešla z pokoje, světla se automaticky ztlumila a dveře tiše zavřely. Allice se posadila na židli, vzhlédla k Lahri: „Vy jste už tady někdy předtím byla, že ano?“
   Lahri odložila napůl vypitý hrnek, čaj vychladl už dávno. Mluvila nahlas, systémy řízení prostředí odstínily dětský pokoj: „Kdysi jsem této lodi velela, stejně jako váš muž. Je to vlastně hlavní důvod, proč jsem ho hledala.“
   „Když jste na takové úrovni, proč jednoduše nepostavíte další?“ Allice upila z vlastního šálku. Královna přísahala, že kdysi dělala nejlepší kávu; měla pravdu. „Co je na této tak zvláštního?“
   Lahri se usmála. „Není to stroj, a proto ji nelze duplikovat.“
   „Chcete říct, že je živá?“
   „Svým způsobem. Co všechno vám vlastně Jackot řekl o svém předchozím životě?“
   „Jenom to nejdůležitější; byl vojákem ve válce, měl toho dost a tak utekl. Skrývá se a doufám v klidný život. Proč?“
   „Abych věděla, co všechno vám mohu říct.“ Lahri odložila šálek. Vstala a zamířila ke dveřím. „Pokud mne omluvíte, musím si ještě něco zařídit.“
   „Nic jste mi neřekla.“ podotkla Allice.
   Lahri se usmála, rukou přejela přes ovládání a otevřela dveře. „Přesně tak, uvidíme se později.“
   „Jistě. Jenom jestli bych mohla,“ Allice zvedla oči a zaměřila se přímo na Lahri, „jsme tu opravdu v bezpečí?“
   Lahri se zeširoka usmála, z odpovědi čišelo přátelství a jistota. „Nikde jinde byste nebyla v lepších rukou, můžete mi věřit.“

   Lahri počkala, až se dveře za jejími zády zavřely. Potom ráznými kroky zamířila přes hlavní chodbu do své staré kajuty. Proplést se labyrintem lodi nebyl velký problém, nakonec mohla se obrátit na odkazy původních konstruktérů. Otevřela dveře, kód nebyl změněn ani štítek se jménem nikdo nesundal, a přistoupila ke skříni. Zhluboka se nadechla a otevřela ji. Uvnitř visely čtyři sady jejího starého oblečení; bílá kalhotová uniforma. „Královno, mohla bys mi syntetizovat něco na sebe?“
   „Udejte specifikaci.“
   „Šaty, bílé, radši delší.“
   Skříň se na chvíli rozzářila. Vedle uniformy se zhmotnil šedivý vak. Lahri jej sebrala a rozepnula. „Tohle jsem přesně myslela, děkuji.“
   „Tímhle se mezi námi nic nemění.“ hlas byl chladný.
   „Ještě jsi mi neodpustila?“
   V prostoru se vykreslila obrovská hlava s vlajícími vlasy a kruhovým implantátem na čele; modře zářil. „Slíbili jste, že mě nezapojíte do mocenských bojů! Ten slib jsi nedodržela! Zaútočila jsi dokonce na své přátele! Jak ti mám tohle všechno odpustit?“
   „Díky tomu všemu,“ Lahri pověsila vak zpátky a přistoupila k holografické hlavě, „jsi mohla přerušit svá pouta s říšemi!“
   „Tenkrát jsi to nedělala pro mé dobro!“
   Lahri klesla na zem. Oči se zaleskly, po tváři stekla slza. „Neměla jsem na výběr.“ Lahri se zajíkla. „Musela jsem… Královno, teď… teď už je všechno jinak…“
   Hlava pevně semkla rty, z pohledu čišela neústupnost a nedůvěra. „Teď zaútočíš beze slibů?“
   „Neuspěla bych a jenom na tom teď záleží.“ Lahri zvedla oči k holografickému společníkovi. Tváře byly umazané od rozteklého líčení. „Když nepomůžete, ty a oni dva, všechno skončí; již… již brzy.“
   „Co se děje? Tohle nemůže být jen válka.“
   Lahri zakroutila hlavou. „Ne, tohle… tohle je horší. Válka je už skoro u konce a nezdá se, že by vládci mohli vyhrát.“
   „A kdo tedy?“
   „To nikdo neví. Nikdo to neví.“