Pavel Renčín

   Fonn se několik sekund díval ze schodů. Zdálo se mu, že zahlédl prostorový výboj, podobný těm při aktivaci optických generátorů. Kde by se takové věci vzaly v tomhle domě; zakroutil hlavou.
   Pohlédl vzhůru, Lomer už zmizel v patře. Takže jsem sám.
   Opatrně pozvedl ruční zbraň. Zapojil laserový zaměřovač a nastavil paměť, zbraň by si snad mohla zapamatovat svůj cíl a posléze ho i vyhledávat; Zbrojířův experiment.
   Prošel chodbou, otevřel dveře a ocitl se v kuchyni. Z kapsy vytáhl malý přístroj. Vyhledával energetické signatury v místnosti; negativní. Trochu si oddechl. Pohledem zavadil o nůž ležící na desce.
   Zahnul doprava. Za posuvnými dveřmi nalezl obývací pokoj. Vcelku luxusně zařízen, velká pohovka, konferenční stůl ze dřeva a honosná stěna. Přistoupil k ní blíže, prohlížel si skleněnou vázu s vyrytým nápisem. Musel přimhouřit oči, text nebyl zcela ostrý: O T O Č I T   S E.
   Prudce se obrátil. Před obličejem se mu vznášel hrot tenkého meče, něčí ruka ho popadla za krk a mírně nadzvedla.
   Jackot se usmál, čepel přiblížil k očím. „Vypadáš překvapeně. Čekal jsi snad něco jiného?“
   Fonn se pomalu rozhlížel, rukou si poklepal na kapsu. „Nečekal jsem, že tu ještě budete.“
   „Rozumný předpoklad, ale u žoldáka bych doufal v trochu více agresivity.“ Jackotovi oči se na okamžik rozzářily.
   „Nejsem žoldák!“ ohradil se.
   Jackot přistoupil blíž. Čepel zmizela v předloktí, stisk na krku zesílil. „A já nejsem hlupák! Teď mi odpovíš na pár jednoduchých otázek, nebo si budu muset objednat vyčištění koberce.“
   Fonn sípavě odpověděl, v očích se objevil strach. „Jasně! Jasně! Co tedy chceš?“
   „Předně, jak jste nás našli?“
   „Dostali jsme souřadnice.“
   Jackot zakroutil hlavou. „Kdo si vás najal?“
   „Nemám tušení.“
   „Co je vaším cílem?“
   „Není to snad jasné?“
   Jackot zapojil i sekundární svalová vlákna, zdvihl ho výše. „Myslíš si, že ti věřím jediné slovo!?“
   „Vše vyřizoval šéf, najal mě. Šéf zná podrobnosti, jenom on!“ Fonn zběsile mával rukama ve snaze udeřit citlivé místo.
   „Kde ho najdu?“ Pustil ho.
   Fonn začal zhluboka oddechovat, mnul si krk. „Šel nahoru. Co bude teď?“
   Jackot si ho chvíli prohlížel. „Asi tě vyřadím.“
   „Co…“ Fonn spadl k zemi. V krku se třpytila malá šipka. „Sladké sny.“
   Jackot překročil tělo, samostříl se poskládal zpět do ramene, a zamířil ke schodům.
   Vysílačka zapraskala. „Houlde, Jackote, dva mám; vyřízeno.“
   „Co ti řekli?“
   Temnota odpověděl trochu nejistě. „Neřekli mi nic. Měl jsem se snad ptát?“
   Jackot nevěřícně zakroutil hlavou, přejel si přes oči dlaní. „Takže jsi je zabil. Temnoto! Teď potřebujeme informace.“
   Ozvala se exploze, a druhá. V patře spadla zeď.
   „Nechci rušit vaši konverzaci,“ Hould se ozval na stejném kanále, „ale mě tu začíná bejt trochu horko! Tenhle je krapet nervózní!“
   Jackot zamířil do patra, Temnota se mu objevil za patami. „Nezabíjej ho, potřebujeme zjistit, co všechno ví!“
   „Pokusím se, ale s tím mečem mě už pěkně štve!“

   Jackot posledních pár schodů přeskočil. Letmo nahlédl do dveří po obou stranách chodby. Zamířil na druhý konec k poslední místnosti. Ani nezpomalil. Prošel zavřenými dveřmi, a octil se uvnitř.
   Před jeho zrakem se odvíjel zápas.
   Hould se kotoulem vyhnul úderu. Křišťálový meč prosekl díru do podlahy, nezanechalo to na něm žádné stopy. Lomer se obrátil, v průběhu otočky si meč přehodil z ruky do ruky. Znovu jím zaútočil.
   Hould vystřelil nožní trysky a krátkým výšlehem se posunul. Čepel mu prořízla vzduch těsně před obličejem. Pokrčil nohy a vynesl se do stoje, připraven na další výpad.
   Lomer upustil jílec. Vyrazil vpřed. Zatnutou pěstí zaútočil na obličej svého soka; Hould ránu vykryl, vyhnul se i druhé směřující z boku na hruď.
   Meč se zastavil. Elegantně se obrátil a zamířil zpět k dvojici. Měl v úmyslu proklát je oba.

   Jackot nepřemýšlel. Aktivoval tryskový pohon a odrazil se. Paží srazil meč z dráhy. Čepel se otřela o podlahu a opět se vznesla. Prudce vyrazila za novým cílem.
   Nejprve to byl jenom pocit. Potom se probudily i instinkty. Jackot se sklonil k zemi, nad hlavou mu proletěla útočící zbraň. Znovu se postavil, z předloktí vyjela ostrá čepel.
   Křišťálový meč se zahoupal ve vzduchu. Výpadem zamířil na nohy, Jackot ho zablokoval. Meč se ani nezpomalil, obtočil se kolem Jackotovy čepele a jílcem ho udeřil do spánku.
   Upadl. Rána do hlavy ho dezorientovala. Pasivní senzory převzaly kontrolu nad tělem. Z levé nohy se vysunula tryska a zažehla se. Jackot přeletěl přes rameno a zastavil se až o zeď. Rychle se postavil. Pozvedl svoji čepel proti křišťálovému meči. Ten se akorát vyprostil z díry v podlaze.
   Z průhledné zbraně odkapávala tmavě rudá tekutina, krev.
   Jackot pohlédl na svoji paži, pěkně hluboká rána. „Šťastná trefa!“
   Meč znovu vyrazil.
   Zapracovaly reflexy. Jackot aktivoval kovovou kůži. Skrze epiderm na ruce se na povrch prodraly ocelové segmenty a sestavily se; vytvořily štít. Doufal, že meč odrazí a bude schopen ho přeseknout.
   Křišťálový meč znovu zasáhl. Projel kůží, přeťal několik obvodů a poškodil pohybový aparát. Tělo zbraně se rozzářilo.
   Temnota vyrazil vpřed. Pomocí křídel se zachytil stropu a nakopl splašenou zbraň, zaryla se do zdi. Seskočil vedle Jackota. „V pořádku?“
   „Ne! Aktivuje se pohonný systém. Nezastavím to!“ V zádech se otevřel nouzový otvor. Přes vnitřní vyztužení začalo unikat velké množství tekutého plynu, přežhavená plazma.

   Hould srazil Lomera k zemi. Nakopl ho do obličeje. „A zůstaň ležet, hajzle!“ Před zrakem se mu mihla křišťálová zbraň. Všiml si i rudé tekutiny na hrotu.
   Když meč zasáhl Jackota znovu, uvědomil si nebezpečí; shodná konstrukce. Plazma je určena pro pohyb ve vakuu, vzduch je příliš hořlavý. Popadl Lomera a přehodil si ho přes rameno. Vztyčil částicový štít a pomocí trysek proletěl střechou.
   Dům pod ním zmizel v pekelné výhni.

   Temnota se obrátil a zamířil k oknu, chtěl opustit dům; odrazil se a máchl křídly. Plazma mu zasáhla levou blánu. Křídlo ochablo a Temnota se skácel k zemi, narazil hlavou do zdi. Už je příliš pozdě. Na krátký okamžik soustředil svoji moc, potom se přes něj převalil plazmový žár. Kůže se roztekla, svalstvo ztvrdlo a plíce shořely.
   V troskách domu zůstaly pouze neidentifikovatelné biologické pozůstatky.
   A nedaleko od nich se leskla křišťálová zbraň.

   Jackot se pomalu zvedal. Ze zad shazoval ohořelé trámy. Kovová kůže byla rozpálená do ruda. Každý krok zanechal v zemi přesný otisk chodidla.
   Hould se snesl na ulici. Trysky se vypnuly a on se složil na zem. Zhluboka oddechoval.
   Lomera odhodil vedle sebe, oči byť otevřené byly bez života.
   „Je mrtvý?“ Jackot se neopovažoval přiblížit, mohl by ho podpálit.
   „Ne,“ pronesl tiše Hould, žár poškodil hlasový receptor, „omdlel. Byl jsem moc vysoko. Kam jsi poslal Marthu?“
   Jackot se rozhlédl po spáleništi „Do bezpečí, je s ní i Allice a Lahri. Teď si odpočiň.“
   Hould se obrátil a pomalu se zvedl do sedu. „Nepotřebuji. Ale co ty? Ten meč tě tam pěkně zasáhl.“ Ukázal na paži.
   Jackot si promnul stehno, kus ocelové kosti mu zevnitř prorazil kůži, kovová skořápka byla prohnutá. V levé paži zela hluboká rána, naštěstí byla krev odkloněna. „Vypadá to hůř, než jaké to skutečně je. Přežiju to. Královna mi s opravami pomůže.“
   „Ty jsi je poslal na Královnu?!“ Hould vytřeštil oči. „Zešílel jsi?!“
   „Hovořil jsem s ní o tom. Bylo to pouze nouzové řešení. Vlastně mi to sama navrhla.“ Jackot pokrčil rameny.
   „A Temnota?“
   „Byl hned za mnou, když se…“ Jackot polkl, oči se zaleskly.
   Hould se zvedl a přistoupil k němu. Položil mu ruku na rameno, ihned s ní ucukl; kůže byla silně spálena. „Přežil to, zvládl už i horší.“
   Jackot si promnul oči, vodní kapky se okamžitě vypařily. Z hlasu mu zaznělo vyčerpání: „To taky doufám. Podruhé to už Lahri říct nezvládnu.“
   „Co s ním teď?“ Hould kývl hlavou k Lomerovi. Popálená dlaň se zakryla kovovým krunýřem, z krve se uvolňovali opravní boti. Zahájili rekonstrukci epidermu.
   Jackot se na nehybné tělo zahleděl. „Má štěstí, že žije. Odvezem ho na Královnu, tam z něho snad dostaneme informace, které potřebujeme.“
   „A když ne?“
   „Potom má smůlu.“

   Křišťálový meč se pomalu rozpadal. V hořících sutinách po sobě zanechával jenom jemný křemičitý písek.
   Na kamenném podstavci uvnitř prastarého chrámu se z jemného křemičitého písku skládal křišťálový meč.
   „Náš člověk to nezvládl. Meč se vrátil.“
   „Je na čase vložit se do toho osobně. Připrav bránu.“
   „A co vládci? Jsou už dostatečně oslabeni?“
   „Jsou na pokraji vlastního zničení. Už nás nezastaví; nikdo z nich!“