Pavel Renčín

   Těžké kovové kroky hlasitě rezonovaly kamennou chodbou.
   Malé šedivé stvoření se vztyčilo na posledních dvou párech svých nohou. S vyceněnými zuby se zahledělo na vchod do místnosti.
   Od stolu vstala postava oděná v sutaně. Odhodlaně se postavila vedle svého společníka. V ruce odvážně třímala vidličku s malým kouskem chleba.

   V tmavém portálu se rozsvítil jasný červený bod.
   Objevil se nejasný obrys postavy. V její ruce se pohyboval zářící objekt.
   „Kronikáři,“ kovový hlas přicházel z tmavého koridoru, „vypadáš jinak.“

   Do zdi se zaryla vidlička.
   Hould se skrčil. Překulil se na druhou stranu chodby. „Nejsi nějak nervózní?!“
   „Ty ani nevíš, co to slovo znamená!“ kronikářův hlas zněl mladě, a naštvaně. Do chodby vletěl ostrý nůž. Zapíchl se do kamenné podlahy.
   Hould znovu uskočil. „Zešílel jsi?!“
   Vchod se rozzářil. Z místnosti vyletěla koule energie. Jasný objekt se roztříštil o boční stěnu koridoru. Na krátký okamžik došlo k uvolnění mohutného výboje.
   Energetické pole se rozšířilo ve zlomku sekundy. Hould byl zasažen, jeho mechanické klouby a svaly se prudce stáhly. Ochromen padl k zemi.
   Do chodby vběhl muž oděný v sutaně. V ruce třímal sukovitý meč. Bez velkého čekání s ním udeřil, mířil na krk svého soupeře. Smrtící úder byl sveden nouzovými silovými poli.
   Sukovitý meč se neškodně odrazil. Hould se ohnal energeticky posílenou čepelí. „Měl jsem zjistit, co se tady stalo, ale myslím si, že to už vím!“
   „Mám rád dobré příběhy!“ Kronikář znovu zaútočil. Sukovitá zbraň se ladně míhala vzduchem.
   Hould přestavěl svoji paži v obranný štít. Vykrýval každý jednotlivý útok a ve vhodných okamžicích převzal iniciativu. „Důvod proč jsem zde, jsi ty. Vytvořil jsi změnu v časovém kontinuu, způsobil jsi smrt stovek světů!“
   „Tak málo?“ kronikář o krok ustoupil. „Doufal jsem, že jsem lepší.“
   Hould zasunul svůj štít. „Co přesně jsi udělal?“
   Kronikář se rozesmál. Letmo pohlédl do místnosti, Sma’ak se pomalu přesouval do výhodnější pozice. „Nečekáš, že ti to odhalím, že?“
   Světelný záblesk.
   Hould odpálil jeden ze svých nouzových generátorů, jeho destabilizace měla za následek masivní uvolnění fotonů. Oslepení mu dalo dost času k rázné protiakci. Sukovitý meč vyrazil z ruky, kronikáře popadl za krk a přirazil ho ke zdi. „Nerad se opakuji a dnes jsem měl velice špatný den. Už ani nevím, kolik z mých přátel je mrtvých, ale ty mi rozhodně nepřitížíš! CO jsi udělal?“
   Kronikář se pokoušel vyprostit, ocelové sevření však nepovolovalo. Sípavě odpověděl. „Kronika je dostatečně mocná, aby mohla čas i měnit. Stačilo upravit záznamy, přidat situace a pozměnit časovou posloupnost. Chceš to i s obrázky?“ Ve tváři mučené nedostatkem vzduchu se objevil náznak úsměvu.
   „Jsi zrůda.“ Hould sebou cukl, upustil kronikáře. Jenom reflexně ze sebe shodil zakousnutého tvorečka, Sma’ak zaútočil.
   Kronikář si promasíroval zhmožděný krk. Zamířil zpět do místnosti.
   Hould pozvedl paži, kolem předloktí se roztočila laserová hnízda. „Nenuť mě to udělat!“
   „Nenutil jsem tě ani poprvé, jen se tak nebraň a bude to rychlé a bezbolestné.“

   Kronikář rozevřel dlaň. Z ruky mu vyletěla zářící koule energie. Vysokou rychlostí se zaryla do povrchového hrudního pancíře.
   Hould odletěl dál do chodby. Útočná energie pomalu rozežírala jeho ocelovou strukturu.
   Kronikář se sehnul. Zpod dřevěného stolu vytáhl krátkou kroucenou dýku. „Ty, válečníku, si neumíš představit, co to je být mocný a žádnou moc nemít.“ Pomalu se přibližoval ke svíjejícímu se Houldovi. „Ovládal jsem kroniku, a přesto jsem nekontroloval ani svůj vlastní osud!“
   Jemným pohybem si rozřízl dlaň. Krví pokrytou čepel zvedl a zaměřil se na svého návštěvníka, dýka se mírně rozzářila.
   „Ty, Houlde Darlofone, jsi měl budoucnost. Stal by ses prvním mudrcem obnovených říší; takhle se jím stanu já.“ Poklekl vedle zmítajícího se těla. „Je mi líto, bývalý příteli.“
   „Mě také.“ Hould se jediným pohybem vymrštil ze země, z otočky se velice rychle postavil. Lehkým úderem poslal kronikáře zpět do místnosti. Z podlahy zvedl zakrvácenou dýku, čepel v dlani rozdrtil. „Podcenil jsi mě, kronikáři.“
   „Možná.“ kronikářův hlas byl podivně zabarvený.

   Do chodby začala pronikat nasládlá mlha. Jako živý tvor se převalovala po zdech, vyplňovala každou skulinu a stále narůstala. V prostoru se formoval mlžný obličej. „Válečníku,“ při každém slově se do okolí uvolňovala pronikavá vůně, „to tys podcenil mě! Z kroniky se dá i mnohému naučit.“
   Hould pomalu ustoupil. Rukou si zakryl zející otvor v hrudním plášti. „Jak to zastavím? Jak zvrátím ty tvé úpravy času?!“
   „Nečekáš, že ti odpovím, že ne.“ Z očí podivné tváře vyšlehly dva oranžové blesky. Zaryly se do země, vytvořily v ní dvě hluboké trhliny. „Nehýbej se.“
   Hould se ušklíbl. Z ramene si vysunul přenosný raketomet, jednu hlavici vyndal ze zásobníku. Odlomil plombu a vyňal hlavní reaktor. „Zklamal jsi mě, kronikáři. Opravdu jsme čekali, že ty budeš jiný než všichni ostatní.“
   „Jiný?“
   „S Jackotem jsme museli vybrat věrohodného tvora, aby ohlídal kroniku. Tys byl nejlepší.“
   „Připravili jste mě o můj osud!“ Další blesky, tentokrát zasáhly zeď. „V té zatracené knize jsem se dočetl, kým bych měl být!“
   „Kronika nepředpovídá budoucnost, pouze ti dává alternativy.“ Hould vyzkratoval hlavní reaktor rakety, připojil si ho do své napájecí sítě. V dlani se začal hromadit elektrický náboj.
   Po stropě se mihlo šedivé stvoření. S vytasenými drápy se připravilo k útoku.
   V Houldově tváři se objevil úšklebek, na okamžik pohlédl vzhůru. „A opravdu ti stálo za to, zabít všechny Sma’akovi druhy?“
   „Cože?“ Mlžný obličej vzhlédl ke stropu.
   Sma’ak se s hlasitým rykem spustil do mlžného oparu. Z místnosti vycházely zvuky boje, trhaného šatstva a výkřiky čiré hrůzy.
   Hould pozvedl dlaň, do mlhy vhodil zářící plazmový oblak. „Co se stane, když tu mlhu zapálím?“

   Chodba se rozzářila. Nasládlá vůně byla okamžitě pohlcena výpary spalin. Studené kameny popraskaly, poškodil je žár vzduchu.
   Hould se skrčil. Výheň se prohnala kolem jeho těla. Spálila jeho šaty a ožehla povrchový pancíř, do okolí se uvolnilo množství elektrických výbojů.
   Jen pár minut a bylo po všem. Oheň spotřeboval mlžný opar a vyhasl. Po jeho působení zůstaly pouze poškozené kameny.
   Mechanická postava klopýtavě vstoupila do místnosti. Uvnitř leželo jedno rozsápané tělo. Vedle něho potichu a lačně hodovalo šedivé stvoření.
   „Sma’aku,“ Hould poklekl vedle malého tvorečka, zápach spáleného masa byl příliš silný, ani vzduchové filtry ho nedokázaly eliminovat, „nejsme sice přátelé, ale nemusíme být nepřáteli. Jak zachráním tvůj i můj lid?“
   Pronikavé zelené oči se zahleděly do ocelové tváře. „Znič tu stránku.“
   Hould zůstal klečet. Jeho mysl nedokázala pochopit, zda si všechno vysnila, nebo se to opravdu stalo.
   Sma’ak i nadále ohlodával ohořelé maso ze žlutých kostí.

   Rozlehlá chrámová místnost se pozvolna rozsvítila. Kronika v proudu jasných jisker vystoupila z kamenného bloku a sestavila se ve vzduchu.
   Hould pozvolna listoval prázdnými stránkami a hledal jediný konkrétní záznam. Konečně ho našel. Na osamělém listě stála písmena vypálená násilím. Magická slova, která přinutila kroniku měnit předivo času.
   Nad stránkou pomalu přejel rukou. Z konečků prstů vypouštěl chladící médium ze svého vnitřního okruhu. Za normálních okolností by se nic nestalo, ale teď po prodělaném požáru byla kapalina silně rozpálená.
   Stránka se vzňala. Jasný oranžový plamen zmizel stejně rychle, jako se objevil.
   Hould se pozvolna rozpadal.

   Kronika budoucnosti 0 - Příběh kronikáře

   Sma’ak se zarazil. Střevíc dopadl na zem. Malý kořistník již stál na zadních tlapkách a rozhlížel se. Skrze kamennou podlahu ucítil vibrace. Nikdy se s nimi nesetkal, ne v tomhle novém domově. Znal je z dřívějšího života, když ještě byl tam venku; v divočině. Takhle byl jeho druh upozorňován na příchod dravce.
   Stařec k němu rychle přistoupil. Pozorně si prohlížel okolí.
   Hlasité údery náhle odezněly. Drobná puklina ve vnější zdi se zacelila.
   Kronika se pomalu zavřela a v proudu jisker zmizela v monolitu.
   Stařec se usmál, seschlou dlaní pohladil svého společníka po šedivé hlavě. „To nic nebylo, Sma’aku. Jenom další z těch bouří.“
   Z nenadání malého tvora plácl přes čumák. „A tohle je za můj střevíc.“ Stařec se sehnul a zvedl zbytky své obuvi. Znechuceně si prohlížel roztrhaný pantofel, odhodil ho zpět na zem.
   Ve stejný okamžik se šedivý tvor vymrštil. Popadl rozervaný střevíc a zmizel s ním v přístupové chodbě.
   Stařec se za ním dlouho díval. Potom s úsměvem ve tváři zamířil zpět k monolitu.