Pavel Renčín

   „Temnoto, bacha!“ vykřikl Hould. Pomocí zádového pohonu přeletěl nepřítele a srazil temného válečníka k zemi.
   Nad jejich hlavami proletěla křišťálová čepel.
   Hould se po zbrani ohlédl. „Ten meč se vrátil.“
   Temnota se zadíval do očí svého přítele. „Co si myslíš, že děláš? Nepřišel jsem sem, abych se schovával.“
   „Tak promiň.“ Hould využil sílu mechanických svalů a rukama se nadhodil do vzduchu.
   Skleněná zbraň se mihla pod ním.
   Obrněnou pěstí udeřil do čepele. Silné sklo se s mohutnou explozí roztříštilo na stovky střepů.
   Hould aktivoval boční trysky a z otočky se postavil na zem, s novým odhodláním se zahleděl na mohutného netvora.
   Temnota se zvedl, z ramene si vytáhl dlouhý střep, ze zad se vystřelila blanitá křídla. „Takže, koho to tu máme?“ V očích se objevila rudá zář.
   Hould aktivoval svůj pancíř. Segmenty kůže se zasunuly pod ocelovou pokožku. Na několika místech skrze kovový povrch pomalu vytékala krev smíšená s chladicí kapalinou.
   Z pravého předloktí se vysunula oboustranně broušená čepel. Levá paže se přestavěla v modulované plazmové dělo, hlaveň se mírně rozzářila.
   Netvor se neohrabaně otočil. Jeho stále rostoucí tělo s sebou strhávalo části zdi. Kovový základ už úplně zmizel pod materiálem z planety. „Jeden nebo dva, už mě nemůžete zastavit!“
   Temnota přivřel oči. Z konečků prstů uvolnil tmavě zářící provazce. Tentokrát se však nešířily do prostoru, obalovaly svého stvořitele. Temné tělo se postupně zvětšovalo, i křídla byla vyztužena.
   Válečník naplno rozevřel oči, linula se z nich oslnivě rudá záře. Pootevřel ústa, ven se vydraly čtyři dvojice zašpičatělých tesáků. Promluvil hrubým hlubokým hlasem. „To si nemyslím, se skutečným válečníkem ses ještě nesetkal.“
   Nesourodá dvojice vyrazila vpřed.
   Hould využil své technické přednosti, získal náskok. Slabé výtrysky z chodidel ho posouvaly stále dál. S posledním skokem se rozmáchl. Doposud hladká čepel se zvrásnila tenkými žilkami. Rozváděly ničivou energii z nouzového zásobníku.
   Zesílená energetická zbraň proťala hliněné tělo. Z útrob se vysypalo množství kamení a několik kovových součástek.
   Na zející ránu se zaměřil temný válečník. Využil vlastní tělo. Jedno mávnutí křídly a odrazil se. Jako dělová koule proletěl nepřátelským stvořením. Na druhé straně se rozkašlal. „Kruci, z čeho tenhle chlápek je!“
   Hould se zastavil ve vzduchu, pomocí trysek balancoval metr nad zemí. Prohlížel si rozpadajícího se netvora. Zrakem se zaměřil na těsné okolí torza, půda se pohybovala opačným směrem. „Tohle ho nezastaví!“
   Temnota si z pusy vyndal malý kamínek, s odporem ho zarazil do zdi. „Cože?“
   Z podlahy se zvedala hrouda rostoucí hlíny. V horní oblasti se formoval obličej. „Měl jsi pravdu, temný muži, válečníka jako ty, jsem ještě nepotkal.“
   Temnota vyplivl další kámen. „Jak to mám zabít!?“
   Hould zvýšil tah a vznesl se ke stropu. „Je jako Měnitel, nestačíme na něj!“
   Temnota rozevřel dlaň, vyšlehla z ní temná koule energie. Zasáhla rostoucí monstrum a byla neškodně pohlcena. „Dobře, teď jsem otevřenej novým myšlenkám!“
   „Jeden nápad bych měl.“ Hould na okamžik znovu zesílil tah raket, vyhnul se útočnému pahýlu ze země. „Potřebuji se nějak dostat k té bráně! Fungují lodní zbraně?!“
   Temnota se znovu vrhl proti nepřátelskému objektu.  Tvor se ohnal hliněnou paží, temný válečník se zastavil až o zeď arény. „To netuším. Ale motory jsou usmažený určitě.“
   „Ty nepotřebuji. Zdrž ho!“ Hould zamířil k otvoru. V jediné sekundě opustil arénu.
   Temnota se ušklíbl. V otevřených dlaních se znovu objevily energetické koule. Z jejich povrchu se uvolňovaly náhodné výboje, rozbíjely se o okolí. „Neboj se, bude to bolet jen trošičku.“ S mrazivým úsměvem vykročil vstříc pohybující se hromadě.
   Na zem pomalu odkapávala temná krev.

   „Houlde!“ vyjekla Laida. Skláněla se nad kapitánem lodi. Pokoušela se ho oživit.
   „Teď ne, musím se dostat na záď.“
   „Ta je zničená.“ oznámila mu Lahri. Promluvila od těla ležícího na zemi, ukázala na probleskující obrazovku. „Nestabilní gravitace poškodila celou konstrukci.“
   Hould se zastavil. Prohlížel si výpis poškození. „Nepotřebuji lodní přepážky.“ Spokojeně dočetl poslední řádku. „Hlavně, že nejsou poškozeny obranné šachty.“
   „Šachty?“ Lahri ho zastavila, položila mu ruku na rameno. „K čemu potřebuješ záďové torpédomety?“
   „Dostal jsem vnuknutí,“ zatvářil se Hould tajemně, v kovovém obličeji to bylo až moc patrné, „musíme se dostat do brány a třeba to všechno zastavím.“
   Lahri o krok ustoupila, sklopila hlavu. Promluvila tiše, přesto byla její slova ve změti praskání a skřípání slyšet zcela čistě. „Hodně štěstí.“
   Hould se usmál. Ze zad se roztáhla pohonná jednotka, tryska se rozžhavila. „Štěstí s tím nemá co dělat.“ Rozběhl se. V půlce skoku se položil do vzduchu a motor se zapojil. Se závratnou rychlostí zmizel v deformovaném koridoru směřujícímu na záď.
   Laida se pomalu zvedla. Mávnutím ruky se kapitánovo tělo pokrylo stříbřitým plátnem. Se slzami v očích pohlédla na svoji matku. „Nemohla jsem nic udělat.“
   Lahri se podívala na její zakrvácené ruce, potom i na svoje. „Teď už to všechno závisí jenom na Houldovi.“
   „Věříš,“ Laida se pokoušela skrýt pláč, nedařilo se jí. Slzy volně stékaly po její tváři, „že to dokáže. Vždyť je to jenom člověk.“
   Lahri se zahleděla na trhlinu v podlaze. Z arény vycházely zoufalé výkřiky. Temnota svůj boj prohrával. „Právě proto, to dokáže. Lidé jsou neobyčejně odhodlaní, v tom je jejich největší síla.“
   „Já myslela, že je v naději.“
   Lahri přistoupila ke své dceři, objala ji. „Naději má každý, ale lidé mají odhodlání ji naplnit.“
   Kontrolní monitor na okamžik zezelenal. Došlo k odpálení obranné střely ze záďové šachty. Potom se systémy zhroutily, světla vypadla.
   Podlaha se zachvěla. V doposud prázdném otvoru se objevila hliněná hlava. „Další.“

   Hould se napřímil. Jeho mechanické tělo roztrhlo trup rakety. Teď opravdu děkoval, že ho napadlo odpojit detonační hlavici ještě před samotným odpálením střely.
   Zvedl hlavu.
   V prostoru před ním se otevíral masivní portál. Energie se stáčela v nekončené spirále ke středu obrovského útvaru.
   Pomocí krátkých zášlehů se Hould pokoušel upravit svůj vstupní vektor, bezúspěšně. Svými smysly prozkoumal okolí, ve středu brány se vlivem nahromadění energie vytvořil silný gravitační bod; nemilosrdně ho k sobě stahoval.
   Pancéřová kůže se rozpalovala. Přibližování skrze oblaka neviditelné energie si vybíralo svoji daň.
   Hould zavřel oči. Pár sekund před dopadem začal křičet. Neměl strach, ale potřeboval uvolnit napětí.
   Potom… se propadl portálem. Vše kolem se zdeformovalo, změnilo. V jediném mrknutí oka uviděl vesmír od zániku až po jeho počátek. Jen instinktivně vztáhl ruku a narušil to opojení. Ničivá síla mu zprohýbala pažní pancíř.

   Zhluboka oddechoval.
   Pomalu se přizpůsobující zrak mu vykresloval jeho nové prostředí; chladná kamenná chodba.
   Zmateně se postavil. Stále se pokoušel najít známý bod, nějakou indicii, co se vlastně stalo, nebo kde to je.
   Z chodby se ozval hluk. Zesílením sluchu se přeměnil v řeč. „Už zase, tohle byla moje večeře! Sma’aku, koukej padat!“
   Hould se ušklíbl. Takže teď se něco stane. Rozhodným krokem zamířil za šířícím se hlukem.
   Z předloktí se vysunula čepel, zvrásnila se energetickým žilkami.