Pavel Renčín

   Obloha se rozestoupila. Ze vzdušného víru se k zemi vyřítila rozžhavená příď. Se stále vzrůstající rychlostí klesala, od trupu se odpařovala vzdušná vlhkost.

   Temnota si přetřel čelo. Na tmavé kůži mu vyrážely kapičky potu. „Sakra, stáhněte někdo to topení.“
   Kapitán se klopýtavě přesunul ke kontrole prostředí. Pěstí zabušil do blikající obrazovky. „Vnitřní kontrola nefunguje. Žár prostupuje z vnějšku.“
   „Copak nemáme štíty!?“ druhý se spěšně připoutal do sedadla u zdi, málem utrhnul přezku.
   Kapitán vyhlédl čelními průzory. Obrovský žár už začal narušovat výplně oken. „Zdá se, že pod náporem zkolabovaly.“
   Lahri pozvedla ruce v obranném gestu, zakroutila hlavou. „Já zvolila standardní přistávací vektor.“
   „To je atmosférou,“ ozval se důstojník od navigačního systému, na monitoru mu střídavě zářil výpis ze senzorů, „planetu obaluje silně toxická vrstva. Při sestupu propálila naše štíty a teď umocňuje teplo vytvořené brzdným třením.“
   „Vidíte!“ vykřikla potěšeně Lahri.
   Temnota ji objal kolem pasu. „Gratuluji, nezabiješ nás ty.“
   Laida se ušklíbla. „Já vám to říkala. Tahle loď nebyla určena pro sestup.“
   Kapitán se pokoušel oživit kontrolu vnitřního prostředí, zatím neúspěšně. „Loď k tomu primárně určená není, ale vydržet by to měla. Tohle mi spíše připomíná útok chemickými zbraněmi.“
   „Pane,“ ozvala se obsluha dálkových senzorů, „náš cíl se začal měnit. Planeta ztrácí svoji hmotnost, klesá gravitační konstanta.“
   „Cože?“ Temnota pohlédl na ukazatel rychlosti nad hlavními průzory. „Kdo posadil toho ožralého chlapa k radaru?!“
   „Planeta se hroutí, kolem našeho výsadku se vytváří jakýsi krunýř. Nejsem si jistý, jestli stihneme proletět krustou.“
   Laida spráskla ruce. Tlaková vlna aktivovala několik spínačů na opačném konci místnosti. Kontrolní systémy vykázaly zapojení hlavního pohonu.

   Ze zádi odpadly atmosférické záslepky trysek. Těsnící gel se vzňal.
   Výron plazmového pohonu zapálil atmosféru nad lodí.
   Žhavení trupu zesílilo. Příď se začala rozpadat.

   Mohutná bytost se zastavila jen pár kroků od hořící postavy. „O válečnících jsem toho zjistil hodně; silní, mocní, schopní. Oni jsou ti jediní vyvolení. Ty se této představě nijak neblížíš.“
   Hořící hrouda se pokusila o pohyb.
   „Nemusíš se namáhat, tvé silové pole se brzy zhroutí; a potom budeš mít klid, a nebo radši ne.“ Bytost se rozmáchla.  Ohnivý sloup srazila k zemi. Rozžhavená hmota se rozpadla na kusy.
   Z nitra vypadl muž. Sklátil se k zemi a zhluboka oddechoval. Na mnoha místech měl propálené oblečení a sežehlou kůži, skrze šrámy prosvítala ocelová konstrukce.
   Obrovský tvor ho popadl za hlavu a zvedl si ho před obličej. „Copak se stalo? Ztratil jsi řeč? Došel ti dech?“ Ve skládané tváři se objevil náznak úsměvu.
   Hould se nijak nepokoušel vzepřít, ruce mu volně visely podél těla. Tiše zasípal. „Jo, ale i bez vzduchu ti nakopu.“
   Okolí se stále více zmenšovalo. Kolem dvojice se uzavírala skořápka z okolní horniny.
   „Teď jsi mě vskutku pobavil.“ Mohutná bytost se zvětšila, nasávala sílu z povrchu. Její nohy se slily s planetou. „Náš tak krátký souboj už přece dokázal, že nemáš nejmenší šanci.“ Bezbranné tělo odhodil.
   Hould se zastavil o narůstající skořápku, svezl se po ní k zemi. S nesmírnou námahou se postavil. „Takoví jsme. Dokud můžeme, budeme bojovat.“ Kolem jeho těla se zablesklo. Silové pole se částečně obnovilo.
   „Budiž, tedy boj až do sladkého konce.“
   Hould spadl na kolena, hladina jeho energie silně kolísala. S úsměvem ve tváři vzhlédl k zužujícímu se průduchu ve stropě. „Nastává zde však otázka, čí konec se skutečně blíží?“
   Tvor zvedl hlavu a ušklíbl se. „Nespoléhej na své přátele. Nepřijdou včas.“ Mohutné tělo se začalo přibližovat. Každý krok odlomil velký kus půdy. Zem se otřásla.
   Hould před sebe natáhl ruku, předloktí se roztáhlo do kulového štítu.

   Jeho vnímání se změnilo. Obrovské monstrum se zastavilo v půli kroku, hliněná skořápka přestala růst.
   V prostoru se objevila postava, byl to Jackot Marliv.
   Hould se pokoušel zaostřit, muž před ním byl podivně zastřený. „Co to má znamenat?“
   „Nic moc,“ Jackot se rozhlédl kolem, rukama si prohrábl hrudník, „ve skutečnosti tu nejsem.“
   „To mi došlo,“ ušklíbl se Hould, „jsi mrtvý.“
   „Ne tak docela, při našem posledním rozhovoru, když ses mi pokoušel pomoc, Jackot poslal část sebe sama jako interaktivní simulaci po nosné vlně.“ Postava se zamihotala.
   „Co to má znamenat?“ zopakoval Hould svoji původní otázku.
   Jackot k němu přistoupil, položil svoji ruku na štít, tedy alespoň se o to pokusil. „Jsem část z toho, kterého jsi nazýval Jackotem Marlivem. Mám některé jeho vzpomínky a zkušenosti.“
   „To jsem nemyslel.“ Ohradil se Hould. „Proč ses objevil teď?“
   „Protože jsem nalezl řešení!“ Jackot se rozzářil, v obličeji se zračilo obrovské nadšení. „Procházel jsem tvoji paměť a už vím, jak toho tvora porazit.“
   „Jo, jsi jako Jackot.“ ušklíbl se Hould. „Ten taky nevěděl, kdy přestat kecat.“
   „Je příliš silný, nikdo ho nedokáže porazit. Ale jde to obejít. Když tu bránu prolomil poprvé, došlo k časové distorzi; byl schopen rozeslat své válečníky do různých časových přímek. To samé se, logicky, bude opakovat.“
   „Mám se přesunout časem? A kam?“ Hould nechápavě hleděl na svého přítele.
   „Ne tak docela,“ Jackot k němu přistoupil. „Musíš se vydat ke kronice. Tam to všechno začalo.“
   „A na to jsi přišel jak?“
   „Dedukcí, ty moje ostatní já přišla od Kronikáře. Takže všechno nejspíše začalo tam. Co musíš napravit, už ale budeš muset zjistit sám.“ Jackot se začal vytrácet. „A mimochodem,“ mávl rukou za sebe, „to monstrum se k tobě stále blíží.“

   „Prosím?“ Hould jednou mrknul.
   Do hrudi ho zasáhla paže. Zaryla ho hluboko do zdi.
   Silné prsty ho sevřely kolem krku. „Soucit u mě nehledej!“

   Zem se začala chvět. Vzduchem se neslo táhlé pištění. Skořápka se rozžhavila, od stropu pomalu odkapávala rozteklá hlína.
   „Co to…?“ netvor zvedl hlavu.
   Hould aktivoval rotační pilu, vysunula se z předloktí. Prudkým úderem odsekl paži a seskočil na zem. „To ti přijíždí taxi!“ Sevřené prsty si odtrhl od krku, pahýl pohodil na zem.
   Strop se propadl. V otvoru se objevila rozpálená kovová kostra, skrze konstrukci prosvítalo ostré mihotavé světlo. Celá kopule se otřásala. Na zem dopadla rozteklá výztuha.
   Dírou proskočila temná postava. „Konečně! A teď to pořádně rozjedeme.“ Promnula si ruce.