Pavel Renčín

   Hould se odpojil od vnitřní sítě. Všechny potřebné informace si stáhl do své interní paměti. „Fajn, lodní senzory to nemohou rozeznat. Jistě však ví, že to není nic z té lodi.“
   „Takže někdo z posádky? Přízraky?“ Třetí jen nechápavě kroutil hlavou. „A kde by vzaly takové schopnosti? Na palubě se bez toho svého prostředí nemohly ani pohnout.“
   „To nejsou přízraky?“ ohradil se Sann. Jeho oči ještě stále zářily. „Má to v sobě životní sílu. Ty bytosti už přece nežijí.“
   „Já myslím,“ Temnota se pomalu přesouval k hlavním dveřím, „že je nejvyšší čas vypadnout z jejich dosahu.“
   „Moment!“ Laida spráskla rukama. Ocelová přepážka spadla zpátky na své místo. „Ještě před chvílí ti vadil majitel téhle lodě.“
   Temnota se zazubil. Ostré tesáky se vydraly z úst. „Ten mi vadí stále.“
   Hould přistoupil ke dveřím. Pokryl svoji paži ocelovou kůží a prorazil si cestu na chodbu. V otvoru se ohlédl. „Musím na povrch. Zastavit to.“
   Lahri ho chytila za ruku. „To je sebevražda!“
   „Možná, ale něco udělat musím.“ Hould se jemně vymanil z jejího sevření.
   První k němu přistoupil. „My musíme.“
   Temnota se rozhlédl po hangáru. „Jenom vy dva? Čekal jsem tedy více šílenství, když tu máme Jackota hned ve třech vydáních.“
   Sann se připojil ke skupince v otvoru. „Jdu taky.“
   Hould se usmál. Hbitě zmizel ve spojovací chodbě. Za okamžik se však objevil zpět v proražené díře. „Laido, kde jsou tady výsadkové čluny?“

   Křišťálová čepel se mihla vzduchem. Zasekla se do kamenného monolitu. Jemné vibrace rozrušovaly povrch a pevnou hmotu drolily na prášek. Hrot se osvobodil. Na zem dopadl ohromný úlomek. Okamžitě se ponořil do stoupající hladiny magmatu.
   Z útrob se vysoukala paže. Splašeně se oháněla a mlátila do kamene. Při každém dopadu se uvolnilo velké množství sutiny.
   Spodní část monolitu se odlomila. Obrovský kus skály dopadl do magmatu. Láva se kolem úlomku začala vařit. Hustá šedá pára zahalila vznášející se objekt.
   Ozvalo se hlasité šplouchnutí.
   Během několika sekund se vzduch pročistil. Na ztuhnuté hladině se tyčila postava.
   Kromě končetin nebylo možné cokoli rozeznat. Po těle pomalu stékaly husté pramínky tmavé tekutiny.
   Nezřetelná ruka sáhla po křišťálové zbrani. Jílec uvízl ve změti provazců na jejím konci.
   Postava si stáhla meč a přiložila ho k pasu.
   „Připrav se, můj příteli.“ Hlava bytosti se v rytmických pohybech přetvářela. „Už je cítím. Přicházejí.“ V obličeji se seskupovaly oči. Hluboké důlky vyplnila temná kapalina. Tekoucí bulvy se splašeně roztočily.
   Okolí kráteru se začalo uklidňovat. Láva doposud vytékající přes narušený plášť z jádra se zastavila. V jediném okamžiku veškeré magma zatuhlo, byla tím obnovena celistvost povrchu.
   „Jste v pořádku, můj pane?“ Křišťálový meč se jemně chvěl. Síla, která ho držela u pasu, mu nedávala mnoho volnosti.
   Bytost váhavě vykročila. Mohutné nohy se těžkopádně přesouvaly po nerovném povrchu zatvrdlé lávy. „Jenom si musím zvyknout na toto tělo. Je to už tak dávno.“
   „A potom co?“
   „A potom otevřu bránu.“ Nezřetelné tělo se rozhoupalo hlubokým smíchem. Vibrace se přenášely i na planetu. Vrcholky hor se kácely a některé průrvy se znovu rozevřely; láva opět zaplavovala své okolí.

   „Říkám ti to naposledy. Tohle je sebevražda!“ Druhý pozadu uskakoval před Houldem. Musel si dávat pozor, aby nenarazil do výztuží vystupujících z okolních stěn.
   Hould ho zdařile ignoroval. Letmo pohlédl na Sanna po svém boku. „Nevím, jak dokázala Laida otevřít portál, ale jestli to bude možné, budeš ho dole udržovat. Kdybychom museli rychle pryč, bude naší jistotou.“
   „Tak proč sestupujeme ve výsadkovém člunu?“ První se vyhnul kontrolnímu panelu přidělanému k příčce. Dalšímu však už ne. Jeho tělo vyrvalo šedivou bednu ze zdi i s elektrickou přípojkou. Světla na okamžik potemněla.
   „Protože to nemusí fungovat. A nechci tomu dole ukázat všechny naše trumfy.“ Hould stále zrychloval. Jeho chůze zanechávala v podlaze zřetelně patrné otisky. „Ať je to cokoli, musíme to překvapit.“
   Druhý ho náhle zastavil. „Přemýšlej! Nemůžeš se obětovat, protože jsi ztratil vlastní rodinu. To je šílenství!“
   Hould mu pohlédl do očí. „Nevím, odkud jsi sem přišel, ale rozhodně nejsi Jackot, kterého jsem znal.“
   „Možná jsi ho nikdy skutečně neznal.“
   Kovem pokrytá ruka narazila na nechráněnou tkáň.
   Druhý se skácel k zemi. Na pravé tváři mu jasně svítil otisk zaťaté pěsti.
   Hould se nad něj postavil. Z levého předloktí se vysunula oboustranně broušená čepel. Přiložil ji druhému ke krku. „Máš jenom dvě možnosti. Nepřekážej, nebo chcípni.“
   Překročil ho a pokračoval chodbou dál k výsadkovému hangáru.
   Temnota pomalu přistoupil k druhému a pomohl mu vstát. „Nic ve zlém, ale vrazil bych ti ji taky.“
   „Co ho to popadlo?“ druhý si masíroval tvář. V čelisti mu rupnulo.
   Temný válečník ho poplácal po rameni. „On se nechce mstít. Hodlá to ukončit.“
   „Tam dole ale zemře.“
   „Je s tím smířený.“ Temnota se zazubil. „Svým způsobem už hodně dlouho žije na dluh.“

   Lahri se posadila na kraj lehátka. Vojenská matrace byla citelně tvrdší než postele na Královně. Stejně tak pokoje vypadaly méně lidsky než na jejich poslední lodi. Přesto ji tento okamžik klidu povzbudil.
   Ozvalo se jemné zaklepání. Skrze zavřené dveře dovnitř prošla Laida. „Chceš si promluvit?“
   Lahri se usmála a zakroutila hlavou. „A o čem. Nic se nedá změnit.“
   „Modul ještě neodstartoval. Pořád můžeš Sanna…“
   „…přemluvit?“ Lahri se rozesmála. Po tváři jí začaly stékat slzy. „Nedokázala jsem ani tebe udržet dál od tvého muže.“
   „Ale já za ním musela.“ Laida přistoupila blíž a posadila se. „Byl jedinou nadějí.“
   „Říše temna má také lodě.“
   „Všechny jsou ve válce. A ty které ne, se nehodily.“
   „Sann to musí udělat. Vždy se cítil být slabším. Už od té příhody na stanici.“ Lahri se pokoušela utišit svůj pláč. Ani molekulární hvězdy sušící jí oči však nestačily. „A navíc Hould bude potřebovat veškerou pomoc.“
   „Tak proč jsi nešla s nimi? Proč bychom tam nemohli jít všichni?“
   Lahri se podívala do tváře své dcery. „Připomínáš mi svého otce. Také se do všeho vrhá po hlavě.“
   Laida svoji matku objala. Oči se jim oběma rozzářily. „Řekla bych, že nastal čas, na kolektivní pominutí smyslů.“
   „Ještě ne.“ Lahriiny oči už přestaly plakat. V její tváři se nyní zrcadlila nová síla. Nebyla větší než ty předchozí, jen měla podporu. „Hould se nejdříve musí představit.“
   „To čekání nesnáším.“ Ozval se hluboký hlas za dveřmi.

   Oprýskaný výsadkový modul těžce dosedl na povrch. Úzké kovové nohy se propadly ztuhlým magmatem.
   Sann vyskočil ven nouzovým otvorem, protože se hlavní rampa zasekla.
   První dopadl. Jeho mechanické smysly okamžitě rozpoznaly, po čem to chodí. „Ztuhlé magma. Ale nějaké zvláštní.“
   Hould použil paži krytou ocelovou kůži. Prorazil vrchní krustu a ponořil ruku do stále vroucí horniny. „Protože je to přímo z jádra. Útok a následný dopad té monstrózní lodě musel planetu pěkně pošramotit. Měli bychom si pospíšit, než exploduje.“
   „Jako celá planeta?“ Sann se ohlédl k nouzovému otvoru. Ani nevěděl proč, ale proklel konstruktéra, který ho umístil šest metrů nad zem.
   „Sanne,“ Hould si oklepal ruku a vydal se k místu dopadu, „udržuj ten prostorový portál.“
   „To jako tahle planeta může vybouchnout?“ nenechal se odradit Sann.
   První se zasmál. „Samozřejmě, ale předtím nás to trochu zabolí.“

   Skupinka dorazila k okraji kráteru. Rozlehlé místo dopadu nebylo možné ani přehlédnout. Druhá strana se ztrácela v nekončené dálce.
   „Jak tohle mohl někdo přežít?“ První se nechápavě rozhlížel.
   Hould udělal krok vpřed. Po strmé stěně sjel dolů na dno kráteru. „To netuším. Ale ten omyl bychom měli napravit.“
   Přímo před ním se rozevřela zem.
   Z nitra vystoupala nad povrch mohutná postava.
   Tvor připomínal spíše než žijící bytost kus vyřazeného zařízení.
   Po celém těle se táhly kovové jizvy spojující k sobě nepasující díly. Tisíce nýtů po obvodu každého segmentu jenom dotvářely tu obludnost.
   Zrezivělá ústa se pootevřela v temném úsměvu. Oční důlky vyplňovala rychle rotující kapalina. Po boku se pohupoval křišťálový meč.
   Tvor vztáhl ruku a ukázala jí na Houlda, druhou paží se chopil skleněného jílce. „Kdopak si to přišel hrát?“
   „Tak si zahrajeme.“ Hould se zastavil. Ze zad mu na ramena vyjela dvojice plazmových vrhačů. „Jenom kvůli fair-play, v celém vesmíru nenajdeš jediného živáčka, který by střet se mnou přežil.“
   „Zatím ne.“ Bytost udělala velký krok vpřed. „Ale všechno je jednou poprvé.“
   Teprve teď si Hould uvědomil tu velikost. Na výšku mohl ten netvor mít i přes deset metrů, jeho kovový povrch znemožňoval přesné zaměření.

   Kotoulem se vyhnul první ráně.
   Křišťálová čepel jenom neškodně rozvířila vzduch. „Neuhýbej, válečníku.“