Pavel Renčín

   „Fajn, takže Sma’aku, teď je to jenom na tobě.“ První pomalu předpažil. „Nasměruj mě na tu věc a já nás jí zbavím.“
   Odněkud zprava se ozvalo potěšené prskání. Sma’ak mohl jako jediný z celé skupiny zaměřit generátor prostorových deformací, nikdo jiný ho neviděl. Pomalu vylezl na záda prvního a chytil ho za uši. Se škodolibým úsměvem za obě prudce škubl.
   „Au!“ první se reflexně ohnal předpaženou rukou. Praštil se vysunutým raketometem do čela. „Au! Sma’aku, až zase budeme vidět, tak tohle si tedy slízneš!“
   Sma’ak mu zaprskal do ucha a znovu ho uchopil. Tentokrát jemným zataháním začal směrovat. Když se raketomet zacílil na vznášející se vajíčkovitý generátor, spokojeně praštil prvního do hlavy.
   Zbraň se rozzářila. Upravená neřízená střela překonala krátkou vzdálenost a hlavice se jako vrták zašroubovala do povrchu. Pronikla vnějším pláštěm a aktivovala roznětku při dotyku s aktivní zónou.
   Exploze byla tichá.
   Vznášející se vajíčko s hlasitým křupnutím dopadlo na podlahu.
   Třetí pomalu otevřel oči a opět aktivoval své smyslové vnímání. Zdi kolem se už nepohybovaly. Téměř labužnicky si prohlížel stísněnou kamennou místnost s krápníky všude po stropě a podlaze. „Je to dobrý, ty poruchy ustaly.“
   Druhý se potěšeně rozhlédl kolem. Uspokojení však z jeho tváře rychle zmizelo. „Super, můžeme to vrátit. Tohle je ale pořádně depresivní scenérie. Raději chci ty tančící cihly.“
   První setřásl Sma’aka a nahlédl do nejbližší chodby. Potom porovnal svou polohu a pozici životních signálů. „Musíme tudy.“ Ukázal do otvoru ve zdi. „A modlete se, ať nás nikdo nenajde.“
   „Já teď prosím boha o něco krapet jiného.“ Druhý se vydal do temného koridoru. Ozvala se tupá rána „Dávejte bacha, nízký strop.“
   Pod nohama se mu protáhl Sma’ak a odhodlaně zmizel v ohbí chodby. Hlasitým rykem je povzbuzoval k rychlejšímu postupu.

   Čtvrtý se postavil. Konečně si mohl protáhnout páteř. „Doufám, že není celá loď prošpikovaná takovými tunely. To je děs!“
   Potom mu zrak padl na úzkou vysokou chodbu před nimi. Hladké stěny v pravidelných intervalech narušovaly malé otvory.
   Třetí k jednomu z nich přistoupil. Pomocí mechanických pístů v nohou se vyzvedl. Pohlédl dovnitř. Vykřikl a svalil se na záda. Chodbou se rozlehl zvuk padajícího železa.
   „Co jsi viděl?“
   Sma’ak se odhodlaně chytil zdi. Nemohl se však na hladkém povrchu udržet. Ani drápky mu nepomohly, stěnu nebylo možné narušit.
   Třetí se pomalu postavil. „Kostru, lidskou kostru.“
   „Můžeme tedy předpokládat, že v každém bude jedna?“ druhý se nervózně vzdálil od dalšího otvoru. „Vždyť tu ale nemohou být tak dlouho!“
   „Nemusí,“ první se pomalu vydal dál podivnou uličkou, „podle všeho sem přicestovali bránou. Ta jim dala možnost odeslat časové lovce skrz samotné předivo. Co když brána není pouhým uzlem mezi dimenzemi.“
   „Časový portál?“ čtvrtý nevěřícně zakroutil hlavou. „Je statická, nemohla by spojit více časových oken. Navíc víme, že se nejspíše neuzavřela. To tu teorii popírá také.“
   „Bla, bla, bla.“ Druhý se kolem něj protáhl. Stále se pokoušel držet v dostatečné vzdálenosti od obou bočních stěn. „Je mi jedno, jak tu bránu použili. Já ji chci jenom zavřít a tuhle armádu zastavit.“
   „A kdo ne.“ První se ušklíbl a pokračoval dál chodbou.
   Minuli už stovky otvorů, všechny stejné. V každém podle všeho měly být pozůstatky po jedné lidské bytosti. Za celou dobu nenalezli jediného hlídače. Jako by celá loď byla mrtvá.
   „Tam vpředu.“ první vztáhl ruku před sebe. „Vidím tam… Temnotu?“
   Celá skupina se dala do běhu.
   Sma’ak je chvíli pozoroval. Potom se pomalu vydal za nimi.

   První se skluzem zastavil. Podrážky mu mírně podjely.
   Postavil se zpříma a upřel zrak na temnou hlavu zavřenou uvnitř zdi. „Tohle je Temnota a ten vedle… to bude Sann.“
   Třetí mu poklepal na rameno. Ukazoval na otvory na druhé straně. „Tady je Allice a Martha. Vedle nich je Hould.“
   Druhý zahvízdal. Pískavý zvuk se prostorem dlouho vznášel. „Tady jsme my! Další Jackot. A je tu i Lahri. Takže jsme je našli všechny.“
   „Ne tak docela.“ První se před každou tváří zastavil. Otevřel jim oko a pohlédl do něj. Vzdálil se od posledního. „Allice a Martha jsou mrtvé. Tento Jackot vypadá také.“
   „A ti ostatní?“
   „Nejsem si jistý, hádal bych to na nějaký vegetativní stav. Těla fungují, ale mysl nereaguje. Musíme je dostat ven.“
   Prostorem proběhla mohutná rána.
   Čtvrtý se zvedl ze země. Z pravého předloktí měl vysunutou vibrační sekeru, nyní zlomenou. „Ten kámen je odolný, jak se chceš dostat skrz?“
   „Je to jenom materiál,“ první přistoupil k hladké stěně a pomalu přes ni přejížděl konečky prstů, „a my máme všežravé nanity. Nastavíme je na DNA a pustíme je na zeď. Při troše štěstí jim nesežerou ani šaty.“
   Třetí otevřel prsní schránku a vyňal malý kovový váleček. Dotkl se jím Houldova čela. Potom ho rozdrtil o stěnu.
   Tekoucí kovová hmota se začala rozlézat do všech směrů. Pohlcovala hladkou zeď neuvěřitelnou rychlostí. Po několika sekundách z mohutného otvoru vypadlo lidské tělo. Náraz zaduněl celým prostorem.
   „Tady někoho bude pořádně bolet hlava.“ Druhý už držel svoji schránku a přistoupil k Sannovi.

   Temnota se prudce zvedl z podlahy. „Aha, to jsi jenom ty.“ Ohlédl se. „Je dobré tě zase vidět… tak moment!“ Po celém těle mu vyrostly kostěné hroty. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. „Co jste zač!?“
   První se usmál a zvedl obě ruce před sebe. „Uklidni se, všichni jsme Jackot Marliv. Akorát každý pocházíme z jiného vesmíru. Je to poněkud složité.“
   Temnota k němu přistoupil. Před obličejem mu scvakl své tesáky. „Zjednoduš to!“
   „Fajn!“ První ho silně odstrčil. Ruce se mu pokryly kovovými pláty. „Jednoduše? Jsme tu, protože jste něco podělali! Teď musíme napravit vaši chybu, abychom mohli zpátky! Je to takhle srozumitelné!“
   „Ani zdaleka.“ Ze země se pomalu zvedal Hould, masíroval si čelo s profilem podlahy. „My jsme nic neudělali. Takže je naším společným cílem, zastavit tuhle flotilu přízraků. Potom zavřít tu zatracenou bránu a třeba se vše vrátí do normálu.“
   Ozval se spokojený ryk. Sma’ak se vztyčil na zadních tlapkách. Ve vzduchu odhodlaně šermoval předními páry.
   Lahri se na něj zadívala. V jejích očích se cosi mihlo. „Co ten tady dělá?“
   „Prosím?“ třetí pohlédl na Sma’aka. „Dostali jsme ho jako pomoc od Kronikáře. Díky němu jsme vyřadili generátor té zvrácené reality.“
   „Varoval vás před ním?“ Lahri vypadala rozrušeně. Bílé vlasy se pomalu vzdouvaly.
   „Varoval?“ druhý nevěřícně pohlédl na malého tvora. „Sice trochu kouše, ale proč by nás měl varovat?“
   „Blázni!“ Lahri dlouhými kroky přistoupila k Temnotovi, zavěsila se mu za rameno. Druhou rukou k sobě přitáhla stále ještě dezorientovaného Sanna. „Ten váš pomocník je příslušníkem nebezpečné rasy. Jeho druh se pokoušel zničit vesmír.“
   Druhý se rozesmál. V křečích se svalil na zem. Z očí mu pomalu tekly slzy.
   „Zklidni se.“ Čtvrtý se postavil za Sma’aka. „Mýlíš se. Za celou tu dobu nám jenom pomáhal.“
   Tentokrát se usmála Lahri. Pohlédla svému muži do očí.
   Temnota promluvil pomalým hlubokým hlasem. Každé slovo se v dlouhé chodbě několikrát zopakovalo. „Brána je dokonalým nástrojem stvořeným dávno před prvním životem, jak ho známe dnes. Jeho rasa se ji pokusila ovládnout; a povedlo se jim to.“
   „Cože!?“ ozvalo se čtyřikrát.
   „Vím to, byl jsem tam. Já a další tři válečníci jsme je nedokázali ani zpomalit. Tehdy to bylo naposledy, co museli zakročit vládci.“
   „To bylo dávno!“
   „Ano,“ ve tváři Lahri stále svítil podivný úsměv. Panenky zbělely a slily se s pozadím. Kolem hlavy jí začala poskakovat drobná světýlka, ladně se proplétala mezi poletujícími pramínky vlasů, „a oni si to pořád pamatují. Jejich druh je vysoce inteligentní a vybaven genetickou pamětí. Vědí o všem ze své historie lépe než my.“
   „To je nesmysl!“ rozčílil se třetí. Na rameno mu dosedla paže.
   První ho pomalu obrátil a ukázal na podlahu. Na zemi ležel čtvrtý s obrovskou spáleninou na prsou. „Tak kde je potom Sma’ak?“
   „Hledej, pejsku.“ ušklíbl se Temnota.