Pavel Renčín

   Dlouhá matně osvětlená chodba. Každých pár metrů byla přepažena vzduchovým uzávěrem a bezpečnostními dveřmi. Zdi byly obložené kovovými pláty, které spíše budily dojem, že sem nikdy moc nepatřily.
   Koridorem se rozléhaly kroky těžkých bot. Vysoký člověk svižně procházel kolem bezpečnostního terminálu. Všudypřítomné šero vyvolané odhaleným svítivým drátem na stropě mu nijak nevadilo. Vlastně ho celkem vítal. Po dlouhé době se nemusel přetvařovat. I kdyby někoho náhodou potkal, stejně by si do tváře navzájem neviděli.
   Zastavil se u dalšího bezpečnostního panelu. Z náprsní kapsy vytáhl malou kartu a zasunul ji do nástěnného přístroje. Když zhasla červená kontrolka, kartu zase schoval, upravil si lem své tmavě modré uniformy a vrátil se k původnímu tempu.
   V dálce zpozoroval svůj cíl; extrémně vyztužený portál. Taky aby nebyl. Jenom tak mohla celá sekce vydržet odloučení od mateřského plavidla a průlet zrychleným prostorem až sem.
   Ustoupil na stranu a pustil pomenšího muže v bílém plášti. Nedočkal se žádného vděku. Obrátil se, aby se ujistil, že ho už nemůže zaslechnout. „Zasraný laboratorní krysy.“
   Přistoupil blíž a položil otevřenou dlaň na povrch dveří. Ucítil slabé pálení na kůži, laserový paprsek kontroloval jeho povolení ke vstupu.
   Vchod se otevřel. Spěšně jím prošel a postavil se před masivní dřevěný stůl. Zasalutoval a setrval v pozoru.

   Z opačné strany dřevěné desky se ozvalo kovové skřípání. Těžké otočné sedadlo se pomalu obrátilo. Z části mechanická paže pokynula k přistavené židli. „Proč jste přišel, admirále?“
   Voják se nervózně posadil, na stůl odložil svoji čepici. „Pane,“ začal, netušil, proč si zase připadá jako ten největší zelenáč, „přicházejí stále nové zprávy. Už je to k neudržení.“
   „Musí si zvyknout, to je všechno, admirále.“ Mechanická paže se přesunula a pozvedla datový panel. „Podle posledních výsledků, to ale vypadá skutečně nadějně.“
   Admirál se nenápadně ohlédl bokem; na zdi je stále patrná krvavá skvrna jeho předchůdce. Zhluboka se nadechl. „To sice ano, ale,“ v krku ucítil zvláštní pocit, polkl, „mužstvo mi předkládá další a další stížnosti. Je mi opravdu líto, pane, ale ten prototyp není akce schopný. Ať si vývojové středisko říká, co chce!“
   „Líbí se mi váš přístup, admirále.“ Kovové sedadlo se odvrátilo. Postava v něm nyní hleděla z masivního kulatého průzoru. Za odolným sklem se právě mihla strážní letka. „Své připomínky můžete předat k posouzení. Do další fáze budou odstraněny.“
   „Ahh… děkuji, pane.“ Admirál vstal. Čepici si vložil pod paži a přistoupil ke dveřím. „Z mé strany je to vše, dovolíte mi odejít, pane?“
   Zpoza masivní opěrky se vysunula kovová paže, mávla na něj. „Jistě, můžete jít, admirále.“
   Dveře se otevřely.
   Admirál si nasadil čepici a opustil místnost. Oddechl si však až v momentě, kdy se těžká vrata opět zavřela.

   Postava vstala z křesla. Přistoupila k oknu. Na skle byl patrný její odraz.
   Veškerou pozornost však uzurpoval obličej, hlavně jeho část.
   Mechanický píst pootevřel ústa. Oko se červeně rozzářilo.
   „Už nejsi takový fešák.“
   Muž se prudce obrátil. Z pravého předloktí vyskočila dvojice hlavní. Obě se v jediném výkřiku rozzářily. Energetické částice proděravěly přepážku na druhé straně místnosti, pár propálilo i desku dřevěného stolu.
   Červený bod poskakoval po modré bundě. „To jsi zase ty!?“ Hlavně pomalu ustoupily zpět do útrob pravého předloktí. „Co tady chceš!?“
   „Ale no tak, Orgi,“ žena v jasně modré bundě přistoupila ke stolu a posadila se na desku. Přehodila si nohu přes nohu, tím ukázala své červené kalhoty i vysoké modré kozačky. „nemůžu navštívit svého bývalého?“
   „Ne, teď ani nikdy jindy.“ Mechanická postava se urychleně posadila zpět do křesla. „Tohle jsme si přece vyjasnili při… rozvodu. Ještě teď mě bolí hlava z těch zatracených otázek. Kam na to ti mudrci chodí?“
   „Lásko,“ žena se usmála, do jemného obličeje jí napadaly dlouhé vlnité vlasy; pro změnu se honosily červenou barvou, „rozvod je jedna věc. Přece bys ale nechtěl narušit ten vztah, který mezi námi přetrval? A jak se vlastně máš?“
   „Doteď celkem dobře. Vracím se ke své původní otázce, co zase chceš, Laido?“
   „Vždycky tak přísně binární.“ Laida slezla ze stolu. Natáhla ruku nad podlahu a pronesla několik tichých povelů. Ze země vyrostl bíle zářící krápník a stočil se do podoby úzké židle. Posadila se a usmála. „Vzpomínáš si na svého švagra, mého bratra Sanna?“
   „Jak bych nemohl. Už konečně chcípl?“
   „Orgi!“
   „Prosím tě, neříkej mi tak! Jsem Organizátor, laskavě to jméno používej. Někdo by tě mohl slyšet.“
   „Bojíš se o svou pověst?“ Laida spiklenecky zamrkala. „Nemusíš mít strach, tu už jsem zničila, kde to jenom šlo.“
   „Laido!“ Organizátor se prudce postavil. Jeho mechanická pěst zanechala v desce stolu hluboký otisk.
   „Klidni se, Orgi.“ Laida vstala a pomalu obcházela stůl. Očima sledovala poškozenou desku. „Ještě pár takových výbuchů a budeš dýchat vakuum.“ Prsty opatrně přejela po narušeném povrchu. Z konečků se uvolňovalo tmavě bílé světlo. Jako kapalina přetékalo po celé prohlubni. V dalším okamžiku jas ustal, deska stolu vypadala jako předtím. Laida se na ni posadila a pohlédla do tváře před sebou. „Potřebuji pomoct. Musíš Sanna zachránit.“
   „Že musím!?“ Organizátor se přesunul ke kulatému průzoru v zadní stěně. „Jestli se nepletu, zavrhl jak mě tak i tebe! Proč se ho snažíš bránit?“
   „Je to můj bratr. Ale tohle asi nikdy nepochopíš.“
   „V tom máš pravdu.“ Pomalu se vrátil a zastavil se před Laidou. Jeho lidské oko se jí zahledělo do tváře. Prohlíželo si ten tajemný jas v jejích očích. „Do čeho se zase dostal?“
   „Někdo otevřel zapovězenou bránu. Sann byl nejspíše zajat.“
   „Brána?“ Organizátorova mechanická polovina se rozblikala. Různobarevné diody signalizovaly aktivní hledání v paměti. „Myslíš ta, kterou vládci využili? Podle toho, co tu mám,“ prstem si ukázal na hlavu, „by to mělo být zhola nemožné.“
   „Očividně není.“ Laida se natáhla a uchopila jeho ruce. Pevně je sevřela ve svých. „Potřebuji pomoc, můžeš mi dát nějaké lodě?“
   „To nemohu, moje flotila je oslabena. A tenhle boj se mě ani v nejmenším netýká.“ Vymanil se z jejího sevření, poodstoupil. „Kontaktuj Alianci, ta třeba bláhová bude. A k čemu vlastně potřebuješ loď? Ztratila jsi svou schopnost cestovat kamkoli a kdykoli?“
   „Nebuď směšný.“ Laida slezla ze stolu a přistoupila k oknu. „Mohu se tam přenést, ale na záchranu to nestačí. Potřebuji odvést pozornost.“
   „Mám riskovat své lidi kvůli Sannovi.“ Organizátor se potutelně usmál. „Asi jsi mě nikdy skutečně nepoznala.“
   „Ale poznala.“ Teď se usmívala Laida. „Jednu loď mi dáš.“
   „Nebuď si tak jistá.“
   „Jednu mi dáš, jinak to řeknu tvému tchánovi. A ty víš, jak Temnota nenávidí rozbroje v rodině.“ Laida se usmívala stále víc. Svého manžela znala až moc dobře.
   „Fajn, ale nikdo se to nedozví, jasné!“ Výhružně mávl rukou. Obrátil se a přistoupil ke zdi. Odlomil panel a aktivoval komunikační systém. „Předám ti pod velení jednu z nových lodí. Měla by ti stačit. Je rychlá, silná, odolná.“
   „Díky, Orgi.“ Laida k němu přistoupila a políbila ho na lidskou tvář. „Co bych si bez tebe počala?“
   „Plakala nad hrobem své rodiny.“
   „Možná.“ Laida mávla rukou.  Úkrokem zmizela ve zlomu.
   Organizátor ještě několik sekund registroval zbytkovou radiaci po prohnutí prostoru. Sakra, proč jsem se s ní vlastně rozvedl?
   Krápník v místnosti znovu ožil. Bílý kámen se stočil do obrovského srdce. Uprostřed smyčky se rozzářil nápis: NAVŽDY SPOLU, ORGI
   Organizátor znechuceně zakroutil hlavou. Krční písty nepříjemně zavrzaly. Už si vzpomínám.