Pavel Renčín

   Oheň.
   Oranžové plameny lačně stravovaly suché větývky. Hladovými výhonky se ohniště pomalu rozrůstalo do šířky. Suchá tráva v okolí byla dokonalým palivem.
   Zrzavá žena si přisedla blíže k plamenům. Nataženýma rukama sála teplo. Zároveň si užívala světelnou hru na obřím kameni kousek od tábořiště.
   Ozval se šramot.
   Žena se vyplašeně rozhlédla. Po paměti vytáhla z batohu za sebou baterku a rozsvítila ji. Pomalu přejížděla kolem dokola a hledala zdroj stále se zesilujícího lomozu.
   Slábnoucí kužel světla dopadl na nevysokou postavu zahalenou ve zvířecí kůži. Neznámý měl do obličeje staženou hlavu mrtvého zvířete. I bez ní by však žena nedokázala nic rozeznat.

   Neznámý si přisedl naproti ní. Z ruky mu vyklouzla dlouhá dřevěná hůl. Prohrábl s ní ohniště před sebou. „Dobrý oheň. Mocný strážce.“ Zpod zvířecí hlavy se vysoukala mužská tvář. Bílé duhovky ve tmě jasně zářily. „Žena statečná, být sama zde.“
   Žena se poněkud uklidnila. Baterku položila na zem. Znovu se schovala pod teplou přikrývku. „Ale vůbec, kdybyste tušil, jak jste mě vyděsil.“
   „Tuším.“ Muž si pomlaskl. „Vždycky tak působit. Cizinci nejsou připraveni.“
   „Tak to je pravda.“ Žena se usmála. Mimoděk zkontrolovala dva malé stany kousek od ohně. Otvory byly dobře zavřené a uvnitř bylo ticho a tma. „Nic co jsem vyzkoušela, mě na tohle nepřipravilo. Ani trochu.“
   Muž znovu prohrábl ohniště svojí holí. Část z ní se oddělila a přiživila plamenný tanec. „Já vědět. Odkud vy přijet?“
   „Proč vás to zajímá?“ žena se usmívala. Byla ráda za překvapivou společnost. Do rezervace přišla už před třemi dny a za celou dobu s dětmi nepotkali jediného živáčka.
   Muž na sebe ukázal rukou. „Sběratel.“ Prohlédl si ohořelý konec hole. Olízl spáleninu a se spokojeným mlasknutím vrátil tyč zpět do plamenů. „Sbírat příběhy o vzdálených místech.“
   „A co přesně vás tedy zajímá?“
   „Všechno.“
   Žena se usmála. Pohlédl na černou oblohu posetou drobounkými různobarevnými hvězdami. „Bude to dlouhý příběh. Celý ten nápad s tímto výletem…“
   …

   Křišťálový meč se vzdálil od kamenné stěny. Hlava zrzavé ženy se nijak nepohnula. Okolí čepele se rozvibrovalo. „Říkal jsem, že s touhle budeme mít štěstí.“
   Z hlavy se oddělil temný oblak. Sestoupil nad úroveň podlahy a zamířil úzkou chodbou do velkého kruhového sálu. Překonal prostor a zastavil se uprostřed nad centrálním monolitem. „Teď uvidíme, kolik nám toho skutečně dala.“
   Kamenný povrch se zvrásnil. Protkaly ho tisíce tenkých žilek jasně žlutavé barvy. Skrze kanálky protékaly výjevy sesbírané z poslední mysli.
   Vrchol monolitu se otevřel. Jako květ se jednotlivé části odlupovaly a dávaly tak mdlému světlu možnost uniknout z vnitřností kamene.
   V prostoru se formoval jednotný obraz. Různé životní výjevy obíhaly kolem modravé koule uprostřed.
   Křišťálový meč se přesunul až k obrazům. Drahokam v jílci se rozzářil. „Tohle jsme potřebovali.“
   Kolem monolitu se začaly seskupovat temné oblaky. Z davu se ozval podivně znějící hlas. „Sledujte to. Jsou vázání na hmotné objekty.“
   „Byl to náš předpoklad.“ Křišťálový meč oblétal výjev ze všech stran. Každým dalším obletem drahokam v rukojeti zesiloval svoji zář. „Teď už si můžeme být jisti naším vítězstvím. Bytosti vázané na hmotu, budou i hmotně myslet. Rozšířením naší dimenze je všechny srazíme.“
   „Brána potřebuje čas, aby se mohla plně otevřít.“
   „A času máme nadbytek.“ Křišťálový meč opustil místnost otvorem v podlaze.
   Temné bytosti se pomalu rozcházely.
   Světelný hologram zůstal osamocen.

   „Tohle se mi nelíbí.“
   „Mlč už! Chceš, aby nás našli?“
   „Ne, ale nelíbí se mi to.“
   „A co zase máš? Vždyť jsme to odsouhlasili všichni, ty taky!“
   „To jo, ale realita je horší než naše simulace.“
   „Zmlkni a postupuj.“
   „Sma’aku, zpomal trochu.“ Druhý se nervózně rozhlédl. Při pohledu na kroutící se sloupořadí a poskakující cihly oči opět rychle zavřel. „Někteří z nás mají jenom dvě nohy.“
   Odněkud vpředu se ozvalo naštvané prskání a mlaskání. Potom něco těžkého udeřilo třetího do břicha. „Sakra! To jsem nebyl já, Sma’aku. To byl druhý!“
   Další rána. Tentokrát se bolestí svíjel čtvrtý. „Už mlčte a postupujte.“

   Sma’ak se vítězoslavně vydal zpět na cestu. V předním páru tlapek stále pevně svíral ocelové lanko připojené k ruce prvního. Muselo to tak být. Sma’ak jediný nebyl ovlivněn deformovanou realitou mateřské lodi. Jenom jeho smysly dokázaly proniknout iluzemi a klamy okolí a provést ho temným labyrintem.
   Ostatní ho následovali poslepu, vedeni pomocí lan natažených vždy k předchozímu členu skupiny. Bohužel tak vznikaly i jisté nepříjemné situace.
   Sma’ak sice dokázal pochopit, že nemůže probíhat malými otvory nebo kličkovat mezi vzrostlými krápníky. Nikdo ho však nedokázal přinutit, aspoň trochu zpomalit. Desetinohý tvor uháněl splašeně vpředu a nechával svou družinu často ztracenou.

   „Připomeňte mi, proč tohle vůbec podnikáme?“ druhý se opět odvážil promluvit, Sma’akovo pobrukování již nějakou dobu nebylo slyšet.
   Třetí ho zezadu kopl. „Tiše a běž! A snad si vzpomínáš na ty životní projevy, ne? Na tomto monstru je někdo naživu, musíme ho nalézt.“
   „Aha, tak proto.“ Druhý následoval své lanko, přitom se zamotal mezi několik krápníkových překážek. „Já si myslel, že hledáme způsob, jak tuhle věc zničit.“ Vykopl nohu a několik útvarů rozdrtil.
   Zepředu se ozvala naštvaná odpověď. „To také. A teď už mlč a pospěš si. Sma’ak začíná být dosti netrpělivý.“
   Druhý se náhle čistě reflexně sehnul. Za jeho zády se ozval bolestivý vzdech. Třetí si chytil nos, aby zabránil krvácení. „Sma’aku, to byl zase druhý.“
   „Těsně vedle.“ Druhý se potutelně ušklíbl.
   První vystřelil z předloktí čepel a ohnal se. Druhého zasáhl do tváře a zanechal mu tam hluboký šrám. „Už toho nechte!“ Vzduchem proběhlo cinknutí zasunující se zbraně. „Sma’aku, odveď nás ke generátoru těch deformací. Potom to tu trochu rozjedeme, po našem.“
   Ozvalo se pobavené zavrčení.