Pavel Renčín

   Hlasité rány.
   Dřevěné dveře se téměř prohýbaly pod silnými údery.
   Tmavovlasá žena k nim přistoupila. Cítila se jako ve snu, připadala si malátná. Zvedla ruku a dotkla se zlatavé kliky. Jemným pootočením kulaté hlavice otevřela. Ani se nepodívala skrze kukátko, stejně by na ni akorát vyplázlo jazyk; jako posledně. Kdy to vlastně bylo?
   Před obličejem se jí vznášela kovová placka. Pokusila se přečíst rytinu, ale nedávala žádný smysl.
   Za plíškem se zhmotnila ruka. Byla oděna v černém saku.
   „Jste paní Marliv? Allice Marliv?“
   Tmavovláska se zahleděla do tváře za paží. Byla si jistá, že ještě před okamžikem tam nebylo nic než ten plíšek v koženém pouzdře. „Ano. Potřebujete něco?“
   „Jsme z bezpečnostní agentury.“ Bělovlasý muž kývl hlavou dozadu. Za ním stál někdo další, vyšší holohlavý černoch s mohutnými brýlemi na nose. „Musíme s vámi mluvit, týká se to vašeho manžela.“
   „Stalo se něco?“ Allice si přikryla ústa. Myslela si, že by to působilo věrohodně. Netušila však, proč.
   Bělovlasý muž schoval ruku s průkazem do vnitřní kapsy svého saka, prázdný rukáv mu zplihle zůstal viset po boku. Protáhl se kolem Allice a usadil se na pohovce hned za dveřmi. Černoch jeho příkladu následoval. Nesedl si však, nýbrž se postavil za svého kolegu. Ruce držel zkřížené před sebou.
   Allice zavřela dveře a otočila se. Nikdy si nevšimla, jak blízko ten gauč stojí. „Povíte mi, co se stalo?“
   Agent si prohrábl své vlasy. Už nebyly bílé, ale modré. „Došlo k nehodě. Něco explodovalo, polovina komplexu se zřítila. Je pohřešováno třicet lidí. Jedním z nich je i váš manžel.“
   Allice se posadila na křeslo. Kde se tu vzalo? „A kde že došlo k nehodě?“
   „Továrna na výrobu dopravních topinkovačů.“
   Allice se usmála. „Tam můj muž nikdy nepracoval. Museli jste se splést.“ Byla šťastná, nejednalo se o jejího Jackota; pouhý omyl.
   Černoch si sundal brýle a odhodil je. Ještě ve vzduchu se rozplynuly. Dírou ve stropě odletěl párek černých holubů „Ale ano, váš manžel vám celou tu dobu lhal. Musel.“
   Muž na pohovce se postavil. Jeho sako přímo ozařovalo prostor svým stříbrným povrchem. „Potřebujeme teď jeho věci; pro případ, že ho najdeme mrtvého. Jistě chápete, že nemohou padnout do špatných rukou.“
   „Ale já vám nerozumím!“ Allice splašeně chodila po orosené trávě. Kam se poděl obývací pokoj? „Můj muž si z práce nikdy nic nepřinesl.“
   „Toho si jsme vědomi. Nejedná se o hmotné věci, ale jeho myšlenky. Poschovával je v celém domě, po celé vaší planetě. Potřebujeme, abyste nám s hledáním pomohla.“
   „Jak?“
   „Soustřeďte se, to je vše. Jak přesně vypadá váš svět?“ Oba agenti se rozplynuli.

   Prostorem procházela podivná zvířata. Od černých a deformovaných slonů, přes tlusté tygry bez nohou až po opičky s třemi hlavami. Všechna proplouvala kolem nehybné ženy.
   Allice je zmateně pozorovala. Nechápala nic. A přesto to dávalo až zvrácený smysl.
   „Soustřeďte se…“ temný hlas se odrážel v prostoru. Přicházel odevšad a zároveň odnikud. Byl všude a přitom nikde.
   Dezorientovaně se rozhlížela. Zdeformovaná zoo se stále rozrůstala. Spatřila párek motýlů i velrybu poletovat ve vzduchu.
   „…stačí se pouze koncentrovat.“
   Zakryla si uši. Pokoušela se utišit ten neustálý příval slov. Náhle vykřikla. „K čemu potřebujete vidět můj svět!?“
   „Nepotřebujeme…“
   „…my chceme!“
   „A stačí nám…“ temný hlas se stále více vtíral do mysli. Jako zvídavá ruka procházel skrze vzpomínky. Vyvolával šťastné a veselé pocity stejně jako hluboký smutek a čirou beznaděj.
   Allice se rozbrečela. Po tváři jí skanula slza. „Proč to děláte?“ Zajíkla se.
   Temný hlas pokračoval ve svém náporu. „…jen jedna vaše myšlenka.“
   „Mohli bychom to ukončit.“
   „Pro vás; i pro celý váš druh.“

   Poslední slova na ni dopadla. Pořád znovu a znovu si je v duchu přeříkávala. Pak náhle pochopila. Její paměť se na krátký okamžik osvobodila a ona prozřela.

   Viděla před sebou poškozené ubikace. Skrze přepážku dovnitř nakoukly tmavé oblaky, nehmotné přízraky. Děti začaly strachem brečet. Ještě se nic nestalo, ale vycítily tu atmosféru, kterou s sebou přinesly. Přízraky jim chtěly ublížit.

   S hlubokým výdechem soustředila svoje myšlenky.
   Zastavila se a vzpřímila hlavu.
   Po dlouhé době opět věděla, co musí udělat.
   Po tváři jí stekla slza. Ruka se jí třásla.
   Soustředila se.

   Okolí se opět změnilo.
   Nyní se nacházela uprostřed davu v prastaré podzemní stanici. Kdysi tomu lidé říkali metro. Ale v jejím čase to už byla pouze technická památka.
   Jako všichni okolo tehdy při prohlídce stála a sledovala ten historický vlak projíždět nástupištěm a opět mizet v tmavém tunelu.
   Tentokrát ale ne.
   Využila sílu těch přízraků proti nim. Když si tak moc přejete vidět svět, uvidíte ho!
   Začala se protahovat kolem lidí. Odstrkovala je stranou. Svůj postup stále zrychlovala.
   Opět zaslechla ten temný hlas. Zatím nerozeznala slova, ale blížil se. Vtíral se jí zpět do mysli. Pokoušel se její soustředění narušit a vytěžit každou její vzpomínku.
   Už skoro běžela. Lidé před ní zděšeně uskakovali jenom proto, aby se rozplynuli v obláčku nažloutlé páry. Kachličky pokrývající podlahu se rozpouštěly. Z některých vyrašily trsy trávy. Z jiných se stala prapodivná temná zvířata a navracela se ke své pouti beze smyslu.
   Allice se náhle zastavila. Pomalu se otočila.
   Ve vzduchu se vznášel podlouhlý předmět. Vystoupil odnikud; křišťálový meč.

   „Mě nedostaneš!“ Zvedla před sebe ruce v obranném gestu. „Nenechám se takhle zneužít!“
   Nejbližší okolí meče se rozvibrovalo. Vlny se odrážely i na některých objektech, podpěrné sloupy začaly tančit. „My tě osvobozujeme. Jsi otrokem tohoto světa, otrokem své vlastní mysli! Přijmi náš dar! Žij s námi, Allice Marliv!“
   Allice se křečovitě usmála.
   Po tváři jí stekla slza.
   Zavřela oči.
   „Anno, Marre, miluji vás!“
   Odrazila se. Po zádech skočila do kolejiště; přímo pod rozjetý vlak. Pod tiše rachotícími koly hlasitě zapraskala kost.
   Okolí se náhle zdeformovalo v grimase bolesti. Rozměry přestaly fungovat. Nahoře se ocitlo dole. Pak už samotný pojem prostor neměl význam.
   Meč se ohnul, zlomil. Jeho čepel se zkroutila společně s prostředím.

   „Tohle bylo zajímavé.“ Temný oblak přeplul malou místnost a vytáhl křišťálový meč z tavící pece. Opatrně zkontroloval celistvost čepele.
   „Ano, to bylo.“ Skleněná zbraň proťala vzduch. I přes opravy na sobě cítila všechnu tu bolest. Tohle bylo poprvé, a naposledy. „Patrně jsme ten druh přece jen podcenili.“
   „A co využít ta mláďata? Třeba nebudou tak odolná.“
   „Nejsou,“ meč se přesunul ke kamenné zdi. Ladným pohybem se zasekl do skály, ochlazoval se. „ale testy ukázaly, že deformaci myšlenek přijímají velice snadno. Nedostaneme z nich vůbec nic.“
   „Z těch dvou toho taky mnoho není.“
   „Ale něco ano. Zkusíme tu druhou samici, třeba budeme mít štěstí. Tahle byla přece jen slabší než ten samec před ní.“ Meč vyletěl ze skály. Rozžhavená čepel už dostatečně zchladla. Překonal prostor a zamířil do chodby. Minul tmavovlasou hlavu a pokračoval hlouběji.
   Ostří se otřelo o tvář zrzavé ženy. „Copak nám prozradí vaše myšlenky, paní Darlofon?“
   Temný oblak se mihnul kolem. Proletěl zdí a usadil se na vybrané hlavě. Prostoupil svalstvem i kostí. Napojil se na nervové buňky.
   Zdeformoval vědomí.
   „A když nevyjde ani tohle?“
   Meč se ponořil do temného oblaku, jedině tak mohl kontrolovat realitu uvnitř mysli a vyvarovat se nebezpečí. „Tak vezmeme někoho z těch ostatních, dokud nám nedojdou.“
   „A až dojdou?“
   Prostor kolem čepele se zachvěl smíchem. „Tak si ulovíme další.“