Pavel Renčín

   Kde to jsem?
   Co se stalo?
   Kdy?

   „Nemusíš se bát.“ Tajemný hlas vnucoval svoji přítomnost. Vtíral se do mysli. Přicházel odevšad a zároveň odnikud. Prostor kolem něj byl přeplněn. Ale nikoho neviděl. „Jsi mezi přáteli.“

   Kde to jsem?
   Co jste zač?
   A kde?

   „Jsi Marliv…“ hlas zesílil, začal rezonovat. Každá hláska prohýbala okolní prostor, který se přesto ani nepohnul. Mysl nedokázala zpracovat to, co oči viděly, co uši slyšely, co kůže vnímala. „… jsi Jackot…“
   „…Jackot Marliv…“
   „…kdysi jsi byl…“
   „…a už víc nejsi!“

   Tohle je sen? Co je to sen?
   Proč si na nic nevzpomínám?
   Hledím si na ruce, ale necítím je!

   Muž se chytil za hlavu. Zběsile si rval blonďaté vlasy. Ještě za letu změnily svoji barvu. Chvíli se černaly, potom zrudly, zbělely, zežloutly… Na zem jich dopadaly celé trsy. Při styku s podlahou vypustily drobné kořínky. Vztyčily se a začaly růst. Ze středu vždy vyrašil jasně černý květ.
   Muž široce otevřel oči. Krví podlitá bělma zběsile rotovala. Panenky splašeně měnily svou velikost. Ústa se pootevřela. Vyskočil z nich výkřik. Hmotná řeč dopadla na podlahu a začala spásat bující vlasový porost.
   Do podlahy zabušily zaťaté pěsti. Po pár úderech po sobě zanechávaly krvavé šmouhy modré barvy. Každým dalším nárazem se zvětšovaly.
   Pak mu to podlaha vrátila. Ze země vyrazila zaťatá pěst a praštila muže do obličeje. Zanechala na něm zřetelný zářící otisk.

   „Uklidni se.“
   „Nemá to cenu.“
   „Žij s námi, Marlive. Nevzpouzej se nám.“
   „Doteď jsi jen umíral…“
   „Tak žij!“

   „Jackote? Jackote, jestl… yšíš, tak se nevz…vej! Nevě… im. Chtějí tě… omit!“
   Muž malátně pozvedl hlavu. Ten hlas, ten druhý hlas. Zněl přímo v hlavě. Nebyl jako ten temný. Působil přátelsky, známě. „Znám vás?“
   „A…, jsem Ho… …lofon. J… tvůj …ítel.“ Na pár sekund bylo ticho. „Pou… protokol …náct. Prot… tři…!“
   „Třináct?“ Muž nechápavě opakoval. „Protokol třináct?“
   Něco se náhle změnilo. Svět kolem se přestal pohybovat. Trsy vlasové trávy zmizely. Výkřik se rozpustil a zaplnil místnost krátkým projevem své přirozenosti.
   Muž se s námahou postavil. Před očima mu proplouval text. Velké množství znaků, které nedávaly smysl. Jenom dva symboly se nekonečně opakovaly uvnitř bezvýznamné hatmatilky.
   Nechápal.
   Nerozuměl už ničemu.
   Přesto však cítil, že se vše zlepšuje. Vědomí se zklidňovalo, získávalo řád.
   Pak zahlédl ostré světlo. Tenký proužek jasného bílého světla vznášejícího se kousek před ním. Udělal krok. Potom druhý a ještě jeden. Vztáhl paži a dotkl se vlákna.
   Mysl se otevřela. Tisíce zkušeností se navrátily na své místo a osídlily vědomí.
   Muž se napřímil. V jeho tváři zavládl klid.
   Usmál se.

   Temný hlas i nadále pokračoval ve svém úpěnlivém útoku. Příval zmatených slov přicházel odnikud, a přesto byl všude kolem.
   „Nevzpírej se nám.“
   „Žij s námi.“
   „Jsi Jackot Marliv. Jsi náš přítel.“
   „Nikomu jinému nemůžeš věřit.“

   „Pleteš se!“ Jackot trhnul paží.
   Pokřivená realita se zhroutila. Kolem dokola se rozpadaly malé obrázky. Střípky toho, čím ještě před chvílí byl, se povalovaly všude po podlaze. V těch střepech jasně rozeznával vlastní tvář, slyšel vlastní hlas.
   Znovu škubnul. Pouta na zápěstí povolila. Stejně lehce přetrhal i všechna ostatní.
   Vstal z kamenné židle.
   Sebevědomě se rozhlédl.
   Spatřoval pouze množství temných přízraků. Oblaky se vznášely úplně všude.
   „Teď už mě nemáte ve své moci.“ Z levého předloktí vyjela ostrá čepel. S novou silou se vrhl proti houfu nepřátel. Kouřové tvory rozsekával a prohazoval zdmi. Ale za každého, kterého napadl, se objevili tři další a zaujali jeho místo.
   Po chvíli se zhroutil na zem, vysílen. Zhluboka oddechoval. Temná masa se k němu nemilosrdně přibližovala.
   Z posledních sil zaútočil na kamennou židli. Jediným úderem ji rozbil na tisíce kusů.

   Prudce otevřel oči.
   Pokoušel se otočit hlavou, pohnout rukou. Nic. Nemohl se hýbat.
   Před obličej mu vplul křišťálový meč. Spokojeně rozvibroval vzduch. „Jsi opravdu zajímavý pokusný subjekt, Jackote Marlive.“
   „Unikl jsem vám už jednou. Podaří se mi to i podruhé.“ Zesílené mechanické svalstvo se znovu pokusilo o pohyb.
   „Sebevědomí ti tedy neschází.“ Meč se přesunul mimo jeho zorné pole. „V té židli jsi nikdy neseděl. Vlastně to ani nebyl náš nástroj. Byla to tvoje vlastní interní obrana.“
   „Cože?!“ Jackot sebou trhl. Byl však příliš zaklíněn ve svém vězení; vrostlý do kamenné stěny.
   „Tvá snaha vzdorovat, nám nakonec dala vše.“ Meč přeletěl skrze jeho zorné pole na druhou stranu. „Získali jsme přístup do tvé databáze. Jak fascinující.“
   „Lžeš!“
   „Ano, to je docela dobře možné.“ Meč se natočil, hrotem nyní mířil na jeho čelo. „Jsi však ochotný na to vsadit svůj život?“
   „Tak to zkus!“
   „A co život tvé ženy? A tvých dětí? Nebo co všichni ti, které jsi přísahal chránit, obyvatelé tvé planety? Jsi povinen zůstat naživu, co nejdéle.“
   „Jsem povinen tě zničit!“
   „Jak si přeješ!“ Meč prudce vyrazil. Hrot pronikl čelem. Překonal vnitřní vyztužení i ocelovou kost. Zabořil se skrze mozek do kamenného podloží.
   Po křišťálovém ostří pomalu stékala rudá krev. Odkapávala do připravené nádoby na podlaze.
   „Pan Marliv byl tedy hrdina. Jací budou ti ostatní?“

   Kamenná stěna se rozestoupila. Hladkost zdi narušovalo jenom množství obličejů z ní vystupujících.
   Křišťálový meč se ve vzduchu protočil. Zbavil se posledních kapek rudé tekutiny.
   Pomalu prolétával vzniklou uličkou. Zastavil se před hlavou ženy s kratšími tmavými vlasy.
   „Chtěl se pro ni obětovat. Uvidíme, co tedy ví.“
   Čepel jemně přejela po tváři, zanechala v ní krvavý šrám. „Paní Marliv, je čas vstávat.“
   Chodbu zaplnil zoufalý křik.