Pavel Renčín

   Lahri pomalu přistoupila k holografickému vykreslení. Sledovala obraz rudé planety; obzvláště se zaměřila na orbitu. Natáhla ruku a ukázala do prostoru. „Co to bylo? Ten záblesk?“
   Zezadu k ní přistoupila světelná postava. Nehmotná ruka jí dosedla na rameno. „Stále probíhá analýza, ale mám předběžné výsledky.“ Hlavní obraz vysoké orbity vystřídal detailní pohled na síť bójí. „Předpokládám, že se jedná o jakési distanční nálože. Přesný typ nejsem schopna určit.“
   „Proč by někdo kladl miny nad Marsem? Tam už lidská kolonie nefunguje, jestli vůbec kdy.“
   „Patrně jim šlo o můj záchranný modul. Momentálně směřuje do pásu asteroidů, sleduji jeho vektor.“
   Dveře na můstek se rozevřely. Dovnitř se vřítila tři dítka a okamžitě zmizela ve změti kontrolních stanic. „Opatrně! Na nic tu nesahejte!“ Allice vběhla do místnosti, byla udýchaná. Pohlédla dopředu a zastavila se na holografickém rozhraní. „Naháním je přes tři paluby. Není možnost, jak je udržet na jednom místě?“
   Ze stropu vyšlehly namodralé paprsky. Ve vzduchu se nyní vznášela tři nepohyblivá klubíčka. „Je to možné, aktivací tažných paprsků a silových polí; zcela neškodné.“
   „Tohle jsem zrovna na mysli neměla.“ Oddechovala Allice. Opřela se o nejbližší panel. „Hovořila jste o nějakém hřišti, je už připraveno?“
   Hologram Královny se ohlédl zpět k rozhraní. „Ano, na palubě šest. Můžete požádat počítač o cestu, jsem teď bohužel zaneprázdněna.“
   Allice se zarazila. Pomalu se zvedla a zaměřila se na holografické rozhraní. „Co se děje?“
   Lahri si pročísla vlasy. „Sledujeme nějaký modul. Vletěl do pásu asteroidů.“
   „Jednou se Jackot zmínil o záložním řešení. O lodích, které rozmístil po planetě.“
   Lahri se obrátila na Královnu. „Tu loď řídí Jackot? Okamžitě ji najdi a vyzvedni!“

   Sprška jisker. Jackot odskočil od pomocného generátoru. Vztekle ho nakopl; neodhadl však sílu. V generátoru zůstala hluboká díra. No super, to už je třetí.
   Sklonil se a nevelký přístroj odpojil od zásobovacího portu. Z nákladního prostoru pod kokpitem vytáhl další kus a připojil ho na stejné místo. Přehodil spínač a aktivoval zdroj. Kontrolky se rozzářily. Několik sekund se podlaha chvěla.
   Hlavní reaktor opět naskočil. Kokpit se znovu zaplnil mdlým světlem.
   Jackot se posadil do pilotního křesla. Zkontroloval stavový displej; komunikace mimo provoz, podpora života jenom sporadická, žádné zbraně, minimální pohon. Vztekle udeřil do panelu před sebou. Téměř hodina práce a zase nic.
   Vypojil motory a převedl energii do radaru. Obrazovka se sice rozzářila, ale snímání nefungovalo. Další slepá ulička.
   Reaktor se zkratoval. Všechny přístroje znovu zhasly. Sakra.
   Před přídí se objevil malý útočný člun.
   Jackot se zaměřil na jeho znaky. Zrakem snímal každý centimetr povrchu, hledal nějaké slabiny. Potom se mu naskytl pohled skrz čelní průzor. Hould měl pravdu; to není člověk, ani humanoid.
   Člun zmizel za kamenem.
   Záblesk.
   Zpoza asteroidu se vrátila záďová sekce. Od přídi byla precizně oddělena výkonnou částicovou zbraní.
   „Zlato, s… mě? Pro… …vi se mi.“
   Jackot prorazil čelní sklo, z dlaně vysunul komunikační zesilovač a odvrhl ho do prostoru, unikající vzduch mu pomohl. „Královno! Allice!“
   „Jackote, jak ráda tě sl…ím. Ještě chví… vydrž, hned jsme u tebe… rálovna si čistí cestu.“
   Prostor proťal oranžový paprsek. Kameny se při dotyku okamžitě vypařily.

   Lahri zakroutila hlavou. „Je mi líto, je tam pouze Jackot a další člověk. Nedaří se mi nalézt Houlda.“ Ještě jednou si přečetla údaje. „Bohužel.“
   Martha se posadila. Pohled měla zamlžený. Chvíli tam jen tak seděla. Pak náhle vstala a odešla z můstku. Ani dveře však nedokázaly utlumit nářek, který zaplnil chodbu.
   Allice se téměř zajíkla. „Není možnost… třeba je to jenom chyba?“
   Královna zakroutila hlavou. „Má snímání jsou v pořádku, Jackot a jedna další osoba.“

   Ozvalo se hlasité prásknutí vzduchu, slabý poryv větru. Z prostoru se vysoukala paže pokrytá výraznými černými pruhy. Potom se objevila i hlava. Široký úsměv se zaměřil na Lahri v bílých šatech. „Nazdar mami. Ten nový styl ti sluší. Jak je to vlastně dlouho?“
   Lahri k němu přistoupila a objala ho. „Kdo to má počítat. Kde jsi celou tu dobu byl, Sanne?“ Úplně zapomněla na současnou situaci. Martha se vrátila na můstek.
   Sann se znovu usmál. Zářivě bílé zuby silně kontrastovaly s černými pruhy ve tváři. „Všude možně, poslední tři roky jsem strávil na novém Daloidu, mírová jednání. Ale proč jsem přišel,“ ponořil se zpátky do trhliny a vytáhl černou postavu s mnoha kostěnými výrůstky po těle, „táta mi přistál uprostřed jednání a blábolil něco o upálení. Řekl jsem si, že ho přivedu zpátky k tobě, než se dá do kupy.“
   „Temnoto.“ Lahri si přikryla ústa.
   Temnota mávl kostěnou rukou, svalstvo teprve dorůstalo. „Ahoj, Lahri.“ Pomalu se rozhlédl po okolí. Pozorně si prohlížel tvář Marthy. „Co se stalo?“
   „Paprsky zachytily modul. Vtahuji ho do hangáru tři.“ Královna se rozplynula ve světelném záblesku. „Jackot Marliv a neznámý člověk jsou v pořádku.“
   „A co Hould?“ Temnota už ničemu nerozuměl. Na chvíli si člověk dovolí zemřít a svět je vzhůru nohama! „Kde je Hould, Královno?“
   „Pan Darlofon momentálně není v dosahu mých senzorů.“
   Temnota se obrátil na Marthu, přistoupil k ní a objal ji; působila poněkud ustrašeně. Musel se soustředit, aby se všechny bodce schovaly v jeho těle. „Nic mu není; znám ho až příliš dobře.“
   Martha mu pohlédla do očí. Krví podlitá zažloutlá bělma ji nenechala na pochybách, on tomu věří. „Snad ano.“ Zajíkla se.
   „No, tak, já abych radši zase šel. Rád jsem vás viděl, mami, tati.“ Sann se natáhl a prohrábl vzduch. Zaraženě to zopakoval, potom znovu a ještě jednou. Viditelně byl rozrušen.
   „Děje se něco?“ Allice sice tento rituál nepoznávala, ale v pořádku jí nepřipadal.
   Sann se ohlédl. Zrakem vyhledal svoji matku. „Nejde mi otevřít portál!“
   „A to přesně znamená…?“ Lahri k němu nechápavě přistoupila.
   „Portály nejdou otevřít jenom v minimu situací. Žádná by však… hmm, Královno? Mohla bys mi ukázat výstup gravitačních senzorů, pásmo šest, prosím.“
   V prostoru se objevila holografická hlava, dlouhé vlasy živě vlály v prostoru. „Takhle to začíná.“ Pokývala k Lahri. „Načítám data, kontrolu proveďte na hlavním panelu.“
   Ozvalo se škrábání, slabé, tenké. Znělo to, jakoby někdo lezl po vnějším plátování. Nesouměrné skřípání náhle vystřídalo slabé ťukání.
   Martha se rozzářila, zármutek zmizel. „Hould! To je naše píseň!“
   „Mé senzory detekují nepatrný kovový objekt na vnějším trupu, posílám k němu sondu.“
   „Ne, ne, ne, ne!“ Sann udeřil do panelu. Slabá konstrukce se prohnula a zhasla. Obrátil se k ostatní v místnosti. Pohlédl na svého otce. „Brána se otevřela!“
   „Jaká brána?“ Temnota si promnul dorůstající zápěstní svaly.
   Sann na něj i nadále hleděl. V očích se mu cosi zablesklo. „Ta brána.“
   Byl to strach.