Pavel Renčín

   Kronika budoucnosti 8 – Plameny

   Hould se zvedl a přistoupil k němu. Položil mu ruku na rameno, ihned s ní ucukl; kůže byla silně spálena. „Přežil to, zvládl už i horší.“
   Jackot si promnul oči, vodní kapky se okamžitě vypařily. Z hlasu mu zaznělo vyčerpání: „To taky doufám. Podruhé to už Lahri říct nezvládnu.“
   „Co s ním teď?“ Hould kývl hlavou k Lomerovi. Popálená dlaň se zakryla kovovým krunýřem, z krve se uvolňovali opravní boti. Zahájili rekonstrukci epidermu.
   Jackot se na nehybné tělo zahleděl. „Má štěstí, že žije. Odvezem ho na Královnu, tam z něho snad dostaneme informace, které potřebujeme.“
   „A když ne?“
   „Potom má smůlu.“

   Lomer otevřel oči. Udeřilo ho silné světlo, uhnul pohledem. Pomalu začínal vnímat své okolí. Ležel na zemi, ruce měl spoutané za zády, nohy svázané. Pomalu se zvedl a posadil, opřel se o chladnou přepážku. Do zorného pole dostal pancéřové dveře. „Je tu někdo?!“ Z možné odpovědi měl strach.
   Ozvalo se syčení, od pantů unikla hustá pára. Dveře zapraskaly a otevřely se. Skrze otvor dovnitř vstoupil muž. Sklonil se a pohlédl do vyděšených očí. „Nazdar, Lomere. Trochu jsme se báli, že jsem tě přidusil příliš.“
   Lomer na něj zaraženě hleděl. „Hould Darlofon? Co se stalo?“
   Hould se usmál, sedl si na zem ve vchodu. „Prohrál jsi. Přemohli jsme celý tvůj tým a tebe zajali. Právě teď tě převážíme na bezpečnější místo.“
   Teď se usmál Lomer. „A co vás vede k domněnce, že tohle není součást mého plánu? Třeba jsem od začátku počítal s porážkou.“
   Hould se zvedl a obrátil se k odchodu. Za dveřmi se zastavil. „Nepočítal. To víme oba.“
   Dveře se zavřely.

   Jackot se odvrátil od palubního rozhraní, ujistil se, že zapojil automatického pilota. „Tak co naše Růženka?“
   „Zkusil to, vyhrál jsem.“
   Jackot zakroutil hlavou, zalovil v kapse a vytáhl balíček sušenek, hodil je svému příteli. „A já tak doufal, že tenhle bude jiný. No co, takže k mučení opět nedojde.“
   „Ty jsi ho vážně chtěl mučit?“
   „Ale samozřejmě.“ Jackot mrknul. „Královna už je na cestě, měla drobné problémy při startu.“
   „Jaké problémy?“ Hould se posadil na sedadlo kopilota.
   „Nevím přesně, zpráva byla poněkud strohá. Hovořila o špatném počasí. Přiložila také varování před cizími loděmi v soustavě.“
   Hould zkontroloval radarovou obrazovku, byla čistá. „Nic tu není. Je si tím jistá?“
   „Ano. Zaměřila jich asi deset; malé a hbité. Ty lodě by mohly jít po nás.“
   Člunem otřásla exploze. Kokpit zaplnilo červené světlo.
   „Jdou po nás!“ Jackot se natáhl po kontrolním panelu. Přehodil několik spínačů a znovu pevně uchopil řídicí páku. „Odpal návnady!“
   Hould se spěšně připásal. Zkontroloval stavové displeje před sebou. Potom se rozhlédl. „Kde je ovládání?“
   Jackot se na vteřinku ohlédl.
   Záď schytala přímý zásah; začala unikat atmosféra. Loď splašeně poskočila, motory na vteřinku vypadly.
   „Kruci! Nouzová pole!“
   Hould zavřel oči a praštil pěstí před sebe. Z reproduktoru se ozval krátký skřek.
   Nouzová silová pole zacelila trhlinu v plášti, dočasně.
   Jackot nakopl centrální tunel, urazil kryt kabelu hlavního počítače. „Napoj se na loď, musíš odpálit ty návnady!“
   Hould nemohl vstát, přezky se zasekly. Z předloktí vystřelil krátkou čepel a pásy přeřezal. Svalil se pod hlavní panel a vstrčil ruku mezi změť drátů. Z konečků prstů vyjely kovové svorky, objaly kabely a propálily se skrz izolaci. Hould zavřel oči a propojil svoji nervovou soustavu s centrálním počítačem lodi.
   Jackot zvýšil tah. Prudce stlačil příď dolů, po gravitačním spádu do atmosféry Marsu. V horních vrstvách obrátil loď a využil slábnoucí štíty k odražení se. Jako gumový míček bylo plavidlo vyhozeno zpět do kosmických dálav.
   Před přídí explodoval řetězec distančních min. Postupující vlna destrukce vytvořila v prostoru zářivou zeď.
   „Teď to bude trochu házet!“ Jackot zamířil do středu. Nepatrný modul prorazil skrz, vlekl za sebou zplodiny. Trup sám byl v plamenech; plazma pomalu užírala pancéřování. „Sakra!“
   Hould prudce otevřel oči. „Mám to!“
   Z poškozeného trupu se oddělilo šest tubusů. Každý se vydal jiným směrem. Pro pronásledovatele to znamenalo, že z jednoho unikajícího cíle se stalo sedm.

   Příď se stočila do pásu asteroidů. Loď podletěla větší asteroid, další obletěla. „Tady budeme v bezpečí. Najdi vysílač a aktivuj protokol dvacet.“
   Hould znovu prohrábl kabely.
   Lodí otřásla tlaková vlna. Světla zhasla, motory ztichly. Vypadl hlavní reaktor.
   „Nic jsem neudělal.“ Hájil se Hould, zvedal se zpod panelu.
   Jackot zběsile mlátil do kontrolního rozhraní. „Dostala nás šoková vlna. Pokud nás opravdu chtějí zabít, tak teď mají možnost.“
   Hould se ušklíbl. Z tváří se vysunul respirační systém a přisál se k obličeji. Zamířil k přechodovému otvoru pod podlahou. Jednou rukou vytrhával pláty a přelamoval vyztužení. „Vylezu ven a zkusím zavolat Královnu. Třeba nás tu najde dřív, než k něčemu dojde.“
   Jackot následoval jeho příkladu, přepojil dýchání na nouzový respirátor. „Hodně štěstí, jdu zkontrolovat zajatce.“
   Trupem prošla další exploze. Rázová vlna zprohýbala podpěrné příčky v kokpitu.
   „Tohle bylo blízko.“

   Hould odlomil plombu a zmizel uvnitř přetlakové komory. Vnější dveře odstřelil bez vyrovnání. Tlak vzduchu ho vymrštil několik set metrů od malého plavidla.
   Pomocí stabilizačních trysek se zaměřil na loď, chtěl ji zkontrolovat. Trup byl silně poškozen, plazmový požár dál upaloval záď.
   Obrátil svoji pozornost. Z dlaně vysunul pohotovostní maják. Aktivoval ho a odhodil.
   Roztočil se.
   Kolem ramene mu proletěla raketa. Zasáhla asteroid pár metrů za ním. Úlomky ho ošklivě podrápaly na zádech. Z těla se začalo vysouvat ocelové brnění. Zahalilo celý trup do kovové šedi. Hould se zaměřil na místo původu. Zrak nastavil na snímání světelné stopy po průletu, v prostoru tak vykreslil dokonalou přímku.
   Mezi balvany a prachem zahlédl pohybující se světla. Nějaká loď, spíše menší. Přiblížil si pohled, na trupu našel identifikační značky. Tohle býval Alianční bitevník, určený pro planetární výsadky. Nikdy ale nebyl takhle vyzbrojen.
   Do zorného pole se dostal kokpit. Skrze přední sklo uviděl do tváře pilota. Kde má obličej? „Jackote, vidím jednoho z těch šmejdů. Vypadá jako… jako černej mrak.“
   „Opakuj, nerozuměl jsem.“

   Bitevník odpálil další střelu. Hlavice zeleně zablikala, křidélka upravila směr.
   Hould shlédl na svoji hruď. Nalezl poskakující zelenou tečku. Kruci!
   Aktivoval hlavní pohon, trysky vyskočily ze zad a zažehly se. S velkým zrychlením zamířil k nejbližšímu asteroidu.
   Střela kopírovala jeho trajektorii. Neomylně pronásledovala svůj cíl.

   Jackot se vrátil z nákladového prostoru. Donutil Lomera vzít si aspoň přilbu s kyslíkem.
   Vyhlédl ven, otřesy na chvíli ustaly. Museli používat radar, v tomhle poli nejspíše selhal. Aspoň něco.
   Výbuch. Zpoza asteroidu vyletěly spálené úlomky. Pár se zastavilo na skle.
   Na jednom byly symboly.
   Jackot se k němu naklonil.
   To ne! Houlde?