Pavel Renčín

   Kronikář přistoupil k hromadě suti. Pohlédl otvorem nahoru, hledal další dvojníky; nikoho už nezahlédl. Zaměřil se na posledního příchozího. „Jak to venku vypadá?“
   „Nevím přesně,“ Jackot nedůvěřivě pozoroval své dvojníky, „přistával jsem narychlo. Neměl jsem moc času se rozhlížet.“
   „Co si pamatuješ posledního? Ještě na Královně.“ Jackot se opřel o monolit.
   Stařec ve vzduchu zašermoval rukama. „Takže, pánové, musíme si tu udělat pořádek.“ Vrátil se ke kameni a položil na něj ruku. „Všichni jste jedinou osobou a hovořit s vámi jednotlivě tedy není možné. Musím vás překřtít.“
   „Nejsem pokřtěn.“ ozvalo se čtyřhlasně.
   „Přesně o tomhle jsem mluvil.“ Stařec se usmál. Ukázal na postavu ve vchodu. „Ty budeš druhý; a ty tam vzadu jsi třetí.“ Obrátil se k suti. „Čtvrtý a nakonec,“ pohlédl na Jackota opírajícího se o monolit, „ty jsi přišel nejdříve, budeš první.“
   „Fajn, já jsem tedy pátý.“ Dírou ve stropě proskočil další jedinec. „Skvělá sešlost.“ Suť mu pod nohama podklouzla, skoro spadl.
   „Začíná to být poněkud hektické.“ Poznamenal první.
   Stařec poplácal povrch kamene. Vzlétla z něj ohnivá koule a přetvořila se. Nad monolitem se nyní vznášela tlustá kniha. „První hovořil o bráně a časové deformaci.“ Kronikář otevřel knihu. „Ano, ano. Tady to je.“ Prstem přejížděl po ručně psaných řádcích.
   Sma’ak pomalu obcházel místnost. Při pohledu na všechny ty dvojníky se mu už sbíhaly sliny, zanechával za sebou celkem zřetelnou stopu. Zastavil se u podpěrného sloupu, pozoroval dění a tiše si pomlaskával.
   „Znervózňuje mě.“ Ohradil se čtvrtý a kývl hlavou k sloupu. „Je divnej.“
   „Nevšímejte si ho,“ prohodil náhle stařec, „všechny vás zná a tak čeká odvetu.“
   „To mi ještě neodpustil?“ proběhlo místností čtyřhlasně.
   První se zasmál. „Ne, a asi jen tak neodpustí.“ Zaměřil se na Kronikáře. „Jak z toho kruhu ven?“
   „Nevím, koho vládci tenkrát uvěznili za bránou ani jak napravit tuhle časovou poruchu. Ale vaše zmnožení nám dává jisté možnosti.“ Rozhlédl se po všech přítomných.
   „Nemůžeme přeházet čas, už je zmotaný dost.“ Zastavil jeho úvahy druhý.
   „O žádném času už nemůže být řeč.“ Ozvalo se z chodby, šestý. „Před dvěma dny jsem opustil Zemi. To co prožíváme tady, se děje i tam. Lidé potkávají vlastní dvojníky.“
   „Nejspíše se to děje všude.“ Pronesl zamyšleně Kronikář. „Nebylo tedy narušeno kontinuum, bylo zrušeno. Všechny časové linie se nyní slévají dohromady.“
   „To je nemožné!“ promluvil třetí. „Těch je nekonečné množství.“

   V chodbě se ozval skřípot. Do vchodu vstoupila postava.
   Zrakem se zastavila na těle na zemi. „To snad ne.“
   Na zem dopadla další mrtvola. Vzduch se ochladil, plazmová střela ho trochu přihřála.
   „Začíná tu být nebezpečno, další časový lovec.“ konstatoval pátý, ramenní dělo se zasouvalo do zad.
   První si prohlédl obě těla a zakroutil hlavou. „Nikoli, tenhle je ten samý, jenom se znásobil; tak jako my.“

   Kronikář si odkašlal a pokračoval, jako by se nic nestalo. „Ne tak docela.“ Zavřel Kroniku a vydal se do chodby. „Následujte mě.“ Procházel temným koridorem. Na konci vstoupil do své komnaty a posadil se na tvrdou postel. Do ruky vzal kus starého chleba, krajíc zářil bílou plísní; přesto se do něj lačně zakousl. „Musíme je zastavit, a tohle byl úděl Lahri. Ona jediná měla tu moc.“
   „Proč ona?“
   Kronikář ulomil kus chleba a odhodil ho na zem. „Protože patřila k říši. Jedině vládcové a jejich nejbližší jsou nadčasoví; existují ve všech možnostech dohromady vždy pouze jednou.“ Probodl vzduch vztyčeným prstem.
   „Ona by se neznásobila?“ třetí se posadil na stůl. Starý nábytek tiše zaprotestoval.
   „Výborně,“ stařec se usmál a natáhl se po džbánu s vodou, „pomoct by mohl každý z vládců, ale pouze Lahri byla oproštěna od záležitostí říší. A tím byla jedinečná.“
   „Proč po ní šli?“
   „Protože stejně jako je může zastavit, může je i vynést na vrchol. Ovlivnit čas je jedna věc, zvítězit druhá.“
   Čtvrtý nadskočil. Z nohy si strhl Sma’aka. „Kousl mě!“
   Sma’ak se mu vysmekl, proletěl pod stolem; cestou sebral kus pohozeného chleba a zmizel pod postelí. Z malého prostoru se ozývalo spokojené oddechování a urputné chroupání.
   Kronikář mávl rukou. „Jako jedinci byste neuspěli, ale jako tým… můžete být neporazitelní.“
   „A co máme udělat?“ šestý stál ve vchodu.
   „Čtvrtý přiletěl lodí, použijte ji a vraťte se na Královnu. Když vezmete ty mrtvoly v sále, měli byste se vrátit do okamžiku otevření brány. Pak už bude vše jen na vás.“
   „Už jsi o tom sice mluvil, ale jak je můžeme zastavit? A co můžeme čekat?“
   „Vy je nezastavíte, nanejvýš zpomalíte. Máte jedinou šanci, zabraňte smrti Lahri a zničení Královny.“ Stařec se rozhlédl po přítomných. V každé tváři mohl nalézt odhodlání, sílu, odvahu, ale viděl i pochyby a strach. „Pamatujte si tohle, nejsou jako vy, ani nikdo s kým jste se kdy setkali.  Zabijí vás, zabijí všechny; neznají soucit nebo milost.“
   „Jak to všechno víš, když je neznáš?“ první mu pohlédl do očí.
   Stařec uhnul pohledem. „Žiji tisíce let. Tato situace se už jednou v Kronice objevila a tehdy jsem si ji prostudoval.“ Kronikář se zhluboka nadechl. Vypadal jako člověk, který udělal něco špatného. „A přesto jsem se to pokusil změnit.“
   „Jak?“
   „Musíte si vzít Sma’aka. Jeho druh není ovlivněn časem jako my. Třeba vám bude nápomocný.“
   Zpod postele se vysoukal šedivý čumák. Ze tmy se vylouply rudě žhnoucí oči. V koutku se zaleskla slza.
   „Jděte už, zavřete je zpět. Zachraňte náš svět.“
   Třetí se sklonil a vytáhl Sma’aka. Posadil si ho na rameno. „Díky.“
   Sma’ak ovinul poslední dva páry tlapek kolem krku a předními tlapkami začal bubnovat na temeno; spokojeně pohazoval hlavou. „Hele! Nech toho, než tě shodím dolů!“
   Pátý se ve vchodu obrátil. „Na svět kašlu, dělám to pro svou rodinu.“
   „To my všichni.“ ozvalo se z chodby vícehlasně.

   Stařec několik okamžiků pozoroval vylidněnou místnost. Zaslechl odlet, trysky zvedly mohutný stroj ze země. Sklonil hlavu do dlaní.
   Ze zdi vystoupil neurčitý oblak hmoty. Proletěl místností a zastavil se ve stole. „Posloužil jsi nám dobře, Kronikáři.“
   „Možná se budete divit. Váš plán se ještě může obrátit proti vám.“
   „Snad, ale ty už do toho nezasáhneš.“
   „Prosím?“ Kronikář vzhlédl k beztvarému oblaku. Pohled měl zamlžený.
   „Díky tobě se osvobodíme. Právě jsi vyslal svou jedinou naději otevřít nám bránu.“
   „Mýlíte se!“
   „Ale ano; v důsledku svých činů, budou příčinou svého vzniku.“ Oblak se rozplynul.

   „Tohle vás bude zajímat. Na palubě máme o dva časové lovce víc. Vrátili se z budoucnosti.“
   „Takže jsme uspěli. To je povzbudivé.“
   „Brána už je připravena, máme tedy začít s přesunem?“
   „Ano, je načase vrátit těm vyvoleným všechna naše příkoří.“
   „Nemáte strach z narušení času?“
   „Nevidím k tomu důvod. Tak či tak, naše budoucnost je jistá,“ oblak hmoty ukázal neurčitě dozadu, „o to jsme se už postarali. Teď ji jenom zničíme těm ostatním.“

   Miliardy lodí se jako jediný organismus daly do pohybu. Přídě překonaly neviditelnou hranici v prostoru a pomalu za ní zmizely. Vesmírem v ten okamžik proběhl silný záchvěv.
   Dvacet gravitačních zámků se otočilo. V jediný okamžik vydal vesmír více energie, než kolik kdy sám vstřebal.

   Beztvarý oblak se přesunul k oltáři. Proletěl skrze podstavec, a skrze křišťálový meč na něm. „Tak to začalo. Uvidíme se na druhé straně.“
   Meč zavibroval, vzduchem se pronesla tichá slova. „Na druhé straně to započne.“

   Brána postavená nejstarší rasou byla násilně otevřena.
   Zámek, který měl zaručit bezpečí, byl prolomen.
   Ti, jež nikdy neměli spatřit svět, se vrátili.