Pavel Renčín

   Kronika budoucnosti 6 – Serané

   Ozval se šramot. Někdo prorazil zeď. Stařec se zahleděl na meč. Příliš velké riziko. Sma’ak se odhodlaně postavil vedle něho, vystřelil drápky připraven skočit na tvář ve vchodu. Srst začala tuhnout.
   Muž se jim postavil po boku. „Když už nic jiného, pomohu vám. Pokud je Lahri mrtvá, nemá moje existence žádný význam.“
   „Teď se podceňuješ ty.“ poznamenal stařec.
   Z nitra chodby se ozval podivný zvuk. Vysoké a nízké tóny se velice rychle střídaly. Náhle je nahradilo něco odlišného, řeč. „Nečekal jsem společnost, ale to ty také ne, že Kronikáři? Myslím si, že mi dlužíš vysvětlení.“
   Chodba se rozzářila. Vchodem proletěl plazmový výboj.

   Muž se zahleděl na přibližující se ohnivou kouli. Vířící plazmatické provazce rozrážely vzduch a nemilosrdně ho spalovaly. V hlavě mu probliklo mnoho otázek, mnoho odpovědí. Nedokázal však nalézt tu jedinou potřebnou. Reflexy byly už dávno pohřbeny tisíci naprogramovanými reakcemi, žádná nepočítala s touto situací. Program selhal, muž vyděšeně vykřikl.
   Střela se zachytila obličeje. Ve většině případů by to znamenalo okamžitou smrt a postupný rozpad celého těla. Tady ale ne; hlava se uvolnila a hybná síla náboje ji srazila k zemi. Tělo se zhroutilo vedle ní; obojí již bez života.
   Ve vchodu se objevila mužská postava. „Teď je to poněkud intimnější, Kronikáři.“
   Stařec se na něj zahleděl, pozorně si prohlížel obličej. „Tu jizvu sice nepoznávám, ale rád tě zase vidím, Jackote Marlive.“
   „Nečekal jsem,“ Jackot vstoupil do místnosti, chabé světlo osvítilo jeho obličej a zvýraznilo hlubokou jizvu táhnoucí se přes oko, „že si mě budeš pamatovat. Je to už tak dávno.“
   Stařec se usmál a ukázal zpět k monolitu, z podlahy se vzedmuly dvě stoličky: „Posaď se.“
   „Díky,“ shlédl na šedivé stvoření, „nazdar Sma’aku. Jak se ti vede?“
   Sma’ak vycenil zuby a zaprskal. Potom se obrátil a rychle zmizel za monolitem.
   „Ještě mi neodpustil?“ Jackot se obrátil na starce.
   „Zranil jsi ho. Vstal jsi od stolu a nic jsi mu nedal, to se nedá odpustit.“ Stařec se začal smát.
   Jackot se připojil. Zamířil k židlím. „Kronikáři,“ promluvil po pár krocích, „potřebuji znát pravdu. Proč jdou po Lahri?“
   Stařec se posadil a opřel se o kámen. Struktura monolitu začala pulzovat. Pod povrchem se přemisťovala rozžhavená hmota. „Nechtěli ji zabít, jestli se ptáš na tohle. Byla pro ně důležitá. Měla porodit dítě, které by…“
   „Lahri nebyla těhotná.“ Jackot se posadil. Nechápavě pohlédl do starcových očí. „A jak myslíš to zabít? Lahri je přece živá, je v bezpečí na palubě Královny.“
   Stařec se zarazil. „Lahri zemřela před několika dny.“
   Jackot si přikryl oči. Sakra, už to začalo. „Tohohle jsem se bál.“ Vstal a pomalu přistoupil k bezhlavému tělu. Poklekl vedle, z hrany ruky vyjmul datový vysílač a připojil ho k mrtvole na zemi. „Doufal jsem, že se to tu neprojeví; nebo alespoň ne tak výrazně.“
   Stařec se nahnul nad monolit a pohlédl na Sma’aka. Přidržoval se kamene a brousil si přední drápky. V očích mu hrály drobné plamínky, něco plánuje; už zase. Kronikář zvedl hlavu a zaměřil se na svého hosta. „O čem to mluvíš? Co se tu nemělo projevit?“
   Jackot měl zavřené oči. Přenášel dostupné informace z datových modulů uvadajícího těla. „Časové šoky.“ Pohodil rukou k ustřelené hlavě, svalstvo už zcela slezlo z kovové lebky. „Tohle je jeden z časových lovců. Bylo jich vysláno několik set, každý do jiného zlomového okamžiku ve vesmíru; do budoucnosti i minulosti. Jejich zákroky se projevují jako časové deformace.“
   „Stále tomu nerozumím, Jackote.“ Stařec se zvedl a přistoupil ke dvojici. „Jak to souvisí s tvojí situací?“
   „Řekl jsi, že je Lahri mrtvá už pár dní. Pro mě je stále naživu. Musel jsem projít nějakým časovým zlomem.“
   „V tom případě se Kronika stává nepoužitelnou.“ upozornil stařec.
   „Prosím?“ Jackot odpojil přenosový generátor. „O čem to mluvíš?“
   „Když není zajištěna linearita času, nemůže fungovat ani Kronika. Proti komu se to vlastně stavíme teď?“
   „Nevím, ale podle posledních zpráv…“ Jackot zasunul modul zpět do hrany své dlaně. „Královna zachytila silnou prostorovou fluktuaci, nikdy nic podobného neviděla. Ale vyvolalo to reakci v její paměti. Nějaké šifrované záznamy, začala s překladem a potom…“
   Kronikář si přikryl ústa. Jeho mysl ten efekt poznala. „…paměť vykreslila bránu.“ Jackot souhlasně přikývl, byl viditelně překvapen. „Ale to je nemožné,“ rozčílil se stařec, „tu lze otevřít pouze z naší strany a mohou to udělat jen čtyři vládci; současně!“
   Sma’ak zavyl. Odrazil se zpoza monolitu a přeletěl přes místnost. Dopadl Jackotovi na záda, drápy se zaryl do masa. Pokusil se trhnout. Ostré zoubky vyceněné.
   Jackot se převalil, schválně nepřenesl váhu na záda. Hybnou silou posunul útočníka nahoru ke krku; vyhákl drápky. Natáhl ruku a chytl mrštné zvíře za kůži. Přes hlavu jej stáhl, pohlédl mu do očí. Bylo v nich potěšení, radost. „Ty si nedáš pokoj, že? Sma’aku, tyhle hry tě jednou přivedou do pořádného maléru.“ Položil ho na zem.
   „Sma’aku!“ Stařec přistoupil a odtáhl ho pryč; Sma’ak se zapřel tlapkami, ale po kamenné podlaze mu jenom klouzaly. „Doopravdy bys toho měl nechat.“ Stařec mu pohrozil zaťatou pěstí. Potom se ještě jednou ujistil, že se Sma’ak uklidnil a obrátil svoji pozornost zpět k Jackotovi. „Mohu ti dát všechny informace, které jsou v Kronice. Ale i tak ti k ničemu nebudou.“
   Jackot zvedl prst a přiložil si ho k ústům. „Ticho. Někdo jde.“ Vyskočil na nohy a přemístil se k monolitu. Z předloktí se vytočil rotační laser.

   Z chodby se ozývaly rozhodné kroky. Přibližovaly se, sílily.
   Ve vchodu se objevila postava.
   Dva kroky a na tvář dopadly paprsky světla.
   „Co to má…“ postava zaraženě ukazovala na Jackota.
   Jackot schoval zbraň, rotační hlavně zajely skrze otvor zpět do předloktí. Vystoupil zpoza monolitu a udělal dva kroky k ústí chodby. „Viděl jsem otevření prostorové fluktuace, jakési brány; Královniny záznamy.“
   „Já slyšel zánik Královny, explodovala po zásahu hlavního reaktoru. Byl jsem ve stíhačce.“ Odvětila postava.
   Kronikář se mezi oba postavil; Sma’ak mu visel za patami, přidržoval se sutany. Stařec si prohlížel a porovnával obě tváře. „Kvůli tomuhle Kronika nemůže fungovat.“
   Jackot u kamene se zahleděl na obličej ve vchodu. „Je to neuvěřitelné. Sice jsem to už zažil, ale tohle…“
   Jackot u ústí chodby si pozorně prohlížel tvář před monolitem. „…je jiné. Skutečnost, že každý známe něco jiného…“
   Jackot se postavil před monolit a zaclonil tak jeho zář. „…a přesto sem ani jeden nepatříme. Tím se nám však naskytla jedinečná příležitost,…“
   Jackot se usmál, vítězně se do tváře svého druha zadíval. „…jak jim to vrátit. To co přijde, rozhodně…“
   Z chodby se ozval stejný hlas, už potřetí. „…čekat nebudou.“
   Kronikář se zahleděl do tmavého koridoru. „Tak tohle začíná být opravdu zajímavé.“
   Ze stropu vypadlo několik cihel, na zemi se vršila hromada suti. Propadl se otvor. Dovnitř seskočila postava, vztyčila se a rozhlédla kolem. „Si ze mě děláte srandu.“ Jackot sestoupil ze suti na podlahu a prohlížel si přítomné. Z ramen si smetl prach.
   Sma’ak se rozhlédl, ve tváři mu zářil škodolibý úsměv. Packou si rozpočítával svůj příští cíl. Jazykem si oblízl čenich.