Pavel Renčín

Krátké vyprávění o hluboké budoucnosti

Milé děti, myslíte si – jako všechny generace před vámi, my nebyli jiní,- že před vaší dobou, plnou technických udělátek a lákadel, která tak podstatně ovlivňují vaše životy, nebylo nic. Máte na mysli jakousi dobu temna, ve které jsme pravděpodobně všichni trávili své dny sezením v temném koutě a kolébáním se, či jinak, vy si to ale každopádně nedovedete představit, jak jsme se, u všech ďasů, mohli zabavit.

Inu, vaše představa je poměrně daleko od pravdy, milé děti. Víte, my totiž měli „svět“, převážně „tam venku“, a to byl takový náš Facebook. „Venku“ sloužilo k seznamování se s lidmi. Některá místa k tomu byla vhodnější než jiná: například „klub“ nebo „hospoda“. Existovaly například tematicky zaměřené kluby: ty byly obdobou vašich skupin a stránek. Na těchto místech jsme mohli navazovat přátelství. Samozřejmě, postup byl přesně obrácený proti tomu, na jaký jste zvyklí dnes. Pokud jsme chtěli navázat přátelství, museli jsme s dotyčným člověkem nejdříve komunikovat – a co víc, dobře si s ním rozumět,- než nám naši žádost potvrdil. Samo potvrzení žádosti pak neprobíhalo žádným stiskem tlačítka, ani jiným jednorázovým aktem – to že vzniklo přátelství, se tak nějak rozumělo samo sebou – mezi řečí. Podobnost „světa venku“ s Facebookem šla ovšem mnohem dále. Jakmile jsme byli s někým v kontaktu, mohli jsme vyjadřovat své názory, na co nás jen napadlo – tak jako vy dnes postujete své statusy. A co víc, naši přátelé (ale i lidé, které jsme ani tak moc neznali – zde se ukazuje první z mnoha výhod, které, sic, měl náš starý Facebook proti vašemu novému – vy musíte být všichni přáteli) mohli dát okamžitě najevo, zda se jim naše názory líbí; dočista jako vy můžete tlačítkem „Líbí se mi“! Je-li vám to málo, pochlubím se – za nás existovala dokonce i možnost dát najevo, že se nám daný názor nelíbí; přesně tak, měli jsme k dispozici to tlačítko, po jehož zavedení tak dlouho voláte. Co se týče komentářů, ty byly také samozřejmostí – nebylo nic jednoduššího a často ani nic zábavnějšího, než například v takové hospodě zakládat komentářové stromy takového rozsahu, že se po chvíli téměř nedalo dohlédnout jejich začátku!

Dnes máte, milé děti, na Facebooku možnost do někoho ze svých přátel šťouchnout. Věřte tomu nebo ne, i této vymoženosti se nám dostávalo. A co víc: my mohli do svých přátel nejen šťouchat, ale i kopat, kousat, šimrat je, či fackovat… Pokud jsme opravdu nesouhlasili s jejich názory (viz možnost vyjádření nesouhlasu výše), mohli jsme dokonce vzít baseballovou pálku, či jinou proprietu, a upravit příliš radikálnímu, či naopak příliš konzervativnímu příteli fasádu… totiž názor! Nevěřícně zíráte? Tak si poslechněte tohle: My mohli své přátele a známé a náhodné okolojdoucí dokonce líbat… A byly-li hvězdy příhodně nakloněny, nemuseli jsme s nimi přitom ani být zapsaní ve vztahu! Co to byl sex, to vám ovšem povím jindy…

Tak to vidíte, děti, že ten svět tehdy nebyl tak šedivý, jak si představujete, mnohdy měl dokonce více možností než váš denně vylepšovaný Facebook. Ale co je vaše, nechť vám patří, senilní vzpomínky tohoto staromilce nemusíte brát příliš vážně.

David P. Stefanovič

(autor je přispěvatelem společenské rubriky portálu SVET DNES, www.svetdnes.world)