Pavel Renčín

Tož moji milý Labyrintníci, po velmi dlouhé době ze mě něco vypadlo a samozřejmě bych se o to rád podělil. Opět to není nic extra a jako vždy jde o vypsání dušičky. Super krátké vypsání, měl jsem na to čas asi půl hodiny a potom jsem se už neodvážil o větší zásahy. No, a můj češtin se od posledně asi moc nezlepšil :))

Byl
jsem kámen. Vznikal jsem eóny let v hloubce mnoha desítek kilometrů pod
povrchem Země. Nikdy jsem nespatřil světlo, žil jsem ve tmě a ohni.
Neustále jsem se měnil, cestoval napříč podzemím. Nechával se unášet
proudy jako kapka v moři. Tisíciletí plynula a já v jádru zůstával
stejný. Tvrdý jako čedič, kterým jsem se měl stát. Nic se neměnilo.
Poté, když se tvář Země změnila a zklidnila, jsem myslel že i já dojdu
klidu. Nebylo tomu tak.  V brzké době mne vzal proud na další cestu.
Nejdříve pomalu, poté rychleji, až jsem najednou letěl k nebi.
“Tohle
je povrch?” ptal jsem se sám sebe. Pustý, plný ohně a zamračený.
Alespoň povolil tlak. Byl jsem volný, na úpatí sopky. Dny přicházeli a
odcházeli, jeden za druhým. Mraky se rozplynuly, já se díval na
scenérie, úžasná panoramata v odstínech od blankytu, až po rudou,
spojené s dešti a změnami teploty ve mne rozpoutala procesy, v jejichž
následku jsem pukl. Mnoho let jsem takto ležel. Na úpatí sopky se
vedrala zeleň. Údolí pode mnou rozkvetlo. Objevila se zvířata, posléze
lidé. Chodili na vršek, často sedávali v mé přítomnosti. Někdy mlčeli,
jindy mluvili. Jeden mne rozbil aby si vzal kus sebou. Pak přišel pár
lidí, muž a žena. Sedli si na mě, strávili se mnou noc a den. Ona měla
ve vlasech žlutý květ, byl krásný takřka jako ona. Odešli, já zůstal
opět sám. Rozhodl jsem se. Viděl jsem jiné kameny valit se do údolí a
tam rozpadat na drobné kousky, až zmizeli úplně. Věděl jsem, že žlutý
květ pocházel z jednoho takového kamene. Věděl jsem, že je v něm jeho
duch. Nazítří jsem se dal do pohybu.