Pavel Renčín

Jedinečný pohled se naskytl každému, kdo dnes v podvečer seděl na střeše nejvyššího mrakodrapu ve městě. Zvláštní purpurová barva zapadajícího slunce se odrážela snad v každém okně a dodávala městu mystický charakter. Každý, kdo vidí tohle úžasné divadlo, se musí cítit povznesený nad problémy běžného života. Jediná osoba, která se vyskytovala na vrcholku nejvyššího mrakodrapu ovšem této kouzelné podívané nevěnovala pozornost. Joe seděl na krytu vzduchotechniky a hlavu měl v dlaních.

Existence není jednoduchá věc. Proto většina tvorů si svoji existenci ani nijak zvlášť neuvědomuje. Člověk je jediný, kdo si je své existence plně vědom, a protože to není jednoduché, dělá často všechno proto, aby na to zapomněl. Občas je existence tak těžká, že ji člověk nemůže unést.  

Hannah byla dívka, která si se svojí existencí nedělala hlavu. Proč taky, když má dlouhé blond vlasy, dlouhé nohy, perfektní postavu, božský obličej. Ovšem mnoha ostatním naopak život dost komplikovala. Ženy na ní žárlily nebo měly komplex méněcennosti. Mužům zas lámala jejich křehká srdce. Joe byl jedním z nich. Dnes odpoledne si dodal kuráže a pozval ji na kávu. Její odpověď mu ovšem rozmetala celou jeho dosavadní existenci. Řekla:"Co si myslíš ty ... androide?"

Odmítnutí vždycky bolí, a když vás ještě označí za androida s takovým pohdáním, bolí to dvojnásob. Joe chtěl být sám. V klidu si to zpracovat. Nikdy o tom dřív nepřemýšlel. Tak vyjel nahoru na střechu mrakodrapu ve kterém se staral o vzduchotechniku, mrakodrapu nejvyššího ve městě. Tady nahoře měl pocit, že je blíž Bohu. Bohu, který je v každém živém tvoru. Bohu, o kterém věřil, že je i vněm.  Vždycky věřil, že je stejně dobrý jako všichni ostatní. Vždycky věřil, že není horší než ostatní lidé.

Víra je  silnější než všechno ostatní. Jediné, co ji může nenávratně zničit je pochybnost. A Joe začal pochybovat.  Ani si nepamatuju na svoje rodiče! Nepamatuju si, že bych byl dítě! Co když nejsem nic než hromada drátů, motorů a integrovaných obvodů? Co když má Hanhah pravdu? Dobře, třeba jsem android, ale to ještě neznamená, že jsem horší než ostatní. Proč by android nemohl být živý. Nakonec se rozhodl provést radikální důkaz. V každém živém tvoru je Bůh, koukneme se co je uvnitř mě.

Android Joe vnořil prsty do své hrudi. Signalizace poškození, dříve tomu říkal bolest, začala zběsile bušit do jeho elektronického mozku. Jednoduše odpojil okruh a pokračoval. Rozrhnul umělou kůži a odhalil si hrudní koš. Roztáhnul titanová žebra jako by byla z másla. Sáhl doprostřed, tam co by člověk měl srdce a vytáhl nevelkou krabičku, která napájela energií všechny systémy. Zbytkový elektrický náboj v elektronických obvodech mu umožnil ještě přečíst nápis na krabičce. JeHoVA. Poslední miliwatt energie vykouzlil na jeho tváři úsměv. Krabička mu vypadla z nehybných prstů. Na druhé straně bylo možné přečíst celý nápis :Jediná Homologovaná Výrobna Androidů