Pavel Renčín

Musím přiznat, že příběh Nataschy Kampuschové – unesené rakouské dívky - na mě udělal dojem ještě dřív, než jej média rozemlela v prach a rozmáčela v bulvárové bláto. Ta pravda uvnitř mě přitahovala, a tak jsem ho zkusil převyprávět po svém.
Vzpomeňte si na tuhle povídku, až budete večer přerovnávat svou knihovničku!

Povídka vyšla v Pevnosti 03/2007.

Ukázka

Většinu bytostí poznávala, ale některé už nedokázala zařadit. A u některých si byla jistá, že nic tak strašného stvořit nemohla. Stahovali se k ní blíž. Pitoreskní postavy. Oživlé loutky. Panáčci na klíček. Světlo a tma vířily v podivném tanci, jak na žárovku nalétávalo hejno můr. Lišajů s lebkami vyleptanými v sametových límcích.
„Oberone!“ vykřikla.
„Je svatojánská noc. Ode dneška navždy!“
Odnikud se přihnala hudba - chřestění kostí, plechové skřípání a stříhání nůžek. Osamělé cinknutí trianglu. Postavy se daly do tichého tance kolem jejích skrčených nohou.
Mám horečku. Dívala se na podivný rej. Plný chaosu a hrůzné krásy. Zjistila, že se jí znovu ježí kůže. Tempo se zrychlovalo, kostrbatý tanec pokračoval. Nemluvili mezi sebou. Neúnavní. Bdící. Tančili, jako by ji zaklínaly prastarým jazykem šamanů. Tančili a splétali kouzlo. Konečně usnula.

Recenze