Pavel Renčín

Muž seděl za kamenným stolem a pozoroval rostlinu vykukující z malé mističky s rudou tekutinou.  Jako by jeho prsty byly cílem, sílily a prodlužovaly se stonky, aby co nejrychleji na něj dosáhly. Brzy se objevily první lístky a za malou chvíli i poupě. Muž posunul ruku výše, čímž donutil zárodek zeleně růst zrychlit. Brzy se objevil květ, jaký nikdo na tomto světě ještě neviděl. Okvětní plátky připomínaly léta používané palety opilých malířů. Oko nezasvěcence by vidělo jen chaotickou spleť barev, ale Mistrův zrak našel spoustu důležitých informací. „Už jsem blízko“ promnul si krátký černý plnovous, který byl, stejně jako havraní vlasy, protkán stříbrem času. Odsunul dílo na bok a přešel k poličkám na pevné zdi srubu. Jeho černý plášť s místy zeleně vyšitými šlahouny se při pohybu zavlnil. Chvíli se probíral různými ampulemi, koženými váčky a nádobkami různých velikostí, dokud nenašel vše potřebné. Jako poslední položil na stůl ampuli, na které bylo velkým písmem napsáno KREV D-OHEN. „Jen trochu vylepšit“ zamumlal, když se dal do smíchávání. Plamínky svíček, poskytující mu dostatek světla, se zrcadlily na dvou krátkých mečích s mírně zahnutou čepelí visících nad stolem.

Martina se pomalu posadila do trávy rostoucí na mírném svahu. V horkém letním dni si užívala doteku chladivého větříku, který si pohrával s jejími světle hnědými vlasy táhnoucími se kolem krku. Téměř šedýma očima pozorovala svého přítele u říčky. Stále nevěřila, že mohla mít až tak velké štěstí. Nejen že jeho sportovní figura doplněná černými, na krátko střiženými vlasy a černýma očima s jemnými rysy v obličeji z něj dělala krasavce, ale navíc byl inteligentní a zábavný. Co však Martinu nejvíc potěšilo, byl fakt, že ji seznámil s Mistrem.  Pomalu si začínala sundávat obvazy, které sahaly od dlaní až k loktům.  Objevily se již značně zhojené zbytky popálenin. Místy byly jen bledé flíčky. Na její opálené kůži bily do očí jako vykřičníky. Z kapsy vylovila mističku s léčivou mastí. Odloupla víčko a začala se natírat. Petr se k ní pomalu vracel, v ruce nyní již čistý meč z černého kovu. Martině bylo jasné, že si už z dálky prohlíží její štíhlou postavu oblečenou jen do trička a krátkých kraťasů. Bylo jim devatenáct a byli zamilovaní.
Posadil se k ní a zatímco schovával ostrý předmět do speciálně upraveného pouzdra na hokejku, prohlížel si její popáleniny. „Stále to bolí?“ zeptal se starostlivě, ale Martina zavrtěla hlavou. „Jen kdybych nemusela mít ty obvazy“ dodala s úsměvem na rtech a začala si první motat zpět na původní místo. Petr okamžitě přiložil pomocnou ruku. „Ta jeho mast je opravdu dobrá. Když si vezmu, že včera se to stalo a dnes už ty popáleniny mizí“ promluvila, zatímco se snažili řádně obvázat i druhou ruku. Nějakou dobu seděli v tichosti. Nechali se opájet vůní květin, které rostly všude kolem. Vypadalo to, jakoby někdo rozházel hrsti drahokamů na zelený koberec. Hudbou jim byl veselý proud říčky doplňovaný zpěvem opeřenců. Klid místa občas narušil hluk auta projíždějícího po nedaleké silnici. „Promiň, že jsem ti nemohla pomoct.“ řekla po chvíli sklíčeným hlasem Martina. Petr se na ni překvapeně podíval, ale pak se usmál. „Těch pár chodících mrtvol ještě zvládnu. Učím se rychle a Mistr je dobrým učitelem. Radši svou moc nepoužívej. Nechci, aby se ti něco stalo“ Petr objal svou milovanou a zabořil se do vůně jejích vlasů. Slunce pomalu postupovalo po obloze a jeho zář byla jen chvílemi narušena kapkami mraků. Jakési letadlo chtělo zakončit svou pouť na letišti v blízkém městě. Na chvíli nasytilo prostor hlukem motorů, aby po pár dlouhých chvílích pozbyli i slyšitelných důkazů o jeho existenci. Seděli na místě vychutnávajíce přítomnost druhého.  „Jaké to vlastně je, být poloviční čarodějkou?“ zeptal se po chvíli zamyšlení a se zvědavou tváří čekal na odpověď. Martina si dala na čas. Snažila se najít ta správná slova jak popsat to, co cítila. „Je to jako mít křídla, která tě neudrží ve vzduchu“ řekla po chvíli se zrakem upřeným na bělostné pruhy látky. „Když jsem vypila tu věc, co mi dal Mistr, ucítila jsem v sobě neuvěřitelný pocit síly a klidu. Nikdy by mě nenapadlo, že ve mně dříme taková moc, natož, že ovládám oheň“ odmlčela se ztracená ve vzpomínkách. „Škoda, že nemáš i přirozenou odolnost“ zakončil to její milý a zvedl se ze země.

Mistr začal pociťovat tupou únavu za čelem. Mističek s rozkvetlými rostlinami přibylo, ale stále nenašel tu pravou substanci. Ještě jednou si řádně prohlédl detaily na všech okvětních plátcích. „Leží to přímo přede mnou“ opakoval si neustále, ale stále si nebyl na sto procent jistý. S co největší přesností začal znovu odměřovat a míchat. Jedno oko namířené na vznikající preparát, druhé stále studující směsici pestrobarevných květů. Duch Času pozřel z každé svíčky již polovinu vosku, světla však bylo stále dost. Muž opět svůj výtvor nasypal do mističky, zalil jej trochou krve z označené ampule a vhodil semínko „analytičky“. Začalo další vábení nově rostoucího stonku. Zazelenaly se první lístky, další kalich barev se plně rozevřel. Mistr se usmál. „Našel jsem tě“ ozval se srubem jeho hluboký smích. Rychle si připásal meče k pasu a odměřil novou dávku. Tentokrát ji ale smíchal s vodou a opustil srub. Plameny svíček zmizely, jakmile se ozval zvuk zabouchnutých dveří.

Procházeli okrajovou částí města ruku v ruce. Stíny domů a stromořadí se prodlužovaly spolu se zapadajícím sluncem. „Včera jsem ho zase viděla v parku“ promluvila tiše Martina, jako by se bála, že je mohou slyšet nepravé uši „Byl tam přízrak, cítila jsem z něho velkou moc, ale Mistr se vynořil ze stínů přímo za jeho zády a jediným plynulým pohybem mu useknul hlavu. Vůbec nechápu, jak se tam dostal. Jako by vyrostl ze země. Nikde nic a najednou tam stojí připravený k boji. Ujistil se, že je ta věc mrtvá, vylil na to nějakou kyselinu, či co to používá, a najednou se za jeho zády objevil jiný přízrak. Chtěla jsem vykřiknout, nebo ho nějak jinak varovat, ale než jsme se nadechla, už bylo po všem. Druhý byl obrostlý jedovatými šlahouny a nemohl se z nich dostat. A to se Mistr na něj ani nepodíval“ do jejího hlasu se vkrádalo nadšení. Petr se jen usmíval a přikyvoval hlavou. Věděl, že onen muž, ať už je kýmkoliv, ovládá mocné síly. Měl možnost ho spatřit s mnohem silnějšími protivníky, než o kterých mluvila Martina, a vždy měl situaci pevně pod kontrolou. Žádné zranění, žádné zbytečné souboje, žádné zbytečné pohyby. Doprovodil svou přítelkyni až k bytu, který měla pronajatý po dobu studia. Rozloučil se s ní dlouhým polibkem.
Martina v bytě osaměla. Aby zahnala ticho, pustila si televizi a šla si vytáhnout něco k jídlu, neboť její žaludek se začal dovolávat svých práv. Sedla si s občerstvením do obýváku. Na pohovce odpočívala zvláštní lahvička. Drobná cedulka přivázaná k hrdlu hlásala „Vypij mě.“ Poznala Mistrovo písmo. Nezaváhala a celý obsah polkla najednou. Z odporné chuti se jí chtělo zvracet, ale nebylo co. Pár chvil se nic nedělo, pak se dostavil známý pocit klidu a síly. Zadívala se na ruce. Sněhově bílé obvazy začaly hnědnout a poté černat jak se magická moc měnila na skutečný oheň. Brzy měla ruce pokryté mocnými plameny. „Nepálí!“ volala nadšeně a tančila radostí do rytmu písně, kterou slyšela jen ona. Čím dál více síly proudilo skrz její ruce. Čím dál větší ohnivé jazyky se plazily přes její tělo.

Včera ve večerních hodinách došlo k požáru panelového domu v ulici Stromová. Hasiči se pokoušeli dostat živel pod kontrolu. Dle svědků začalo hořet v některém z bytů ve středních patrech a oheň se pak rychle šířil všemi směry. Hasičům se podařilo zachránit obyvatelé z horních pater, ale stále je osm lidí nezvěstných. Záhadou však zůstává postava dívky, která dle výpovědi hasičů doslova prochází skrz plameny bez sebemenšího zranění. Velitel zásahu nám řekl následující: „Nevím, jestli tam opravdu někdo takový je, či se jedná o přelud. Spíše mě zajímá, jak je možné, že oheň zapálil i nehořlavou přilbu jednoho z nasazených mužů.“

Martina se pomalu procházela parkem. Cítila se lehce, jako by se ani nedotýkala země. Líným tempem se dostala až k místu setkání. Už na ni čekali. Petr se rozvaloval na lavičce, pouzdro s mečem ležérně odpočívalo vedle něho. Bylo jasné, že dlouho nespal. Nedíval se na svou milovanou, ale na zář, která pronikala nocí. „Zdá se, že ses bavila, co?“ zeptal se nevrle, když se přiblížila až k němu. Odpovědí mu byl jen Martinin rozpačitý úsměv. Podíval se do jejích očí. Odrážely se v nich plameny moci. Neuhasínající požár. Ze stínů se vynořila Mistrova postava. Jeho ledové modré oči si je měřily. Pohled řezníka na zvěřinu. „Máme práci“ prohlásil nic neříkajícím hlasem a vedl je hlouběji do rozlehlého parku. V jeho středu se nacházela malá skála s jeskyní, která vede do rozsáhlého podzemí.