Pavel Renčín

Po dlouhé době, co jsem zde nebyl přispívám svou povídkou, spadající do univerza assassin´s creed. Nic světoborného, leč snad se bude líbit. Budu psát další část, ale až po maturitě.

Edit: přidána druhá část

Giacomo pozoroval dění ze střechy nedalekého domu. Před Palazzo Ducale promlouval ke svým svěřencům sám dóže Janovský. Jeho dvouletá vláda se chýlila ke konci a mělo se rozhodnout, zda bude ve svém úřadu pokračovat. Svými proslovy se na svou stranu snažil obrátit co nejvíce lidí, avšak spousta z nich s Jeanem d´ Anjou na dóžecím stolci nebylo spokojeno.

Přes filosofické a cituplné proslovy dóžete však Giacoma zaujala jiná věc. Skrze dav se k promlouvajícímu dóžeti prodírala skupina mužů v kápích. Bezohledně odstrkovali lidi v davu a drali se kupředu. Ve svitu zapadajícího slunce se zalesklo ostří dýky. Stráže jsou nevšímavé. Musím jednat, pomyslel si Giacomo. Měl sice trochu jiný plán, ale situace to vyžadovala.
Vše se událo během krátkého okamžiku, ale Jeanu d´ Anjou, dóžeti Janovskému vše ubíhalo velmi pomalu. Během svého proslovu o splněných potřebách lidu Janovského se mu do pohledu na lačně poslouchající dav cosi připletlo. Cosi, co tam nepatřilo. Byl to jen krátký okamžik, když se od letícího ostří odrazil sluneční paprsek a dóžete oslepil. Okamžik na to se jen z posluchačů zhroutil k zemi. Dóže v tu chvíli neslyšel kapitána stráží, kterak řve: „Stráže! Chraňte dóžete! Stáhnout do paláce!“ Dýka, kterou padlý posluchač držel skrytou v záhybech kutny, zazvonila o prašnou dlažbu. Po dopadu se ještě několikrát s cinknutím převalila a poté ji zkropila sprška krve z majitelovy krční tepny.

Stráže chytili dóžete pod lokty z obou stran. Dóže to nevnímal. Jen šokovaně hleděl do tváře muže v hnědé kutně přibíhajícího z davu. V rukou dýku a pohled s vražedným úmyslem. O okamžik později dóžete skrápí sprška krve z druhého útočníka. Ten pouze stihne něco zachrčet, chytnout se za krk, ze kterého mu trčí krátká úzká dýka a posléze se odebrat na stejné místo, jako jeho předchůdce.
Náměstí před Palazzo Ducale ožívá a kdo může, snaží se uniknout do bezpečí. Další dva muži v hnědých kutnách, vidíc, že se jejich plán nevyvedl, prchají také. „Nesmí uniknout,“ zabručí si Giacomo. Zandavá si vrhací dýku za opasek, shazuje kápi a rozbíhá se po střechách domů směrem za atentátníky.

„Stůj,“ zařve na Giacoma strážný. „To mi tak chybělo,“ odtuší Giacomo. Rozbíhá se se sprintem. „Ještě mi ty dva zmizej z dohledu,“ odplivne si Giacomo a přeskakuje malou proluku mezi domy. Strážný, který se sotva vyšplhal na střechu, jen mávne rukou a za vzdalujícími zády Giacoma pouze pronese: „My si tě najdem zabijáku“. „Ještě, že jsou ty stráže takový lenoši. Kdybych měl unikat jim a ještě honit tyhle dva, nevím, jak by to dopadlo.
Kousek pod upalujícím Giacomem se sprintem prodírá ulicí dvojce atentátníků. Lidi bezostyšně odhazují na stranu, žádná překážka je na dlouho nezdrží. Mezitím se Giacomo vyhýbá všudypřítomným komínům, prolukám a uvolněným taškám. „Sakra, za chvíli jsme na náměstí, tam se mi ztratěj,“ zakleje Giacomo. Pohlédne dolu do ulice. Jeden z mužů evidentně nemá tak dobrou kondici a za tím druhým zaostává. „To je moje šance. Nejdřív toho chcípáka, ten mi řekne, kde najdu toho druhýho.“

Giacomo si vyhlédl příhodnou římsu a skočil. Muž v hnědé kutně si ani nevšiml, že mu někdo přistál na záda. Zahlédl pouze šedozelenou čmouhu a požádal dlažbu o polibek. Giacomo omráčeného muže zvedl a propleskl, aby přišel k sobě. „Kde najdu toho, co vás zaměstnal?“ Muž v kutně začal plivat krev a vyražené zuby. Pak se rozesmál. Giacomo ho rozčíleně popadl a odvlekl do blízké stísněné uličky, kde na něj nepoulilo zrak tolik lidí. „Tak znovu. Kde najdu muže, co vám dal tu práci?“ Muž se opět jen začal smát. Zabiják mu dal ránu do břicha, pak ho uchopil za kutnu, přirazil ho ke zdi domu a přiložil mu dýku k hrdlu. „Tak ještě jednou a tentokrát odpověz, nebo tě to bude stát život.“ Muž Giacomovi vyplivl poslední zbytky zubů a krve do obličeje a se smíchem začal mluvit. „Ploč bych ti to měl žíct žabijáku?“ „Protože jinak tě čeká hodně dlouhá cesta na věčnost,“ odpověděl Giacomo a rukávem si otíral poplivaný obličej. „Haha, štejně už nemam co ztlatit. Mlkni se do pšístavu,“ vyblekotal muž a pokusil se Giacoma bodnout dýkou, co měl u pasu. Giacomovi reflexy však zafungovali na výbornou a ruku s dýkou zachytil včas. Pak pronesl: „Díky za tvou ochotu spolupracovat. Budiž to odečteno od tvých hříchů. Nyní odpočívej v pokoji.“ S těmito slovy Giacomo muži proklál srdce jeho vlastní dýkou. Poté mrtvému zatlačil oči a vydal se k přístavu.

                                                       ***

Ve vzduchu šla cítit sůl, rybina
a pot námořníků. Když Giacomo vcházel do přístavu, bylo slunce v poledni a
jediný stín vrhala jen hejna pokřikujících racků. Většina dělníků odpočívala a svačila
opřena, nebo sedíc na lodích, které stavěli, či opravovali. V přístavu šlo
vidět přehršle různých lodí. Od rybářských člunů, po majestátní karaky. Janov
jen vzkvétal, když jeho přístav žil. Byl oblíben mnoha obchodníky, kteří sem
sváželi luxusní zboží, koření z východních zemí a spousty hedvábí a
porcelánu.

Giacomo se rozhlédl, ale muže s kápí
nikde neviděl. Ani se tomu příliš nedivil. Viděl jen upocená šlachovitá těla
dělníků a námořníků. Ve svém ošacení si zde připadal nepatřičně. To však musel
i zabiják v kápi. Někdo si jej musel všimnout. Dělníci si však ostatních
lidí nevšímají, své práce mají dost, to asasín věděl. Chvíli procházel doky,
snažíc se nevdechovat příliš nevábného vzduchu. Pak zahlédl toho chlapce. Byl
malý, sotva osmiletý s hnědou kučeravou hlavou. A bylo na něm vidět, že
zde sedí od rána, sleduje každého člověka v přístavu a touží vyrazit s jednou
s těch lodí na dlouhou cestu do cizích krajů.

„Ahoj chlapče. Jak se jmenuješ?“,
zeptal se Giacomo. „Christoforo, pane. Ale všichni mi říkají Christy,“
odpověděl chlapec jemným hláskem. „Těší mě Christy, já jsem Giacomo a něco bych
od tebe potřeboval,“ začal zabiják. „Co by to bylo?“ „Všiml jsem si, že tu
sedíš a pozoruješ lidi. Nevšiml si nějakého podivného chlápka s kápí na
hlavě?, “začal vyzvídat Giacomo. „No pár divných lidí jsem tu viděl, ale
přístav je velký a nevím, jestli si vzpomínám přesně.“ „Dostaneš několik
florinů, je to pro mne opravdu důležité. A jestli mi ukážeš, kam šel, bude jich
o to víc,“ potěžkal rukou měšec u svého pasu asasín. „Nó, tak když to tak
potřebujete vědět, tak ten chlápek s tou kapucí, co se dobře pamatuju,
prošel do východní části přístavu a kolem kotviště rybářů se vrátil do města.
Přišel mi ale vážně divnej. Pořád se ohlížel a byl hrozně zadýchaný, se skoro
dusil. Tak jsem ho kousek sledoval. Po chvilce zalezl do tý putyky s těma mušlema
co má na vývěsce,“ vysvětloval chlapec.

Giacomo chlapci poděkoval, vrazil
mu hrst florinů a vyrazil směrem k hospodě, kterou mu chlapec popsal. Za
sebou asasín zaslechl radostné výkřiky chlapce o otci obchodníkovi, svojí
námořní kariéře a spousty díků.

Spěchal úzkou ulicí mezi domy
obloženými vápněným dřevem. Tak blízko přístavu se tomu nedalo divit. Stále to
byla jedna z chudších částí města. Doběhl ke krčmě a připravil ruku co
nejblíže dýce za opaskem. Nevěděl, co ho uvnitř čeká, tak byl raději opatrný.
Druhou rukou otevřel vstupní dveře a vešel do kouřem páchnoucí místnosti.
Nebyla nijak prostorná, naopak to byla malá, nevětraná díra, pro ty nejhorší
přístavní živly. Nevešel v dobrém ohozu. Ihned se k němu upřelo mnoho
očí štamgastů. Lehce opilé pohledy v brunátných očích se měnili v nenávistné.

Giacomo došel v klidu ke
stolu a usadil se na lavici. Po chvíli k němu došel hostinský. „Co si
budou přát, vážený pane?, “ptal se štiplavě výčepní. „Nejlepší víno, co tu máš.
A ne žádnou ředěnou šlichtu. Jsem po dlouhé plavbě a rád bych si dal něco
lepšího, ne jen tu odpornou vodu,“ Odpověděl se šlechtickým tónem Giacomo. Hostinský
ho už pak dále neřešil a i zraky pijanů se od něj odvrátili s nezájmem.

Rudé vousy, jizva nad pravým
okem. Černý knír a modrající monokl. Šedý vous a pronikavé oči. Giacomo
sledoval jednoho muže v hospodě po druhém. Hledal zabijáka v kápi.
Ten však už kápi neměl, jak předpokládal a jeho tvář neznal. Seděl hodinu, dvě
a pomalu upíjel vína. Zkoumal tváře, podezřelé pohyby. Po dlouhé době si začal
všímat i měšců. Málokdo v této hospodě má měšec na peníze. Většina jsou
zde námořníci, co své peníze ihned propijí, tak je nepotřebují nikde
schraňovat. Na rozdíl od nájemných zabijáků, pracujících pro templáře. Našel
tři osoby s měšcem. Prvního muže hádal na kapitána některé z lodí.
Druhý, albín byl evidentně strážný, co si šel pro pití na kuráž a posléze chtěl
navštívit některou z dam v domě o pár ulic dále. Třetí byl ten,
kterého celou dobu hledal. Černý, upravený vous, malý knír s kudrlinami a
honosný oblek, z jehož límce klesal zlatý řetěz a na kterém se houpal malý
kovový kříž. Templářský agent. Viděl, že si ho Giacomo všiml. Zabiják se snažil
nenápadně opustit hospodu. Giacomo v klidu nechal na stole peníze za víno
a vydal se ven za ním.

Když vyšel na ulici, viděl,
kterak jeho cíl prchá a snaží se dostat co nejdále do úzkých uliček, které se
vinuli okolo přístavu, jako klubko hadů. Giacomo rychle vyšplhal na nejbližší
budovu a rozeběhl se jeho směrem. Po krátké chvíli zahlédl v ulici pod
sebou prchající osobu. Asasín se rozhlédl po okolí a spatřil rozestavěný blok
domů. Dělníci měli zrovna přestávku na jídlo a šli do blízkých krčem na oběd.
Tam by jej mohl dostihnout. Vrah tam mířil také. Giacomo měl štěstí.

Vrah sledoval ulici za sebou. Tu
shodil nějakého tlouštíka doprostřed ulice, tu rozbořil stánek se zeleninou.
Nechtěl se nechat zabít od toho prašivého asasína. Navíc jeho úkol nebyl hotov.
„Mě nedostaneš, asasíne, mě ne,“ zařval do ulice vrah. Netušil však, že na něj
již Giacomo čeká s napřaženým mečem.

Vrah měl odřený doublet a železný
kříž se mu zběsile kymácel na hrudi. Doběhl do rozestavěné čtvrti, tady se
skryje a počká do noci. „Ale, ale. Kohopak to tu máme,“ pronesl klidným hlasem
Giacomo. „Dej mi pokoj hajzle!,“ odpověděl rázně nájemný vrah. „Templářskýho
špicla a šmejda v jednom,“ oplatil mu asasín. „Když mi řekneš, kdo tě
zaměstnává a jaké máte další plány, nechám tě v poklidu odejít, to ti
slibuji,“ nabídl vrahovi Giacomo. Vrah, který už tak měl nahnáno a byl víc
bledý než kdyby snědl citron, pokýval hlavou. „Dobře, řeknu ti to.“ „Tak mluv,“
pobídl vraha asasín. „ Ale necháš mě jít, že jo?,“ žadonil vrah s pohledem
na Giacomovu napřaženou čepel meče. „Mě platí místní biskup, ale zjistil jsem,
že je pod vlivem nějakýho Španěla. Mě to bylo jedno, protože platil dobře. Nic
jinýho nevim, vážně,“ klepal se vrah.

„Děkuji ti, tvé hříchy budou
odčiněny. Odpočívej v pokoji,“ pronesl melodicky Giacomo a rychlým pohybem
probodl vrahovi srdce. Poté čepel otřel o vrahovy šaty a vrátil ho do pochvy.
Měl ještě spousty práce. Nejen vyřídit biskupa, ale také co je zač ten Španěl,
který se tu začíná nepříjemně projevovat. Nebylo toho málo. Když se dělníci
začali vracet na staveniště, Giacomo už byl na cestě do středu Janova. Nad
přístavem se hejno racků rozletělo splašeně do všech směrů. V dáli šlo
zaslechnout orla.