Pavel Renčín

INRI

Prolog/Epilog

V ten okamžik byl mrtvý.

Mrkali na něj, sledovali ho jako oranžově žhnoucí oči jaguárů s černými zorničkami, které se při bližším pohledu rozšíří v podobenství noci. Můra mávla křídly a na těch se odráželo světlo jako na stěnách Sixtinské kaple. V jediném okamžiku.

Táhlo mi to hlavou. Okamžik. Oka… mžik. Proces, během nějž víčko klesne, aby zakrylo oční bulvu. Pak se zase vyhrne, jako roleta nad pekařstvím toho voňavého rána, kdy ještě žil. Jako opona nad jeho vychládajícím tělem, stvrzujícím závěrečný akt. Proces, ze kterého ve vší té dynamice, akci, vyzařuje život. Okamžik nemůže mít se smrtí nic společného. Smrt je stálá, věčná a náhlá.

A přesto o něm napsali, že byl mrtvý v ten okamžik. Byl to okamžik pro dravčí oči, které ho sledovaly, zatím z povzdálí, brousíce si zobáky. Zuby se leskly v tmách jako stříbro, které poutá síly zla, řetězy, které se zarývají do masa démonů, až se z něj kouří. Ten okamžik byl samou nesmrtelností andělů, nekonečně pomalý pohyb rolety, protože každý detail rohlíku, čerstvě vytaženého z pece, je potěchou ducha, nejvyšší lidské esence. Pohyb, který nemohl skončit, agónie napjatá na skřipec nevinnosti.

Mrzlo.

Vrazil jsem ruce do kapes a vydechl obláček páry, která se okamžitě srazila do ledových krystalků. Čumilové se trousili kolem, jejich těla v teplých zimních kabátech vytvářela proud, který objímal scénu. Jako ostrůvek v řece bez ryb.

A na scéně ležela jediná černá růže, uvadlá uprostřed pohybu, který ji měl vynést ke slunci.

Tak koho dnes zabili, zeptal se I šepotem stovek hrdel, zdušených hlínou. Tunami a tunami hlíny. Šepotem prázdných očních důlků, v nichž se kroutili červi, slizce bělostní, vroubkovaní a odporní.

Spasitele, odpověděl jsem.

Čas se pohnul. Dravčí oko vzplálo a pohltilo můru v jediném jasném záblesku vědoucnosti. Klapot zubů zesílil, jak se věznění postupně stávali vězniteli, stříbro černalo a měnilo strany. Na kohorty andělů padl strach.

N dravě začenichal, jak si klekl k jeho nohám a z vlkodlačí mordy mu visel pletenec slin. Podíval se na mě zarudlýma očima plnýma chtíče. Viděl jsem mu v nich tančit Evu, již objímal had. V levé ruce držela granátové jablko. Pravou usměrňovala plazův ocas, dokud jí nevnikl mezi stehna. Za ní hořely ohně pekelné. N zavyl.

Vidíte, jak jsou slepí, pravil R a možná to byl dotaz. Přikývl jsem, i když mi to činilo potíže. Z dlažebních kostek vzlínal smrtelný chlad, pokrýval tělo tenkou krustou ledu. Zrzavá záře jaguářích očí po něm klouzala, v podpaží a slabinách se slévala do nádržek věčného mládí, světla místo stínů, slibů volnosti, kterým uvěřili i přesto, že je varoval.

Druhý I se prohnul jako mladý stromek v prudkém poryvu větru.

Je čas, zaševelil.

Je čas jej odsud odnést. Není nic, co bychom mohli dále udělat.

Svěsil jsem hlavu. Po skráních mi tekly praménky teplé krve, z mých vlasů a vousů se stal lepkavý slepenec. Oči jaguára zamžikaly. Pouta praskla a zuby scvakly jen nepatrný kousek od mých slepých očí.

Epilog/Prolog

Kameny na hřbitovní zdi zešedly stářím, mezi jejich spárami se usadil mech, vzpomínky na lidské hříchy, mravenci, ptáčata a škodolibí démoni.

Kráčel jsem sledován nehybnými tvářemi kamenných andělů, kteří vztahovali ruce k nebi v čím dál marnějších gestech. Přitáhl jsem si límec kabátu ke krku. Bylo chladno. Mlha se mi srážela u kotníků a město za zády dunělo jako pomalu se budící moloch. Hodiny na věži odbíjely ve zběsilém rytmu, jejich údery mi rozechvívaly spánky, nutily nemocné vzlykat a zdravé klít. Kdesi v ulicích již nebylo místo pro černou růži.

Zastavil jsem se před prastarou brankou, kterou strážili dva kamenní chrliči. Již dávno sami nevěděli, jsou-li anděly, bůžky, či démony. Ostatně na tom nezáleželo.

Všudypřítomné bílé dusno prozářil plamínek sirky, který jsem přiložil k nezapálené cigaretě. Kouřil jsem a čekal. Občas zahlédl ještěrku, unášející mravence, démona, unášejícího ptáče. Snad za lepším životem. Snad někam, kde to že mrkáte, že dýcháte, a že kouříte cigaretu, znamená vyznamenání boží lásky.

Že to přišlo, jsem poznal z jemného tlaku na hrudi. Jako když přichází infarkt a vy nemáte, komu zavolat. Jedna ruka zmateně tápá kolem, zatímco druhá rve za vaše vlastní hrudní ochlupení. Odhodil jsem cigaretu a poklekl jsem.
Pohlédl jsem do slepých tváří andělů, do zvědavých očí démonů a hladových srdcí lidí. Rozepnul si kabát a pak i košili. Hrudní koš se mi prolamoval v pravidelném rytmu. Rodil se a já zpíval aleluja, dokud mi prudký tok krve nezacpal ústa, nepronikl mezi zuby a nevystříkl na bradu. Pak mi explodovala hruď.

Jsem zpátky, řekl Lev a vystoupil ze stínů.

© David P. Stefanovič, 2009

In nobis regnat Iesus.

Rád bych poděkoval Davidu Bimkovi za navození potřebné nálady.

Oči jaguára byly autorem bez předchozí konzultace vypůjčeny od Pavla Renčína.