Pavel Renčín

David Moravec seděl už třetí hodinu za volantem a pomalu začínal mít
plné zuby neustálého pitomého žvanění, které k němu přicházelo od jeho
spolujezdkyně. Asi před hodinou nabral u cesty mladou stopařku, která
jela stejným směrem jako on a teď toho začínal vážně litovat. Ta ženská
měla v hlavě naprosto vygumováno, ale na to aby ji vyhodil zpátky na
silnici, neměl srdce. Zvlášť teď, když se setmělo. Nějak to s ní vydrží
a příště se na všechny stopaře prostě vykašle. Umínil si.
Davidovi táhlo na padesát. Měl obličej dobráka.
Vlasy mu už dávno zešedivěly, ale na druhou stranu mu stále rostly
všechny. To jeho bratr v jeho věku už začínal leštit pleš.
Jeho žena Květa před dvěma lety zemřela na vážnou srdeční chorobu. Děti
spolu neměli. On byl neplodný a ona je kvůli svým celoživotním
zdravotním komplikacím ani nechtěla. Květa se vždycky obávala, že by se
jednoho dne nemusela probudit a její děti by zůstaly ze dne na den bez
matky.

Davidova spolujezdkyně na okamžik umlkla. To bylo podezřelé. Kouknul na
ni, jestli se jí náhodou něco nestalo. Ne, jen se na okamžik zahleděla
z okna. Jmenovala se Liliana. To mu prozradila, hned jak nastoupila.
Vypadala tak na osmadvacet. Světlé vlasy. Bledý, nevýrazný obličej. Na
sobě měla růžové tričko na ramínkách a bílou minisukni. Trochu odvážná
kombinace pro stopování.
Po společně strávené hodině, o ní stačil zjistit, že je právě po
rozchodu se svým přítelem. Přišlo to z její strany, v okamžiku co
zjistila, že, jejími slovy: „je nehorázný vůl“. Doma měla černého
králíčka jménem Mickey Mouse. Sama nevěděla, proč ho tak pojmenovala.
Prý jí to jméno připadalo velmi roztomilé a legrační.
Poté co jí David objasnil, že slovo Mouse znamená v překladu myš a
tudíž je to pro králíčka poněkud nevhodné jméno, se naprosto hystericky
rozesmála a přiznala, že si celou dobu myslela, že je to jen jméno.
Když jí navrhnul, že by se králíček tedy mohl jmenovat pouze Mickey,
tak mu odpověděla, že slovo Mickey ztrácí beze slova Mouse to jedinečné
kouzlo a že to je jako kdyby z názvu KFC vyřadil písmeno K, načež se
znovu hlasitě rozesmála a zeptala se ho, jestli mu došlo, že bez
písmene K by to znamenalo, že kuřata vlastně prodává fotbalový klub. A
přesně v tom okamžiku to s ní David vzdal.

„Tak mě tak napadá,“ ozvala se náhle Liliana a nepostřehla, že při této
větě obrátil David oči v sloup. „…že jsem se ještě nezeptala, co to
vlastně vezete vzadu v tom malém přívěsu.“ Pak zahrála leknutí, chytila
ho za ruku a povídá: „že vy tam převážíte nějakou mrtvolu, co?“ A
následovala další salva jejího nenapodobitelného smíchu. „Tak to jsem
pěkně v háji,“ řekla vesele.
„Vezu Lenina. Zavolali mi, že se už dlouho nikam nepodíval a že by rád
navštívil Jižní Čechy, tak jestli ho můžu vzít na vyjížďku. Prý mu
mezitím trochu zrenovují mauzoleum,“ sdělil David Lilianě naprosto
vážným hlasem.
„No to si děláte srandu. Jako fakt opravdového živého Lenina?“ nemohla uvěřit Liliana.
„Ne, mrtvého,“ odpověděl David a Liliana se rozesmála.
„To se mi zdá,“ ujišťoval sám sebe David. „A kam vlastně míříte vy?
Ptala jste se, jestli Vás nevezmu kousek s sebou, ale kam jedete, jste
se myslím nezmínila.“
„Jedu do Prachatic, za svou ségrou,“ řekla Liliana.
„Ono je vás víc? Ehm, chci říct, vy máte sestru?“ opravil se David.
„No mám no. Celkem tři ségry a jednoho bráchu. Takže vlastně celkem
čtyři. Myslím i s tím bráchou.“ Následovala další vlna smíchu. „Co vy,
máte sourozence?“
„Jednoho bratra, ale moc často se nevídáme,“ odpověděl jí.
„Ale to je škoda ne?“ konstatovala Liliana.
„Žije se svou rodinou v Německu, takže to dojíždění je trochu komplikovanější.“
„Aha, v Německu,“ zopakovala Liliana. „To bude asi daleko, že?“
„Daleko,“ řekl David a v duchu potlačil poznámku o tom, že musela
vyrůstat na jiné planetě, jinak že tohle není možné. „Mimochodem, já
jedu do Budějovic, takže Vás tam budu muset vyložit.“
„Jasně, v pohodě. Z Budějic už pojedu busem.“
„A pojede Vám něco takhle pozdě?“ zeptal se David a v duchu si nafackoval, vždyť jemu to mohlo být fuk.
„Určitě jo, a když ne, můžu zas někoho stopnout,“ prohlásila Liliana světácky.
„Vy se neztratíte,“ vyklouzlo Davidovi.
„Viďte?“ řekla Liliana a plácla ho po stehně. David dělal, že si toho
nevšimnul. Pak zaregistroval blikající auto stojící na okraji cesty u
lesa. U auta stála žena a spínala ruce v tiché prosbě o zastavení.
„Tamta paní vypadá, že potřebuje pomoct,“ zhodnotila situaci Liliana.
„Nepovídejte,“ odpověděl David a zastavil za blikajícím autem. Žena v
červených květovaných šatech k nim přiběhla a David stáhnul okénko.
„Dobrý den. Díky, že jste zastavili,“ zaznělo z úst ženy, které mohlo být tak čtyřicet let.
„Dobrý den, můžu Vám nějak pomoct?“ zeptal se David.
„Dobrý den,“ přidala se Liliana.
„Najednou mi to chcíplo. Nevím, co s tím. Vyznáte se trochu v autech?“ zeptala se cizí žena.
„Trochu ano. Můžu na to mrknout, jestli chcete,“ navrhnul jí.
„No to byste byl zlatej. Opravdu, moc děkuju.“
„Zatím mi děkovat nemusíte,“ řekl David a vystoupil z auta. Oba přešli k druhému vozu.

Liliana otevřela dveře a vystoupila z auta. Potřebovala si protáhnout
nohy. Venku panovala příjemná srpnová noc. Pohlédla na hvězdné nebe a
zpozorovala padající hvězdu. „Jéé,“ pronesla bezděčně a v duchu si
přála světový mír.
Najednou se v přívěsu za autem něco pohnulo a celý přívěs s sebou
zacloumal. Liliana leknutím vykřikla a ucouvla. Pak se na přívěs
zahleděla a přistoupila k němu blíž. Obešla ho a zjistila, že nikde
nemá žádná okna, jen po stranách čtyři malé otvory. Nakonec jí to
nedalo a opatrně přiložila na stěnu přívěsu ucho.
Uvnitř něco zašramotilo. Pak zaslechla tiché zachichotání. Prudce
ustoupila. Co to bylo? Napadlo ji. Přistoupila blíž a
bezmyšlenkovitě na plechový přívěs třikrát zaklepala. Uvnitř se něco
opět zachichotalo a ozvalo se trojí zaklepání. Liliana se nadšeně
zasmála, jako když malé dítě dostane svou hračku. Zaklepala znovu.
Tentokrát nejdříve dvakrát a pak ještě třikrát. Opět se ozvalo
zachichotání a klepání se ve stejném rytmu zopakovalo. Liliana
poskočila radostí. Odtrhla se od přívěsu a rozeběhla se za Davidem a
ženou v nesnázích.
„Co je vzadu v tom přívěsu?“ zeptala se bez okolků Davida, který se
právě hrabal v motoru. Žena v květovaných šatech mu svítila baterkou.
David nadskočil.
„Co tu děláte? Běžte zpátky do auta!“ řekl David zostra.
„Vy tam máte vážně Lenina?“ naléhala dál Liliana. Žena stojící vedle Davida na ni překvapeně pohlédla.
„Vy jste se narodila pod nešťastnou hvězdou,“ prohlásil David a vrátil
se k práci. „Lenin je už dávno po smrti. To byste měla vědět.“
odpověděl příkře.
„Vy jste ho zabil?“ nemohla uvěřit Liliana. „On se tam ale směje!“ Žena vyprskla smíchy.
„Teda, to už ale vážně přeháníte. Nevezu tam Lenina! Zopakujte si základní školu.“ řekl David.
„Moment!“ David se napřímil. „Co jste to říkala?“ Jak víte, že se tam směje?“
„Slyšela jsem ho.“ trvala Liliana na svém.
„Ono se to směje,“ zahuhňal si David spíše pro sebe.
„Co myslíte tím ono?“ zeptala se zvědavě Liliana.
„Do toho Vám nic není.“ řekl David a pohlédl na ženu, stojící vedle
něho. „Je mi líto. S tím autem Vám nepomůžu. Budete muset do servisu.“
„To je pech,“ prohlásila žena smutně. „Každopádně Vám moc děkuju za ochotu. Jste strašně laskavý.“
„To nemáte zač. Je mi líto, že Vám nemůžu pomoct. Vzal bych Vás na
lano, ale táhnu přívěs. Nechcete alespoň hodit do města?“ navrhnul jí
David.
„Ne díky. Brnknu manželovi. Máme ještě jedno auto. S trochou štěstí
přijede a odtáhne mě. Do hodiny by mohl být tady. Já bych mu zavolala
už předtím, ale viděla jsem, že jedete, tak jsem zkusila štěstí. Jste
opravdu moc hodný,“ řekla žena.
„Tak jo…“ Větu nestačil dokončit. Náhle se zezadu ozval výkřik a
Davidovi s hrůzou došlo, že Liliana už vedle něj nestojí a že ten hlas
patřil jí. Hlasitě zaklel a rozběhnul se k přívěsu. Žena se rozběhla za
ním.
Když tam přiběhli, Liliana se právě zvedala ze silnice a dveře přívěsu byly otevřené dokořán.
„Co jste to provedla?!“ zakřičel na ni David rozčíleně, chytil ji za ramena a prudce s ní zacloumal.
„Co to bylo?“ zeptala se šokovaná Liliana, která nemohla uvěřit tomu, co právě viděla.
„Co bylo co?“ zeptala se žena za Davidem.
„To snad není pravda! To se mi zdá. Já věděl, že Vás nemám s sebou
brát,“ křičel David nešťastně. „Musíme ho najít!“ rozhodl se náhle.
„Kam běžel?!“ vyhrkl na Lilianu. Ta ukázala směrem do lesa. „Půjčíte mi
Vaší baterku?“ zeptal se David ženy v květovaných šatech.
„Ale jistě. Tu máte,“ řekla a podala mu ji.
„Teď mi ho pomůžete najít, když jste ho pustila. Co vás to proboha napadlo?“ zeptal se David Liliany.
„Já nevím, zajímalo mě, co se to tam uvnitř tak krásně směje. A co je
to vlastně zač? Něco takového jsem nikdy v životě neviděla. Připomínalo
to medvídka Koalu,“ svěřila se Liliana.
„Teď nemám čas Vám to vysvětlovat. Jde pravděpodobně o nový živočišný druh,“ řekl David. „Jdete s námi?“ zeptal se ženy za zády.
„Máte jen jednu baterku. Nebudu Vám nic platná. Počkám tady a pohlídám
Vaše auto. Jinak, já jsem Marcela,“ řekla a natáhla ruku.
„David.“ Potřásli si rukou.
„Liliana, těší mě,“ natáhla ruku i Liliana.
„Ne, Vás netěší. Jdeme!“ přikázal David a vystrčil ji ze silnice.
„Teda, vy jste ale neomalený,“ ozvala se Liliana z okraje lesa.
„Teď buďte aspoň chvíli zticha. Jinak ho neuslyšíme,“ napomenul ji David.
„Myslím, že jsem něco zaslechla támhle,“ zašeptala Liliana a ukázala mezi stromy.
„Opatrně. Nesmí nám utéct,“ prohlásil David potichu. V lese panovala
téměř absolutní tma. Oba viděli jen to, co jim odhalilo světlo baterky.
„Myslím, že bychom to měli zhasnout, abychom ho nevyplašili,“ navrhla Liliana.
„Prosím Vás, nemyslete,“ odpověděl David.
„Takhle nás ale uvidí a uteče,“ trvala Liliana na svém.
„A vy jste netopýr? Vy vidíte ve tmě, nebo co?“ Ve světle baterky se
náhle mihla vyplašená srna. Liliana vykřikla a upadla na zadek.
„Fuj, já se lekla. Co to bylo?“ zeptala se a postavila se zase na nohy.
„Srna.“
„Čeho?“
„Jaké čeho? Povídám srna.“
„Jéé, kde? Žádnou nevidím.“
„Proboha mlčte! Mlčte, nebo Vám něco udělám!“ Napravo od nich se ozvalo
zachichotání. David namířil tím směrem baterku. Něco se rychle schovalo
za stromy.
„To je on!“ zvolala Liliana.
„Vidím. Pojďte, než nám uteče,“ zašeptal David a vykročil co nejtišeji za tvorem.
„Jak ho chcete chytit?“ zeptala se náhle Liliana.
„Nevím. Něco vymyslím. Hlavně nám nesmí utéct,“ řekl David.
„A odkud ho vlastně máte? Už jste přemýšlel, jak se bude jmenovat?“ zajímala se Liliana. „Co třeba Ignác?“
„Pane na nebi. Jak Vás to napadlo. Přece mu nemůžete vybrat jméno z kalendáře.“
„A proč ne? Vždyť to je pěkné jméno,“ prohlásila Liliana.
„Já si asi něco udělám.“
„A odkud ho teda máte?“
„Objevil jsem ho na dovolené v Jeseníkách. Měl noru na jedné kamenité
stráni. Nic takového jsem jaktěživ neviděl. Je nesmírně inteligentní a
učenlivý. Vezu ho kamarádovi z Českých Budějovic. Je zoolog. Tak jsem
zvědavý, co na to řekne. Docela mě ale udivuje ten zvuk, co začal
vydávat. Opravdu se to až neuvěřitelně podobá dětskému smíchu,“
konstatoval David.
„To jo a směje se tak hezky,“ rozplývala se Liliana.
„Rozdělíme se,“ navrhnul David.
„Vždyť máme jen jednu baterku,“ namítla Liliana.
„Vždyť Vy jste netopýr, tak druhou nepotřebujeme,“ prohlásil David.
„To teda nejsem,“ ohradila se Liliana.
„Tu máte, vezměte si ji. Já půjdu zprava. Vy zleva. Budete křičet a
mávat baterkou a hlavně až ho uvidíte, tak na něj sviťte. Až začne
utíkat, tak ho čapnu z druhé strany. Jasné?“
„Já tomu nerozumím,“ řekla Liliana. David svěsil ramena.
„Čemu zase nerozumíte?“
„Proč by se nemohl jmenovat Ignác? Vám se to jméno nelíbí?“
„Prosím Vás.“ David zalomcoval rukama v tiché prosbě. „Klidně mu říkejte třeba Lenin. Hlavně teď udělejte, co říkám, ano?“
„Tak dobře. Dejte mi baterku,“ souhlasila Liliana.
„Držíte ji v ruce.“
„Jo, aha.“ Liliana se hlasitě rozesmála. „Mně to vůbec nedošlo.“
„Já mám jen jedno zdraví!“
„Už jdu, už jdu.“

Liliana obešla pár spadaných větví, přeskočila přes pařez a přitom
neustále nahlas vydávala směsici neopakovatelných zvuků a mávala
baterkou.
David jen stěží rozeznávaje kmeny stromů, mezi nimi ve tmě kličkoval a snažil se pohybovat naproti Lilianě.
Někde mezi nimi se ozvalo veselé zachichotání a světlo Lilianiny baterky na okamžik zahlédlo neznámého tvora.
„Támhle je!“ vykřikla Liliana a rozběhla se za ním. Tvor na ni
pohlédnul a schoval se za strom. Liliana ke stromu doběhla a pak se
zarazila. Mezi kořeny stromu zela v zemi hluboká nora. Liliana do ní
posvítila a zahlédla roztomilý kukuč, který ucuknul do hloubky. „Mám
ho!“
„Kde je?“ ozval se udýchaný David za jejími zády.
„Schoval se v té díře,“ oznámila mu Liliana hrdě.
„Cože? Je uvnitř? A jak ho vylákáme ven?“ David začal uvažovat.
„Jak si mohl tak rychle vyhrabat noru?“ zeptala se Liliana, které otázka vrtala v hlavě.
„To je nora zřejmě po jiném zvířeti,“ odpověděl jí David.
„A vy tu někde vidíte jiné zvíře?“ zajímalo Lilianu.
„Tak je zřejmě na lovu, nebo noru už opustilo, že?“ odpověděl David.
„No vidíte. To mě nenapadlo,“ přiznala Liliana.
„A nesviťte mi tou baterkou pořád do očí,“ napomenul ji David.
„Všiml jste si někdy, že máte každé oko jinak barevné?“ zajímalo Lilianu.
„Jste barvoslepá,“ odpověděl jí David podrážděně.
„Ne, opravdu. A taky máte každé ucho jinak vysoko,“ trvala Liliana na
svém. „To je zajímavé,“ řekla a ušklíbla se. „Moje babička například…“
„Zhasněte to a buďte zticha,“ přerušil ji David. Chci vědět, jestli vyleze.“
„Mlčím,“ řekla Liliana a zhasnula baterku. Náhle se za jejich zády ozvalo zachichotání.
„Rozsviťte, rozsviťte!“ zvolal David. Liliana zmáčkla tlačítko, ale baterka nereagovala. Zkusila to znovu a opět nic.
„Nefunguje to,“ řekla Liliana.
„Cože? Dejte to sem!“ vykřikl David vztekle a vytrhnul jí baterku z
ruky. Zkusil ji rozsvítit, ale nic se nestalo. „Co s tím krámem je?!“
„Je to ňáký rozbitý,“ řekla Liliana a začala se smát. „Pamatujete na tu
reklamu na jogurt, s tou blondýnou? Ta byla super!“ V tu chvíli
Davidovi praskly nervy.
„Vy jste naprostá slepice! Končím! Mám toho tak akorát dost! Jeďte si,
čím chcete. Se mnou už nepojedete!“ zakřičel vztekle, zvednul se a
odešel.
„Co jsem provedla?“ nechápala Liliana. Kousek od ní, hned vedle dalšího východu z nory, se ozvalo zachichotání.
„Jéé, ahoj Ignáci,“ zašeptala Liliana vesele. „Ten nerudný pán už je
pryč. Mě se nemusíš bát,“ řekla a usmála se na temný stín. Zvíře k ní
pomalu přišlo. Liliana si ho pohladila a tvor spokojeně zapředl. „Ty
jsi heboučký. Skoro jako můj králíček. Já mám nápad! Já tě vezmu k sobě
domů a představím tě Mickey Mouseovi. Představ si, že jsem ho našla v
lese, jen kousek od mého domku. Je takový maličký a umí měnit barvy.
Vždycky mě tím rozesměje,“ řekla Liliana rozpustile. „U mě se ti bude
líbit, uvidíš.“ ujistila ho a vykročila směrem k silnici, aby mohla pro
sebe a svého nového kamaráda někoho stopnout.

konec