Pavel Renčín

5. Pravý gangsteři jsou i gentlemani

Probudil se kolem desáté.

Jessica byla slyšet z kuchyně, Craig ucítil vůni kafe a topinek. Kdesi hrálo rádio, nedokázal však rozpoznat jestli v u něj, nebo vedle.

„Dnes bude zataženo, místy přeháňky a k večeru můžeme očekávat bouřky…“

„Už jsi vzhůru? Dělám snídani,“ ozvala se Jessica, aniž by nakoukla do ložnice.

„Do háje, jak ona to dělá?“ podivil se Craig.

„Říkal jsi něco?“

„Ne, jen že mám hlad. A dej mi do kafe hodně mlíka, jako vždycky.“

„Jako vždycky,“ přisvědčila Jessica a vstoupila do dveří. „Volal Alphonso. Posílá sem Kazacha, máš dokončit práci.“

„No, skvělý. Doufám, že si dá načas, měl jsem ráno chuť na hmm…“

Jessica se uculila a vybuchla smíchy. „Chtěl jsi říct na snídani, že jo?“ ptala se a bylo vidět, že to nemyslí vážně. „A vstaň už, nebo nestihneš ani ji.“

Craig vylezl z postele a chytil se za hlavu. „Pořád to bolí. Jak jsi to včera zašívala? Jako minule ty závěsy?“

„Ve vlastním zájmu doufej, že líp,“ otočila se na patě a zamířila do kuchyně. „A pojď už k sakru. Chceš to písemně?“

„To mám jít v trenkách? To ti jako nevadí? Takové mravů dbající dámě jako jsi ty?“ rýpl Craig ironicky přes celý byt.

„Pro mě za mě si pojď třebas nahatej. Sakra Craigu,“ otočila se k němu, když vstoupil do kuchyně. „Víš, že pravý gangsteři jsou i gentlemani? Ty jsi o šanci stát se jím musel přijít zároveň i s panictvím, hned s první děvkou co si tě pustila pod sukni.“

„Kazíš mi chuť k jídlu, Jess.“

„Jo, Neříkej…“

Někdo zazvonil.

„To bude Kazach,“ konstatovala Jessica. „Jdu mu otevřít.“

„Jo, jo. Jen běž,“ křičel za ní ještě Craig s plnými ústy. „A řekni mu, že jestli si zas bude chtít na něco ztěžovat, ať to rovnou otočí zpět k autu!“

„Neřvi.“

„A ty se podívej se kukátkem!“

„Mlč, Craigu!“

Cvakl zámek, dveře se s lehkým vrznutím otevřely.

A nastalo ticho.

„Jess? Do hajzlu Jess, to není prdel!“

Do hajzlu! Craig vyskočil ze židle a popadl revolver z kuchyňské linky. Na chvíli zalitoval, že kromě trenek si neoblíkl nic jiného a vpadl do předsíně.

„Ale, ale, ale, páreček zastižen,“ ozval se nepříjemný ironický hlas. „Ojel jsi ju alespoň, Marvelle, když už tu pobíháš ve spodkách? A nebo patříš mezi ty gentlemany, kteří se nechají jen zavíst domů a ráno ještě uvaří snídani?“

Ve dveřích stála trojice chlapů. První z nich, povědomý s napomádovanou hlavou mířil Jessice devítkou do obličeje.

„Di do prdele,“ odsekl Craig a zvedl bouchačku.

Muž se usmál. „Tak takhle ty na mě, kamaráde?“

„Nevzpomínám si, že bys byl můj kamarád.“

„Jo, to je kurva možný. Vidím, že tě Smack pěkně zřídil,“ muž pohlédl na jeho šrámy a modřiny na hrudi a obličeji. „Celej den se u nás povídá, že takhle natrhlou prdel neměl ani generál Custer u Little Big Hornu!“

„To je od tebe milý,“ odvětil Craig a natáhl kohoutek. „Co chceš?“

„Mám ti to říct na rovinu? No tak dobrá! Oddělat tebe i s tou tvou kurvičkou a navrch si dát to kafe, který cejtím z kuchyně až sem.“

V tu chvíli ze ozval výstřel, napomádovanému vystříkla krev z hlavy a zkropila muže vedle něj. Craig zmáčkl spoušť a prohnal dalšímu kulku čelem. Zkropený zmizel za zárubní, ozval se třetí výstřel a nohy dupající po schodech.

Ve dveřích se objevila známá postava muže s tmavými vlasy a nedbale oholenou tváří, která kontrastovala s udržovanými kotletami.

Kazach.

Muž překročil mrtvolu, stanul na prahu a zapálil si cigaretu.

„Těžko říct, kdo z vás je větší amatér,“ prohlásil a změřil si oba bedlivým pohledem. Pak se na chvíli zastavil na Craigových trenkách. „Obleč se Marvelle. Máme práci.“

Kazach vstoupil dovnitř a zamířil do kuchyně. „Naliju si kafe, Jess. Ano? Doufám, že ti to nevadí. Co tam ještě postáváte?“

Z chodby se ozval křik a štěkot.

„Do háje,“ hlesl Craig a sklonil revolver.

„Sousedka,“ vysvětlila Jess a zacouvala do předsíně. „Co teď?“

Kazach se vrátil s hrníčkem v jedné ruce a s cigaretou v druhé: „Do psí mateři, to je pech. Co ta tu do prdele dělá? Hej, paní!“ okřikl ji když vyšel ven. „Je to v pořádku. Jsme od policie. Běžte si klidně domů, za chvíli tu bude čisto. A přestaňte kurva křičet, copak tu nemůže být chvíli klid? Jess, řekni jí něco, já se s ní neznám.“

Jessica obešla mrtvoly a přistoupila k tlusté paničce s malým chundelatým psíkem. „Pojďte, zavedu vás domů. Nic se neděje. Nebudou teď v televizi dávat… jak se to jmenuje… ta mexická telenovela?“

Panička přestala ječet a pohlédla na Jessicu. Psík naopak začal štěkat ještě víc. „Ale… Ale… vždyť jsou… jsou…“

„Mrtvý. To je v pořádku. Slyšela jste je? Jsou to policajti.“

„A kde… kde mají uniformu?“ koktala. „A odznak?“

„No…“ zamyslela se Jessica.

Panička je obešla a přejela pohledem přes Craiga, stojícího v předsíni jen v trenkách a s revolverem v ruce. Pak se jí pohled zastavil na šrámech, které měl na hrudi a na tváři.

Děsně trapná situace.

„Opravdu jsou to policajti?“

„Pro smilování boží!“ hlesl Kazach a tipl cigaretu v dopitém šálku. „Vypadněte odtud! Vůbec tu vlastně nemáte co dělat! Běžte, dělejte!“

„Ale…“

„Jo, Kazachu, buď gentleman a vyprovoď dámu,“ rýpl do něj Craig. „Já se jdu oblíct. Za pět minut u auta.“

6. Za pět minut v autě

„Co se včera stalo? Prej tě odhalili a poslali na tebe zabijáky,“ zeptal se Kazach ve chvíli, kdy byl nucen zastavit na křižovatce. „Do prdele, to je jako naschvál.“

„To jsi slyšel?“

„To, a nic víc,“ přisvědčil tázaný a dupl na plyn, neboť se vzápětí objevila zelená.

„Co všechno ti řekli?“ zajímal se Craig.

„Že pro tebe mám zajet a že jsi v pěkným průšvihu. Nic víc.“

Craig zaklel. „To je hezký. Kdyby mi ten zkurvysyn včera nevymlátil mozek z hlavy, možná bych i věděl co dělat.“

„No jasně, tak vzpomínej. Před čtyřma dnama ses infiltroval k Wachowskiho mafii. Vzpomínáš?“

Craig si promnul čelo. „Jo, asi jo. Přijal mě osobně. Prej mi musel vysvětlit, jak to chodí.“

„Tak ten měl recht. Ty bys to potřeboval pravidelně.“