Pavel Renčín

   Byli jsme tam. Ještě tu samou noc. Domluvili jsme se přes telefon a všichni tři se tam během spánku přenesli. Gothena je neuvěřitelná. Neznám jiné místo, které by se jí jen zdaleka v něčem, čemkoli, podobalo.

   Sešli jsme se na schodišti, na kterém jsem se ocitl hned při první návštěvě s Nastakkou. Markovi chvíli trvalo, než se mu podařilo usnout. Ale nakonec se objevil i on.
   Ta ponurá atmosféra se nedá nijak popsat. Po tu chvíli, co jsme s Elou čekali na Marka, jsem se zvědavě rozhlížel kolem sebe. Předtím jsem na to neměl moc času a ani při dalších návštěvách jsem se okolnímu prostředí příliš nevěnoval, ale teď jsem mohl.
   Lidský sluch tu nefungoval běžným způsobem. Tento smysl bylo potřeba nejprve probudit. Nejdřív jsem zaslechl kapání vody, o kus dále slabé šplouchání a nakonec i neznatelné poryvy větru a snad i naříkání? Snažil jsem se zaměřit jen na tento zvuk, ale nedařilo se.
   „Slyšíš to?“ zašeptal jsem směrem k Ele. Přikývla.
   „Je to všude okolo. Běhá mi z toho mráz po zádech,“ odpověděla potichu. V tu chvíli jsme k sobě měli najednou tak nějak blíž.
   „Kde ten Marek je?“ zaslechl jsem ji.
   „Tam,“ ukázal jsem za ni. Z vrcholku schodiště k nám sbíhala temná postava.
   „Sorry, nemohl jsem zabrat,“ řekl na přivítanou. Ela krátce vyjekla.
   „Co je?“ zeptal se jí Marek dřív, než jsem se na to zmohl já.
   „Teď teprve mi to došlo. Vy nemáte anděly,“ pronesla takovým tónem, že mi zatrnulo.
   „Jak nemáme?“ chtěl jsem vědět.
   „Nepřišli s váma.“ Najednou mi bylo dost úzko.
   „Kašlu na anděly. Jdeme!“ ozval se Marek a začal obezřetně sbíhat po schodišti dolů. Vydali jsme se za ním a přitom nespouštěli oči z okolí tonoucím v přísvitu zažehnutých svící.

   Minuli jsme odpočívadlo, ze kterého se dalo sejít do chrámového komplexu, ve kterém už jsem jednou byl. Podělil jsem se o ten hrůzný zážitek s ostatními. Dozvěděl jsem se, že je zavedli jinam. Město bylo na pohled obrovské, takže mě to vůbec nepřekvapilo. Takových míst tu mohly být spousty.
   Starobylé vlhké schodiště vyústilo v jakési úzké uličce, klikatící se pod řadou černých kamenných mostů. Napravo od nás protékala špinavá strouha. Po chvíli se nám ztratila pod nohama, aby pokračovala dál na protější straně. Nikde jsme nepotkali ani živáčka. Na jednu stranu jsem tomu byl rád, ale na tu druhou mě to silně znervózňovalo. Začalo se mi na mysl drát jisté přirovnání.
   „Je to tu jak ve městě duchů,“ pronesl jsem polohlasně.
   „Přesně na to jsem teďka myslel,“ přidal se Marek. V každém volném výklenku okolo nás hořely skupinky černých svící.  
   „Co tu chceš najít?“ zeptal se znenadání. Ela za chůze stočila svůj pohled na mě.
   „To kdybych věděl,“ pronesl jsem sklíčeně.
   „Fakt nevím. Cokoli, co nám může pomoct,“ pokrčil jsem rameny. Marek souhlasně zamručel. Ela beze slova přikývla. To mě trochu povzbudilo. Prozatím jsem u nich nacházel pochopení.

   Ulička mezi domy začala pozvolna stoupat do kopce. Koukl jsem nahoru a překvapeně vydechl. Nebyly to domy, ale spousta navzájem propojených věží se společnou širokou základnou. Vystoupali jsme po několika schodech nahoru.
   „Řeka,“ pronesla Ela nečekaně. Došel jsem až k ní a Markovi. Před námi líně protékala zprava doleva ohromná masa kalné vody.
   „Vypadá to spíš jako kanál,“ řekl jsem a v duchu si vybavil několik obrovských rour ve skalní stěně, kterých jsem si všiml při své první návštěvě. Ta voda mohla mít klidně počátek v jedné z nich.
   „Není tu most,“ zaslechl jsem Elu.
   „Pojďme podél břehu,“ navrhl Marek, a aniž čekal na odpověď, začal postupovat dál po směru proudu. Světla svíček blikala ve tmě, kam až oko dohlédlo. Ten obraz mě doslova fascinoval. V tom se Marek zděšeně otočil.
   „Jsou tu,“ řekl a rozplynul se ve tmě.
   „Kde?“ začal jsem se divoce rozhlížet. Ela mě popadla za rameno.
   „Myslím, že jsou u něj doma,“ pronesla tiše a přitom ze mě nespustila oči. Okamžitě jsem se uklidnil a dokonce se před ní začal i trochu stydět. Jak to, že ona se chovala tak klidně, tak dospěle a já jak malý kluk?
   „Aha, a co?“ vyhrkl jsem.
   „Snad se probudil včas,“ řekla a krátce se ohlédla. Pak na okamžik zaváhala.
   „Chceš pokračovat dál?“ zeptala se náhle.
   „Zkusil bych to,“ přikývl jsem. Povzbudivě se na mě usmála.
   „Tak jdeme,“ otočila se.

   Tentokrát jsme šli vedle sebe. Přemýšlel jsem, jak je na tom asi Marek. Utekl před nimi? Co kdyby se takhle objevili u mě? Ani bych o tom nevěděl. Zjistil bych to, až když by bylo pozdě. Co by se vlastně stalo? Potřásl jsem hlavou. To bylo příliš mnoho otázek bez odpovědí.

   „Kde vlastně provedli ten rituál s tebou?“ prolomil jsem dlouhé mlčení.
   „Rituál?“ zopakovala nechápavě.
   „No, tu přeměnu,“ řekl jsem na objasněnou.
   „To schodiště vede i na opačnou stranu. Jsou tam další budovy. Zavedli mě tam,“ odpověděla s pohledem upřeným před sebe.
   „To jsem nevěděl,“ přiznal jsem.
   „Myslíš, že za námi Marek znovu přijde? Neměli bychom na něj raději počkat?“ zeptala se pro změnu ona mě. Zapřemýšlel jsem.
   „Ví, kterým směrem jsme šli. Myslím, že dokud půjdeme kolem vody, můžeme klidně pokračovat. Najde nás,“ vyslovil jsem svůj názor. Elu ta slova očividně uklidnila. Pokračovali jsme tedy dál.

   Po chvíli chůze jsme zpomalili. Začali jsme totiž registrovat nějaký nový zvuk. Jak jsme postupovali dál, monotónní hučení zesilovalo.
   „Zní to jako vodopád,“ řekl jsem nahlas, tak aby mě Ela slyšela. Na má slova však nereagovala. Po několika dalších metrech se nám oběma zatajil dech. Gothena byla rozsáhlejší, než jsme si dovedli představit.
   Široký kanál spadával v několika vysokých kaskádách do nepředstavitelně široké jámy, po jejímž obvodu se nacházely další a další patra ulic s věžičkami, vodními cestami a tisíci zářícími svícemi.
   „Proboha, jak je to velké?“ vypadlo ze mě. Myslím, že Ela mě neslyšela.
   „Dál nejdu,“ otočila se ke mně.
   „Ne, bez Marka,“ zakřičela, aby přehlušila burácení kalné vody. Zaváhal jsem. Přemýšlel jsem, jestli se vrátit s ní nebo pokračovat sám. Měl jsem strach, ale zároveň jsem věděl, že nemůžu riskovat další dny, kdy se u mě mohou znenadání objevit.
   „Já pokračuju,“ odpověděl jsem jí odhodlaně. Její oči se rozšířily v nevěřícném úžasu.
   „Zbláznil ses? Nemůžeš tam jít sám,“ zavrtěla rozhodně hlavou.
   „Pojď se mnou zpátky a zítra to zkusíme znovu,“ snažila se mě přesvědčit.
   „Já nemůžu dál čekat. Co když si pro mě přijdou?“ sdělil jsem jí své stanovisko. Ela si skousla spodní ret a přitom pohlédla do závratné hloubky pod námi.
   „Dobře, jdu s tebou,“ pronesla nešťastně. Mé srdce v tu chvíli radostí poskočilo. Fakt. Pak mě něco napadlo.
   „Když jsi tu se mnou, dokážeš mezitím doma ukrýt své tělo ve tmě?“ zeptal jsem se. Vzpomněl jsem si totiž, jak mi vyprávěla, že tuto schopnost používá za pomocí lucidních snů, ale tady přece nesnila.
   „Ne,“ řekla prostě.
   „Tak to ne,“ pronesl jsem okamžitě.
   „Vrať se zpátky. Tohle po tobě nemůžu chtít. Nechci, abys kvůli mně takhle riskovala.“
   „Nenechám tě tu,“ trvala na svém.
   „Kdyby se ti něco stalo. Nadosmrti bych si to vyčítal,“ řekl jsem na rovinu.
   „To já taky, když tě tu nechám,“ odpověděla. Zůstali jsme na sobě viset očima. Tohle byla patová situace.
   „Teď se s tebou klidně můžu vrátit a pak sem jít sám. Nenechám tě jít se mnou,“ prohlásil jsem sebevědomě.
   „Jsi hloupý. Tak si běž,“ řekla dotčeně. Ta slova mě ranila. Najednou jsem se cítil sám. Ještě před okamžikem jsem měl spojence a náhle to bylo pryč. Nevěděl jsem, co dělat.
   „Dej na sebe pozor,“ zaslechl jsem a než jsem se otočil, byla pryč. Ještěže to řekla. To jsem potřeboval slyšet. Třesoucí se rukou jsem si utřel čelo a začal sestupovat po točitém schodišti, které se táhlo po celém obvodu obrovské jámy.

   Visuté schody se těsně před vodopádem změnily v úzkou římsu, na které byl zavěšen jednoduchý provazový most. Řeknu vám, já nemívám strach z výšek, ale když jsem přes tu pohupující se polorozpadlou ubohost kráčel, měl jsem srdce až někde v krku.
   Připadlo mi, že cesta dolů trvá hodiny. Když jsem se konečně dostal do nižšího patra, zajásal jsem.

   Svící tady bylo podstatně víc. V hlavě se mi ozývala směsice posmutnělých hlasů. Význam jejich slov jsem nedokázal rozluštit. Neustále jsem se musel rozhlížet kolem sebe. Můj vnitřní instinkt mi napovídal, že tady nejsem sám. Pak mi něco vnuklo, abych zahnul ostře doleva.

   Sakra!

   Jsem doma a sedím u notebooku. Právě teď krouží kolem mě. Budou někde poblíž. Cítím je. Mé svíčky hoří. Ukrývám se před nimi, ale i přesto jsem nervózní. Ještě jsem toho chtěl napsat tolik, ale takhle nemůžu. Nedovedu se pořádně soustředit, když jsou tak blízko. To nejdůležitější…
  
   Mezi těmi věžičkami jsem objevil ještě jinou stavbu. Rozložitou prosvětlenou budovu s mohutným průčelím a střechou ve tvaru několika vysokých jehel.
   Zamířil jsem opatrně dovnitř. Hlasy v mé hlavě sílily. Jejich tón se měnil na výhružný. Prošel jsem mnoha podloubími a vnitřními klenbami, až jsem se dostal do samotného nitra budovy.
   A tam jsem ho našel. Nevěřícně jsem zíral na Marka.