Novinky čtenářské dílny
František Křelina, z rukopisu z roku 1938
Desátník se probudil až k večeru. Madla stojí před ním. Madla jde asi pro seno a neví, jak překročit spáče.
"Ach seno," pochopil hned a chce jí pomoci.
"Pomohu vám," přistoupil k ní, když se chystá nabrati sena, ale v poslední chvíli položil svoji ruku na její - snad se se mnou ani nerozloučíš, nemluvná, buď jak buď, dotkl jsem se tě, nikdo mi nesejme tvůj dotek z rukou, odnesu jej s sebou, jediné, co mi dáš, snad proti své vůli, jediné, co vám nemluvným odnesu - ruka se jí zachvěla jako lapené ptáče a ustala v práci. Chtěl se jen dotknout, ale setrval - je to jediné, jak se s tebou domluvit, nemluvná.
Ruce! Představoval jsem si je jako z lipového dřeva jako tebe celou, ony jsou zatím tvárné, zachvějí se, stisknou a utichnou, jako šumění lesa.
Políbil její ústa. Nebrání se, jen dětsky stiskla rty, jako by marně chtěla říci slovo, které zůstalo na jazyku, po chvíli povolily, odchlíply od sebe a zvlhly jako puklou šťávou a voják cítí její zuby.
"Měla bys mne ráda, nemluvná?" ptá se šeptem, ale ona přivřela oči a dlouhými řasami přikryla panenky.
"Odjíždím už zítra," řekl jí se smutkem, který zalyká, "musím se loučit".
"Až naši usnou", zašeptala a odešla s náručí sena.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Anketa
Shout Box
RSS kanál
Komentáře
Našel jsem dnes tenhle text
Našel jsem dnes tenhle text v svazku "Vojenský kalednář" z roku 1938. Je to pochopitelně jen úryvek, trochu jsem upravil starý jazyk, ale drobnou jazykovou patinu jsem tam zkusil zanechat. Přišlo mi to zajímavé s ohledem na debatu k Labyrintu.
zajímavé?
jistě, proč ne, odkazů na WW2 je v Labyrintu dost, nic přece nebrání tomu, aby se dvě nejmladší postavy družiny chovaly, jako by je morálce vyučoval přísný pan učitel, kterému za katedrou visel portrét tatíčka Masaryka. Když už jsme u toho, Pavel by mohl přepracovat veškeré dialogy románu, aby z nich odstranil nevhodné výrazivo a morfologické jednotky, zjevivší se v jazyce až v ďábelsky moderní době, a jsoucí tak nanejvýš nevhodnými pro čtenářův jemnocit. A Rita by se měla každého, koho by ráda praštila palcátem po kebuli, slušně zeptat, zda mu to náhodou nevadí, himmelhergot! Purity! Purity! Purity!
Dejfe, jen mi to přišlo
Dejfe, jen mi to přišlo jako podobný moment, neopsal jsem to sem jako úder puritánského křídla. Je tam i zmíněný motiv armády, i když ne přímo z fronty s ohledem na následující události. Popravdě řečeno, teď je mi líto, že jsem s tím komentářem vůbec začínal.
A já jsem rád, že jsi to sem dal!
DejF se někdy chová jak neřízená střela. To víš, je to buřič, prokletý básník, et cetera :-) Mně se ten úryvek líbil. Vím, žes ho sem nedával jako vzor Labyrintu, ale jen jako jiný pohled. Je to popsané moc hezky, když jsem to čet vybavil se mi Nezval a podobní... Já si to přečetl rád. Dokonce to má i údernost, ta její poslední věta.
Dejf je romantik a něžná
Dejf je romantik a něžná duše, když o tom nikdo neví, tak se mazlí se štěňátky, ve svém deníčku má fotky koťátek s mašličkami kolem krku, a když má chvilku, tak si rád pobrečí u romantických filmů.
ale já vůbec nejsem prokletý!
já jsem naopak požehnaný!
a vůbec, přestaňte mě mytizovat, nechci skončit jako Bodkin!
btw, jestli zdejší komunita nepřestane systematicky prznit můj nick, začnu se na protest chovat dospěle a vystupovat pod vlastním jménem!
howgh
Od DejFa zpět k erotice roku 1938!
Tenhle úryvek je Zdeňku perfektní ukázkou toho, jak se podobné scény řešily v literatuře před téměř sto lety. Připadá nám to poněkud směšné a naivní, ale je v tom zakletý úžasný obraz, představuji si ho jako secesní rytinku s kroutícími se vlákny sena a vlasů, které rámují celou scénu kolem dokola. A ty smyslně pootevřené, vlhké rty Nemluvné... No, a posléze je celé to bujení poetických přirovnání nečekaně stručně pointováno lapidární supererotickou větou:
"Až naši usnou," zašeptala a odešla s náručí sena".
Hezká lekce z poetismu.