Pavel Renčín

tohle je můj krátký čtyřdílný pokus o zdrsnění světa MV. Příběh se odehrává během 48 hodin v sychravém prosinci na blíže neupřesněném místě v západních Čechách.

1. Kocovina

Mezi půllitry vyčpělých piv na zeleném ubrusu od Bránika se povalovaluje načatá poslední krabička Spart. Zažloutlý hodiny na zdi ukazujou půl osmý. Za oknem nádražní hospody už je tma. Sedím sám u svýho stolu, ukázky špíny a smutku. Nevadí mi to. Zvykl jsem si na tenhle  luxus. Když žijete v ilegalitě a ještě k tomu na nepřátelském území, berete co je. Takovej je prostě život.
Život ztroskotanců a dezertérů je fakt drsnej. Jednou jste zradily a tak se na vás nikdo neohlíží. V tomhle zaflusaným zapadákově jsem byl už moc dlouho. Chvilku jsem dělal pro místního gangstera. Mlátil jsem jeho dlužníky, prodával skopčákům patnáctiletý holky a hlídal, aby je vraceli nepoškozený. Prostě takový ty obyčejný lidský věci.
Jenže pak se to tak nějak posralo. I sem na venkov občas zavítá šlechta. Myslím, že mě jeden od Bílých rytířů poznal. No nevím, nejsem si jistej. Ale stejně jsem ho radši na záchodcích v tom nočním baru vzal obuchem po hlavě. Jednou, dvakrát, třikrát …
A tak jsem se rozhodl zvednout kotvy a táhnout zase dál. Vybral jsem si po městě odchodný, zkasíroval jsem místní obchodníky co šéfovy platili za ochranu.
Někdo zapl televizi. Starou udejchanou herku vyrobenou u Tesly ještě někdy za totáče. Zrovna tam ukazujou nějakej požár pivovaru. Kurva, jaká škoda.
Ještě deset minutek a pojede mi bus směrem na jih. Tam jsem ještě nebyl, tam bych nějakou tu chvilku mohl vydržet.

Prosinec je stejně prase měsíc. Nesnáším zimu, ani sníh a všechny tyhle blbosti, jako jsou sněhuláci, lyže a sáňky. Ale v prosinci, to není ten opravdovskej sníh, ani podělanej sněhulák. Jenom kurevsky hnusná zima, břečka všude kam se podíváte. Déšť, sníh, mráz a vítr … všecko dohromady.
Ještě že řidič je celkem rozumnej a pouští nás do autobusu o pět minut dřív. Na jih nás moc nejede, jenom dva. To se divím, všecko lepší, jen ne tohle počasí. Koupil jsem si lístek na konečnou. Ten trouba, co šel přede mnou si sedl za řidiče, tak jdu dozadu. Znáte to, taková ta dlouhá lavice na konci autobusu. Konečně vyjíždíme. Přítmí v autobuse a ještě k tomu příjemný teplo, tak to mám rád. Trošku rozepnu kabát, koukám na ubíhající noční krajinu a pomalu usínám.

Probouzí mě bolest hlavy. Asi jsem to neměl přehánět s tím rumem. Mžourám do přítmí autobusu, tak už jsme zbyly jenom já a řidič.
„Ne tak docela.“ zazní  mi vedle ucha.
To je ten druhej spolucestující. Pomalu se otáčím na něj. Sedí hned vedle mě. Kurva, ty oči. On je od Černých! Já vůl, ani jsem si nezkontroloval s kým jedu. To je tím rumem, to víte že to určitě nebyl Božkov, ale nějakej pančovanej patok od větnamců.
No a mám to spočítaný. Buď mě zabije, nebo umučí s partou sobě podobných. A nebo – a to je horší – mě vymění (nebo prodá, to je úplně jedno) Bílým.
„Nemusíš se bát, nic ti neudělám.“ pronesl celkem v klidu, s úšklebkem na rtech.
„Proč bych se měl bát?“
Nepředstíraám že nevím kdo, nebo ještě líp, co je. Žádný ty připitomělý kecy typu: Co si to dovolujete, pane?
Zasmál se zle. Plácl mě po rameni a trochu se ode mě odsunul. Pohodlně se opřel zády o orosené okno a dal si nohu na sedačky špičkou směrem ke mně. Řidič si ničeho nevšiml, v autobuse panuje celkem tma.
„Co ode mě chceš?“ odevzdaně se ptám toho smrada.
Aspoň mám čas si prohlídnout. Je mladší než já. Takovej ten machýrek z velkoměsta. Emík nebo tak něco. Černá barva, řetězy, ale všecko způsobně vyladěný do detailů od těch nejznámějších předních značek neúprostnýho světa módy.
„Jen tak, pokecat si. Taky jsem,ehm … na cestách.“
Má nechutně bílý zuby. Nejradši bych mu je vymlátil. Rychle se přestal smát. Sakra, jsem to já hlava nepozorná – čte mi myšlenky. Znovu se usmívá.
„Dobře, ale začni … když už sis přisedl,“ naznačuju mu výmluvným posunkem ruky „měl bys fakt začít ty.“
„Jasně. Podle toho poznáš na kolik ti kecám a na kolik by tohle mohla být bouda, že? Musím tě ale upozornit, jsem zdatný lhář.“
Znovu ten jeho připitomělej úsměv.
A tak se dal do vyprávění. Celkem rozumnýho, jestli mě teda nevodí za nos. Aspoň jsem se dozvěděl detaily o bojích v Praze. Porovnal jsem to s tím, co už jsem věděl. Takže válka už tam probíhá na plný obrátky. A Paní teče do bot. To je blbý. Stejně bych ji nemohl pomoct, i kdybych zůstal věrnej. U Bílých rytířů jsme měly za úkol jenom dohlížet jestli někdo z Rady nešvindluje, stejně jako ti Černí. Akorát že oni stojej na druhý straně barikády. 

Nadnesl jsem se ze sedadla a narazil hlavou do stropu. Takže Marek, můj rádoby novej společník, smrkáč od Černých se do mě pustil. Počkat, taky naráží hlavou do stropu. Snažím se rozhlédnout co se děje. To jde blbě když letíte vzduchem. Střepy z oken, kladívka na rozbití oken, sedačky. Všecko se to se mnou a Markem točí jako v mixéru. Napadá mě ten blbej vtip o žábě a mixéru. Střecha se prohýbá, padám ze stěny na strop, a zas na stěnu a potom na podlahu. Pořád dokola. Ten rum v nitru chce ven. Pak všecko najednou ustane, spadnu na zem a ležím. Rum zatím vydržel. Slyším skuhrat Marka. Rozhlížím se znovu po svým okolí. Ne tohle není žádný kouzlo, vypadá to na bouračku. To snad do nás narazil tank!?
Postavení na nohy mě stálo mnoho sil a taky jedno vyprázdnění žaludku. Jak říkám, stejně ten rum za nic nestál. Marek kňučí, nijak mě nezajímá – ani ten jeho dojemnej příběh vystřiženej jak z mexický telenovely. Koukám se po řidiči. Vidím ho. Měl bezpečnostní pás. Bohužel. V sedačce zůstalo jenom torzo půlky trupu a nohy. A pak prej: Zapínejte si bezpečnostní pásy. Pché. S vybavením autobusu je promíchaná krev, nějaký ty větve, moje výkaly a … zas ta všudy přítomná prosincová břečka. Tohle je zlej sen.

Podařilo se mi vytáhnout Marka z vraku starý Karosy. Teď už je opravdu totálně na odpis. Myslím tím autobus, hošan má jen zlomenou ruku. Teda jen, vidím z bundy trčet kost. Fakt pech. Něco mumlá, asi nějaký zaříkadlo proti bolesti.
 Všude tma jak v pytli a my se povalujem pod kopcem tak prudkým, že mi je z toho špatně. Opravdu špatně, asi si ještě budu muset odfouknout. Vypadá to, že jsme na tý břečce dostaly smyk. Jenže já nevěřím na náhody. Já a Černý v jednom autobuse - to už je dost. A že se ještě k tomu náš autobus vybourá? Ale no tak, copak jsem včerejší. Myslím, že je čas si promluvit s Markem. Zrovínka přede mnou se povaluje tyč, která dřív sloužila cestujícím přeplněnýho autobusu, jako záchytnej maják v bouři masy lidí. Však mě taky poslouží. A jestli mi Marek i teď čte myšlenky, myslím že se už strachy podělal.