Pavel Renčín

Úplněk je zvláštní,
ale nesmíte to moc přehánět. Nesmíte očekávat víc, než by se mohlo stát. A to
je přesně můj problém. I když si to neustále opakuju, očekávám stále cosi
nereálného.
            Jako třeba tohle ráno.
Probudil jsem se a čekal, že alespoň vypukla nějaká válka a ono prd, ani se
k nám v noci nikdo nevloupal.
Vstal jsem a šel jsem vyřídit základní ranní záležitosti, nasnídal se a šel do
školy. Však to znáte.
            Ve
škole na mě čekala prázdná lavice. Nikdo se se mnou moc nebaví a mně to
vyhovuje. I když to nechápu. Takový bystrý a prudce inteligentní člověk…To měl
být vtip.

*                     *                      *
Svírali se v láskyplném objetí, ale byli plni strachu. Svírali se
křečovitě, protože jim nic jiného nezbývalo. Ale pomoci jim to také nemohlo. To
věděli moc dobře.
            Někdo je unesl. Nevěděli kdo,
jak. Věděli jen to, že je nikdo nezachrání. Třásli se a potili. Oba byli nazí a
pomalu se po jejich tělech začaly plazit stíny. Nebyl to ale obyčejný stín…
            V dokonalé tmě muže a
ženu obemkly a jejich kůži zaplnily ornamenty černější než noc.
            Hrůzou šíleli. Nehty si
navzájem drásali kůži. To bylo ale to poslední. Tma je pohlcovala a oni se do
ní vpíjeli jako voda do inkoustu.
                                               *                      *                      *
Sedl jsem si do lavice, a než dohrála první píseň, znějící ze sluchátek, naklonila
se ke mně jakási slečna. Bleskurychle jsem shodil nohy ze stolu a málem jsem se
převrátil i s židlí.
            „Je tu volno?“ zeptal se mě
pěkný hlas.
            „Jestli v tobě
nevyvolávám pocit znechucení, je to místo jenom tvoje.“
            „Tak jo, děkuju.“
            Zářivě se usmála a já
přehodnotil předchozí postřeh. Nemá pěkný hlas, má ho slaďoučký jako med.
            „Co že chodíš k nám na
školu?“
            „Přestěhovali jsem se.“
            „Aha,“ odpověděl jsem
duchaplně. Že já se vůbec ptal.
            „Teď je matika?“
            „Asi jo,“ odpověděl jsem
zapáleně a pokrčil rameny.

Po nějakých deseti
minutách hodiny počtů jsem se podíval, krom jiného, i na to, co tam šmrdolila
do sešitu. Po chvíli pozorování toho jejího počítání jsem musel uznat, že
matikář je vůl, který o učení neví ani co by se za nehet vešlo, když neumí
vysvětlit něco takhle jednoduchého.
            „Kašlu na to,“ řekla položila
propisku, „Vždyť já to počítat nepotřebuju, že jo,“ šibalsky se na mě podívala.
            „No ani náhodou.“
            „Taky si myslim.“
            „A x se tedy rovná…“ chtěl
vědět učitel. Ptal se celé třídy a byl nejspíš přesvědčený o tom, že mu někdo
odpoví. A když se jeho očekávání nenaplnila, řekl: „pět,“ a otočil se
k tabuli – jeho nejlepší přítelkyni.

Ke konci dne jsem se
chytil příležitosti a pozval jí ven. Řekla mi na to, že když jí doprovodím ze
školy domů, půjde s mnou potom třeba na konec světa. Já jí na to odvětil,
že musím být do večeře doma. A ona se zasmála.
                                               *                      *                      *

Uprostřed místnosti byl sloupek nebo spíš tyč, která stála osamocena, hladká,
lesklá z oceli. Na jejím vrcholu stála soška ze stejného materiálu. Byla
to soška tvora tak ošklivého a hrůzu nahánějícího, nad jehož podobou nemohl
přemýšlet tvor méně zkažený než je člověk.
            Do místnosti vešlo několik
postav. Nebylo je příliš vidět, protože celá řada stála ve stínu. To ale jeden
člověk vystoupil a přešel ke sloupku. Muž si předříkával jakousi formuli a
chytil se oběma rukama tyče. Pořád si předříkával tu svou mantru a klouby na
rukou mu zbělely. Naběhly mu žíly a podlomila se mu kolena. Pořád ale pevně
svíral sloupek. Tvář se mu krčila bolestí a pomalu modrala.
            Démon
z něj vysával všechen život, když už ho nemohl pohltit celého. Nakonec po
něm nezbylo víc než suchá mrtvola pomalu se sesunuvší na podlahu vedle tyče,
která se nevině tyčila uprostřed místnosti.
                                               *                      *                      *

Provedl jsem jí po
nevelkém centru našeho nevelkého města a nakonec zavedl do nemalého parku.
Říkala, že se ráda prochází po parku, protože ten malý kousek přírody podle ní
má pokaždé jinou náladu, jinak vypadá jinak se v něm člověk cítí. Já jsem
jí zase říkal, že se mi spíš líbí město se všema těma lidma, kteří někam
spěchají, těch kteří spěchají, ale neví kam a taky těch kteří nespěchají,
ačkoli by měli. Prostě všichni možní lidé, kteří dohromady tvoří město samotné.
            Jinak ale moc nemluvila. Spíš
poslouchala, jak melu a dívala se kolem sebe. Tak to bylo vždycky, když jsme
spolu byli sami. Poslouchala a mlčela. Když ale něco řekla, stálo to za to a
mělo to hlavu a patu. Záviděl jsem jí to.
            Rychle jsme se sblížili. Stali
s z nás velmi dobří přátelé. Ale stále jsem se bál, že bych to mohl
zkazit. A když se na mě jednou pověsila vlepila mi polibek, byl jsem jí vděčný,
že vina není na mojí straně.
                                               *                      *                      *
Byl tomu všemu rád. Jak všechno šlo rychle. Nikdo neměl žádné podezření. Tím si
byl jistý. Málo míst a málokterá doba má tak příznivé podmínky. K čemu by
to přirovnal? K čemu? Moc věcí ho nenapadalo. Třeba olej. Ano, olej.
Všechno vychází jako… jako na oleji
            Tak se přece něco naučil.
                                               *                      *                      *
Hotový poklad. Nedávám to moc najevo nebo se o to alespoň snažím, ale jsem
v tom až po uši. Nikdy bych nevěřil, co ženská s chlapem dovede.
Štípnul jsem se, ale ze sna jsem se neprobudil. Zaradoval jsem se a začal
vybarvovat obrázek nějaké busty v učebnici.
            „Dneska nejsou rodiče
doma,“zašeptala mi do ucha.
            „Tak to aby sis tam pozvala
nějakého chlapce,“ řekl jsem jí na to a skončil u ní doma.
            Tam mi bylo příjemně a když
jsem odcházel, opřela se o rám dveří zeptala se mě: „Doufám, že neskončíme
v pekle,“ na to jsem se jenom usmál a odešel.

Doma jsem prošel kolem
obýváku a uslyšel střelbu. Jéj, rodiče se zase dívají na zprávy. Nechápu,
člověk se v nich nic nedozví. Lidi se pořád zabíjejí, okrádají, unášejí,
válčí a kdesi cosi, jenom kvůli ženským a nebo kvůli penězům, za které si
nakonec ty ženský stejně koupí.
            „Člověk aby se bál vyjít na
ulici ve vlastním městě,“ řekla máma přes rameno, vycházejíc z obýváku.
„Zrovna jsem viděla ve zprávách, že zmizelo pět lidí tady ve městě. Dávej si
pozor, když chodíš takhle po venku, aby tě nikdo neunes´. Jsou to hajzlové ty
lidi,“ dořekla a zalezla na záchod.
            Pozdravil jsem tátu, navečeřel
se a pokorně odešel předstírat práci do školy.

Když jsem ležel
v posteli a nemohl usnout, přemýšlel jsem. O všem možném, ale hlavně o
tom, co jsem v poslední době zažil. Bylo toho na mě trochu moc. Ani jsem
neměl čas se nad tím zamyslet. Znovu a znovu jsem se vracel ve vzpomínkách tam,
kde jsem zažil něco, na co asi nikdy nezapomenu.
            Je to anděl. Takovou holku
potká někdo jednou za život a já ji nechci ztratit.
S těmihle myšlenkami jsem usnul.
                                               *                      *                      *
Místností se ozývaly hlasy. Hlásky a slabiky se skládaly do slov cizího jazyka,
který neznal  kterého se kdovíproč bál.
Recitovali. Ne, zpívali. Zpěv bez melodie byl zlověstný a čpěla z něho
hrůza. Šel pomalu a před sebou viděl postavu v kápi, která tam jen tak
stála. Zastavil se. Když se postava otočila, zděsil se. Nedíval se do lidské
tváře. Celé tělo toho tvora ani v nejmenším člověka nepřipomínalo. Tam,
kde měl být obličej, byla chapadla a místo rukou měl ploutve.
            Zpanikařil a začal utíkat.
Uslyšel sborový smích lidí, kteří moc dobře věděli, že on nemůže utéct, že není úniku. Smáli se jemu a jeho utrpení. Jeho
zorné pole zaplavila tma, ale on na to nebral zřetel. Byl šílený hrůzou a chtěl
utéct. Jen utéct.
                                               *                      *                      *
Po škole jsem šel na mé oblíbené místo. Ona šla se mnou. Nic jiného jí nezbylo.
Řekl jsem jí, že mám momentálně špatnou náladu a že se mnou bude špatné
pořízení. Jenom mě pozorovala a na nic se mě neptala.
            Zavedl jsem jí na jedno místo,
kam jsem rád chodil. Byla to příjemná mýtinka, přibližně čtvercového tvaru, kde
mohutné koruny čtyř dubů tvořily jakousi střechu, skrz níž pronikaly sluneční
paprsky, jež zalévaly cely prostor světlem zabarveným zelenou čočkou listí.
            „Něco se ti stalo?“promluvila
konečně.
            „Ne, nic se nestalo, jenom
jsem se blbě vyspal.“
            „To si tak moc myslel na to
naše dobrodružství?“
            Pousmál jsem se. „Jenom špatné
sny. Jako pokaždé, když je úplněk.
            „Ale úplněk má být až dneska.“
            „Ne, tuhle noc úplněk byl, to
poznám.“
            Mezitím jsme se usadili na
mechu mezi kořeny starého stromu. Povídali jsme si a já přišel konečně na lepší
myšlenky. Pořád mi ale vrtalo hlavou, že se mi zdál tak živý sen, který jsem si
zapamatoval. Bylo nepříjemné, když mi ještě po probuzení dozníval v hlavě
něčí smích. Skoro jakoby se smál mě. Divné.
            Náladu mi ale zhoršilo, když
přišla řeč na těch pár nezvěstných. To že zmizeli v našem městě, mě
samozřejmě znepokojuje, ale nevím proč, mám pocit, že se mě to nějak týká.
            To téma jsem odbyl tím, že už
je čas jít domů.
            Nejradši bych to ale vzal
zpátky.
            U nás doma byl nějaký pán
v uniformě. Podle většího množství nášivek, asi vyšší šarže, ale byl něčím
zvláštní. Hlavně ta uniforma. Nikdy jsem takovou neviděl. Měla zvláštní střih a
byla ušita z nějakého divného materiálu, tedy alespoň divného na uniformu.
Co bylo ale nejzvláštnější, u pasu se mu houpala šavle. Měla velmi ohmataný
jílec, jakokdyby se hodně používala.
            Máma byla celá bledá a asi
byla zkoprnělá z toho, co jí řekl, že zapomněla brečet.
            „Půjdu do kuchyně,“ řekla a
odešla do kuchyně. Vyjeveně jsem se díval střídavě na ní a na toho chlapíka.
            „Proč se neposadíš?“ vyzval mě
a já se posadil.
            „Vrchní velitel
Teuer,“představil se a máma přinesla šálek čaje.
            „Tady pan Teuer ti chce něco
říct.“
            „Co? Co se děje? Já tu ničemu
nerozumím.“
            Ten důstojník se na mě podíval
skoro soucitně.
            „Neboj, všechno se dozvíš,“ řekl
a máma zase odešla.
            Vybalil to na mě hnedka, co za
ní zaklaply dveře, „Tvůj otec je nezvěstný. Podle našich informací jednal na
vlastní pěst a zřejmě to nepřežil.“
            Když jsem na to nic neříkal,
pokračoval: „Je tu něco, co bys měl dostat,“ sáhl vedle křesla, kde byl kufřík,
kterého jsem si předtím nevšiml, „V zájmu bezpečnosti.“
            „Co to je?“
            „Otec tě učil, jak se zachází
se zbraní,“ spíše konstatoval, než se ptal. Stejně jsem odpověděl: „Ano.“
            Pousmál se a podal mi ten
kufřík. „Hlavně šetři náboji.“
            Zvedl se z křesla a vydal
se ke dveřím. Z jeho pohybů jsem měl zvláštní pocit, jakoby každý pohyb
vypočítal, aby měl dost místa na tasení té jeho šavle. Asi byl zvyklý na nebezpečí.

                                               *                      *                      *
Nebylo dobré, že mu zabíjel sluhy, ale byl to konečně někdo, kdo se zmohl
alespoň na nějaký odpor a nezabil ho tak rychle. Pochutnal si na něm, ale
v jeho myšlenkách našel někoho, kdo bude chutnat mnohem lépe.
                                               *                      *                      *
Držet tu zbraň v ruce byl zvláštní pocit. Zaplavil mě od hlavy
k patě. A když jsem se podíval z okna a uviděl úplněk, druhý za
poslední dva dny, jako kdybych pochopil něco, o čem stejně nic nevím. Pochopil
jsem to, že musím jít a co udělat. A taky jsem věděl, že to můžu udělat jenom
já.
            Máma vyšla z ložnice, a
když jsem byl u dveří, položila mi ruku na rameno.
            „Dávej na sebe pozor,“ řekla
mi.
            „Budu,“ odpověděl jsem a
natáhl kohoutek.

Venku nebylo ani
živáčka. Nejezdila auta, okna byla tmavá. Všechno by se topilo ve tmě, nebýt
měsíce, který vše osvětloval jasným světlem. Opravdu jsem tu pistoli nemusel
schovávat.
            Proč taky, když jsem o dva
bloky dál potkal někoho, kdo mi šel naproti. Muž, oblečený do obleku, působil
na první pohled upraveným dojmem. Když jsem mu ale pohlédl do očí, usmál jsem
se. Vypadal jako nějaký manažer, ale jeho výraz říkal něco jiného. S řevem
se na mě rozeběhl s železnou trubkou v ruce. Já jen zvedl ruku a
vystřelil. Jeho hlava se rozstříkla a pokropila silnici za ním.
            Vyzvracel jsem se a šel dál.

Na
mýtině jsem se opřel o jeden z velikých dubů a sesul do trávy. To není
normální. Zabít člověka není normální. To musí být každému jasné. Tak proč to
někdo dělá jen tak? Proč mi zabili tátu? Kurvy jedny.
            Zvedl jsem se s jistotou,
která mi není vlastní. Ruce se mi přestaly třást a já došel do středu mýtiny,
kde jsem cítil poslední tátovy stopy. Byl tady a já ho budu následovat.
            Na přes den nenápadném kameni
studeně svítily znaky vyryté snad rukou stvořitele, snad dávno zapomenutým
kameníkem, jehož náhle osvítilo cosi nadzemského, jakási božská inspirace.
            Zaváhal jsem. Jestli jít mám
tam, kde je něco, o čem nic nevím a co zabilo mého otce. Rozum byl ale zadupán
do země potřebou konat povinnost. Můj otec se asi rozhodoval také, má-li jít na
smrt nebo žít déle v lživém pocitu bezpečí. Věděl proč tam jít a co dělat.
Nedělal to poprvé.
                                               *                      *                      *
Objevil se stejně náhle a na stejném místě, jako ten předtím. Tenhle bude
mnohem zábavnější
            Démon neměl žádnou konkrétní
podobu, všechna jeho spodobnění byly jen výmysly jeho uctívačů. Zbraň kterou
měl ten člověk v ruce mu proto nemohla ublížit. Bylo ale divné, že nemohl
vysát sílu z utrpení svých sluhů. Jeho poskoci se vrhali do boje bez rozmyslu a
on jim nemohl říct, aby přestali, protože jen umírali jako na běžícím páse.
           
Upřel tedy pozornost k člověku, kterého mu přivedli. Byl tam před oltářem,
který pro démona nic neznamenal. Jen lidé mu přikládali na významu.
            Ten člověk, co se tu z ničeho
nic objevil, ale najednou stál s rozpřaženýma rukama nad jeho obětí a démon
ucítil sílu, která z něho sálala. Z jeho hrudi vyšlehlo devět
paprsků, které prořízly temnotu a démonovo nehmotné tělo. Ten z posledních
sil vyrazil k zoufalému útoku. Vnikl mu do mysli a snažil se ho ovládnout,
zlomit jeho vůli. Všiml si ale jednoho pocitu, který také občas letmo zažil.
Ten člověk se smál.
                                               *                      *                      *
Vysál jsem sílu, porazit toho, který žil ze smrti a utrpení a hlavně toho,
který zabil mého otce, a kvůli kterému jsem musel tolik zabíjet. Podlomila se
mi kolena a já klečel vedle ní. Nejen proto, že jí miluji jsem jí zachránil
život.
            Moc jsem to zatím nechápal
            Dva úplňky během dvou dní je i
na mě trochu moc.
                                               *                      *                      *
Černá limuzína mizela v temnotě lesa a člověk v uniformě přemýšlel.
            Ten muž se snažil zachránit
svou rodinu, a proto obětoval svůj život, aby mohl střípek své moci předat
svému synovi s mnohem větším potenciálem. Dal mu tak ale touhu po pomstě,
která nutí zabíjet. A to zanechá stopy na každém.
            Koutky muže v uniformě se
lehce nadzvedly. Ten kluk má teď velikou moc, která se smrtí těla jen tak
nezmizí.
            A tak se rodí démoni. Ti
nejhorší z nejhorších.
            „Pane, ten chlapík tomu svýmu
klukovi nasadil pěknýho brouka do hlavy, co?“ řekl řidič.
            Muž se rozesmál silným hlasem.
            „Ano, to ano.“