Pavel Renčín

„Zlato, přišel ti nějaký
dopis,“ informovala žena středního věku svého syna. Byla vždy upravená a i na
pokročilý věk jí to moc slušelo. „Dala jsem ti ho do pokoje.“

„Díky, mami,“ zahučel
hubený, světlovlasý mladík a vzápětí začal přemýšlet, kdo mu asi tak může psát.
Žádný dopis nedostal už dlouhé měsíce.

Znepokojeně vešel do svého
malého, věčně zaneřáděného pokoje, přičemž očima těkal po místnosti a hledal
zmíněnou obálku. Tady je. Zvedl ji ze
stolu a posadil se na postel. Chvíli dopis jen tak obracel v ruce, ale
mnohem delší čas jeho světlé oči ulpívaly na adrese jeho bydliště. To písmo znám, pomyslel si. Ale ne, to nemůže být… nemluví se mnou už
takovou dobu…

Nervózně bělostnou obálku,
jejíž čistota byla poskvrněna jen modře zabarveným písmem odesílatele, roztrhal
na menší části, až se dostal k jejímu obsahu.

Pěkně dlouhý dopis, podivil se a rychlostí blesku našel poslední
stranu, aby si mohl konečně přečíst jméno toho, kdo mu dopis poslal. Stálo tam
však jen: Ty víš, kdo.

Zase nějaký vtipálek, odfrknul si pohrdavě. Nechápu, jak lidské smysly může pomást něco takového jako je Harry
Potter. Zpropadené fantasy příběhy. Rowlingová by tu svou úžasnou kariéru měla
pověsit na hřebík! Copak tohle je nějaké umění? Sám až žasnul, že si jméno britské spisovatelky (podle jeho
slov fanatičky) vůbec pamatuje.

Vrátil se k prvnímu
hustě popsanému listu a začal číst…

*

Zdravím,

pokud čekáš, že
v tomto dopise najdeš něco povzbudivého, ba dokonce veselého, tak se
šeredně pleteš. Musím přiznat, že o této cestě vyrovnání přemýšlím již dlouho
(přestože z mé strany není co vysvětlovat), ale od našeho rozchodu jsem
k tomu nenašla odvahu. Tak moc jsi
mi ublížil… 

Téměř po roce jsem
posbírala všechny své síly a rozhodla se ti napsat. Po pravdě řečeno trvalo
hodně dlouho, než jsem se psychicky zotavila z toho, cos mi udělal. A po
této námaze jsem si tě jednoduše nechtěla připomínat a vracet do života… 

Nebudu ti ovšem nic
vyčítat, protože to by byl z mé strany projev slabosti.  Chci ti jen svýma očima ukázat, co pro mě
čas, který jsme spolu strávili, znamenal. 

Takže začnu od začátku…

Poprvé jsem tě spatřila
jednoho jarního odpoledne, když tě náš učitel angličtiny (společně s jinou
studentkou) přivedl do třídy a představil vás jako nové studenty, kteří se
v tomto jazyku musí zdokonalit… Řekla jsem si, že vypadáš zvláštně a víc
jsem si tě už nevšímala. Pamatuji si, že jsi se na mě párkrát usmál na školních
chodbách a já ti bez nějakého většího důvodu úsměv vrátila. 

V tomhle duchu jsme
přežili školní rok a pak přišly letní prázdniny. Já jsem na celý měsíc odjela
k příbuzným do dalekého města a na všechno ostatní jsem dočista zapomněla.
Jenže pak jsi mi napsal zprávu na mobilní telefon. Absolutně jsem nechápala,
kde jsi vzal moje číslo, a snažila jsem se tě co nejrychleji zbavit, jelikož
jsi mě neustále někam zval. Neměla jsem zájem. V té době ne. Kéž bych u
toho zůstala.

Červenec utekl jako voda a
nastal srpen. Vrátila jsem se domů. A ty jsi byl stále neodbytnější. Prý rád
překonáváš složité překážky. Připadala jsem ti snad jako Mount Everest???
Myslel sis, že mě tvoje silácké řeči obměkčí a měl jsi pravdu. Netrvalo dlouho
a já podlehla.

Jakmile se v kalendáři
objevil datum prvního září, ozýval
jsi se stále častěji. Kavárna, cukrárna nebo procházka po městě – to byly tvé
návrhy… Zaujaly mě tvé názory na některé věci, například na hudbu nebo
literaturu (i když ne všechny), proto jsem s těmi setkáními souhlasila.
Hodně jsme mluvili, smáli se a ty… ty jsi kolem mě spřádal tajné sítě. Nakonec
jsi mě udolal. Myslela jsem si, že je vše v pořádku… A také v té době
nejspíš všechno i bylo…Prvního října
jsi mi dal první polibek.

Již od začátku jsi mě
upozorňoval na to, že nejsi na delší vztahy. Říkával jsi,  že všechno, co má začátek, má také i svůj
konec, ale já tě neposlouchala. Myslela jsem si, že na to časem dostaneš jiný názor.
Nikdy jsem totiž nevyznávala vztahy na chvíli, ty, jež sloužili jen k zábavě a
odreagování. Vždycky jsem hledala něco hlubšího. Něco, co člověku sáhne do
hloubi srdce, vytvoří nezničitelné pouto a on ví, že je to správná věc a že je
pro ni nutné udělat cokoliv na světě. Cokoliv.
A já se tím řídila.

Několikrát tě přemohl
pocit, že už jsme spolu moc dlouho. Že bychom se měli rozejít. Ptala jsem se
tě: „Proč? Vždyť je nám spolu dobře. Tak proč to ukončovat? Řekni, proč?“ Pokaždé
jsem tě přesvědčila svými argumenty a pláčem. Nedokázal jsi mě opustit. Snad ze
soucitu, co já vím.

Téměř celou tu dobu, až do
konce, jsem byla přesvědčená, že to se mnou myslíš dobře. Tvá slova, jež nyní
beru jako urážku, výraz pokoření, mi dříve připadala jako způsob tvého
vtipkování. Zastávala jsem se tě před ostatními, když říkali, že si se mnou
hraješ. Bránila jsem tě, dokonce i když jsi mi ublížil.

Na jedno odpoledne však
nikdy nezapomenu. Byl listopad, dost chladný na to, aby už začalo sněžit a my
jsme u tebe v pokoji hráli šachy. Bylo pět hodin odpoledne a tys najednou
vyřkl tu větu. 

„Ještě hodinu a půl a ty už pojedeš domů,“ culil ses. 

Bodlo mě u srdce. „Jak to
můžeš říct?“ vyčítala jsem ti. Jako by ses mě chtěl snad zbavit. Ne, ty ses mě určitě chtěl zbavit!

„Nech toho, miláčku,“ řekl
jsi chladně, „vždyť víš, že se musím učit.“ Ano, to jsem věděla, jenže jsi to
nemusel říkat takhle.. Nemusel jsi vyjadřovat takovou radost z toho, že už
se mnou nebudeš... Obzvlášť, když jsme spolu byli sotva hodinu. Copak tě to ani
trochu nemrzelo? Já jsem nikdy neměla radost z toho, že musím jet domů.
Nikdy jsem neřekla, že se nemůžu sejít – vždycky jsem si to nějak zařídila,
chtěla jsem s tebou prostě trávit co nejvíc času.

A pak, když nadešel čas,
když jsem na tvé naléhání musela odejít, vydala jsem se na zastávku. Schválně
jsem šla pomalu, aby mi ujel autobus a já bych s tebou mohla být déle.
Věděla jsem, že to tvé učení není až tak potřebné. Málokdy ses učil, i přesto,
že tě čekala maturita. Byl jsi povaleč první třídy. Došla jsem na zastávku a i
tak jsem ještě musela pár minut čekat, než autobus přijel. Rozhodla jsem se ve
vteřině. Začala jsem couvat. Řidič zastavil vozidlo. Nikdo nevystoupil, ani
nenastoupil.

„Ten pitomej autobusák jel
zase dřív,“ vyhrkla jsem mezi dveřmi. Díval ses na mě nevěřícně. Nesnášel jsi,
když jsem se objevila nečekaně. Nepřicházelo v úvahu, abych se někdy
objevila bez ohlášení. Něco takového jsi nedokázal přenést přes srdce. Byl jsi
naštvaný a dokonce jsi na mě i křičel. Co všechno jsem snášela, jen, abych byla
s tebou…

Zpátky v tvém pokoji
jsi naštvaně řekl: „Nechala sis ho ujet.“

„Co to povídáš?! To bych
nikdy neudělala!“ Poprvé jsem ti
zalhala. Ale vzhledem k tomu, že tys také nehrál čestně, jsem si to mohla
dovolit. Sice jsem se cítila trochu trapně a provinile, ale jak říkám, za svou
lásku jsem v té době byla schopná udělat cokoliv. Přiznávám, tak trochu
jsem ti chtěla vrátit všechno, co jsi mi kdy špatného udělal. Všechny slzy, jež
jsem do té doby kvůli tobě vyplakala (a že jich nebylo málo), všechna marná
čekání na zastávce, když jsi měl přijet a z nějakého, mně neznámého
důvodu, jsi nedorazil. Všechny posměšky, jež jsi snášel na mou hlavu jen proto,
že jsi chtěl shodit věci, co mám ráda. Chtěl jsi mě potupit. Hrozně mi na tobě
vadilo, jak jsi říkal, že jako žena
nikdy nemohu napsat dobrou knihu. Šovinisto.

Milovala jsem tě a
v hloubi duše i nenáviděla.

Jenže jsem neměla sílu se
ti postavit.

Jak plynul čas, přiměl jsi
mě navštívit gynekologa. Chtěl jsi, abych si obstarala hormonální antikoncepci.
Možná právě kvůli představě sexu jsi se mnou stále byl.

Došlo k tomu
23.12.2004. Čas 10:35.

A pak byl konec tanečních a
já chtěla, abys přišel na můj věneček. Nechtěl jsi. Prý jsi měl zase práci. Ha ha. V sobotu večer. 

Někde jsi hulil s kamarády.

Vždy ses totiž uměl
mistrovsky vyhnout povinnosti trávit se mnou víkendové večery. I jiné večery. I jiná odpoledne. Asi jsem ti překážela. Napadá mě spousta věcí,
které jsi mohl dělat za mými zády. A nejsou to hezké představy. Myslím, žes mě
podváděl.

V lednu jsem měla
narozeniny. Byla to dost zvláštní oslava. Konala se u mé bývalé nejlepší kamarádky.
No, dá se říct u mé bývalé kamarádky vůbec. Nemluvíme spolu už 9 měsíců. Šest
lidí, tři páry, říkej si tomu jak chceš, důležité je, že jsme popíjeli, smáli
se a … připadala jsem si tam jako v bordelu. A dělala jsem to jen kvůli tobě. Vůbec se mi to
nelíbilo. Nikdy se mi to s tebou
nelíbilo. Nikdy ses ani nesnažil, abych z našeho blízkého kontaktu měla
dobrý pocit. Byl, jsi a budeš prostě sobec. Vždycky. 

A pohlavní styk jsi mi dost
zprotivil.

Po příchodu nového roku
začalo jít všechno z kopce. Začal jsi být protivný, vyhledával jsi spory,
nechtěl jsi mě vidět a když už, tak jsme celou dobu trávili v posteli.
Bůhvíproč jsem to všechno dělala… Teď se za sebe stydím. A to tak, že moc…

Už od začátku našeho vztahu
tomu něco chybělo. Z tvé strany. Já jsem dávala vsázku vše, co jsem měla,
a tys jenom bral. Nikdy jsi nedával. City jsi nechával stranou. Nikdy jsi mi
z vlastní vůle neřekl, že mě miluješ. Nikdy, od té doby, co jsem si
s tebou začala, od té doby, co jsem o tebe začala mít zájem, jsi nenavrhl
termín schůzky. Nikdy jsi mi sám od sebe nezavolal ani nenapsal zprávu. Pořád
jsem tě musela uhánět a bylo mi to líto. Ani nevíš, jak moc líto mi to bylo. Brečela jsem kvůli tobě každý den. A když jsem
tě na tvůj nezájem upozornila - snad jsi ještě nezapomněl, co jsi udělal. Smál ses mi. Smál ses od srdce a vůbec
tě nezajímalo, jak mě to bolí. Chtěla jsem ti to vrátit. Ale nevěděla, jak. Cokoliv
jsem udělala, cokoliv jsem řekla, to tě jen a jen pobavilo. Neozvala jsem se
ti? Tím lépe. Najednou jsi měl svůj klid. Byla jsem odtažitá? Říkals, že to
nevydržím. A měl jsi pravdu. Byla jsem posedlá.
Byla jsem posedlá člověkem, jenž si to ani nezaslouží. Člověkem, jenž všechny
své morální hodnoty zahodil kamsi za záda.

Nenávidím tě!

„Chci se s tebou rozejít,“ řekla jsem ti jednoho
květnového odpoledne.

„Cože? Myslíš to vážně?“

Byla jsem trochu nervózní.
Chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou. O tomto kroku jsem přemýšlela už
několik týdnů a věděla jsem, že mi bez tebe bude lépe. Teď už ano. Dřív jsem o
tom odmítala vůbec uvažovat. Ale od té doby, co jsem si pravidelně povídala
s jedním bratrovo kamarádem, jsem si uvědomila, co se mnou vlastně děláš.
Přísahám, nic víc v tom přátelství nebylo. Alespoň zpočátku ne. Teprve po
našem rozchodu jsem si dovolila pouštět si ho blíž k tělu. Byla jsem
čestná. Ne jako ty. 

 Zdálo se, že jsem po těchto rozhovorech jakoby
procitla a začala si sama sebe pomalu vážit. Ani nevíš, jak to bylo to těžké.

„Ano, to myslím,“
odpověděla rozklepaným hlasem.

„Hm…“ zamyslel ses, „tak
dobře.“ Byl jsi tak bezcitný.
Neustále jsi mě bral jen jako svou hračku.

Sledovala jsem, co uděláš…
jestli se zvedneš a půjdeš pryč. Ale ty jsi seděl na mé posteli a klidným
hlasem, jako by se nic nedělo, jsi řekl: „Tak co, pustíme si zbytek toho
filmu?“

Vykulila jsem oči. Asi ses
pomátl. Zrovna jsem ti řekla, že se z tebou rozcházím, že tě už nikdy nechci
vidět, a tebe zajímal jen Matrix? Na druhou stranu… Opět můj nerozvážný úsudek.

„Tak jo,“ svolila jsem. Během té půlhodiny, co do konce filmu
zbývala, se nic nemůže stát, říkala jsem si. Stejně teď nejel žádný
autobus. Pustila jsem video a uvelebila se vedle tebe, ovšem v dostatečné
vzdálenosti. Sledovala jsem televizi, jenže pak se ve mně něco zlomilo. Začala
jsem si uvědomovat, co vlastně tohle všechno znamená. Nic už od této chvíle
nebude jako dřív. Už nikdy tě nebudu moct políbit ani tě důvěrně oslovit. Ale
proč mi to vlastně vadilo? 

Rozbrečela jsem se. Vrhnula
jsem se ti do náruče a potřebovala tě mít u sebe. Teď už jsem pochopila, proč
jsi chtěl zapnout tu televizi. Počítal jsi s tím, že to nezvládnu. Věděl
jsi, že se zhroutím. Věděl jsi, že když budeš poblíž, nedokážu tě opustit, i
když jsi se mnou vlastně nechtěl být. Byla to jen další část tvého plánu…

Takže můj plánovaný rozchod
se nekonal. Nepovedl se. Prostě ztroskotal. A ty jsi z toho měl obrovskou
„radost“.

Jenže nic nemělo dlouhého
trvání. Přestože jsi mě vlastně přesvědčil (svým způsobem), abych tě neopouštěla,
choval ses stále stejně. Ba hůře. A mě to užíralo. Ještě víc, než dřív. Jednou,
když jsem se vracela autobusem ze školy a zrovna se blížila k vašemu domu,
popadlo mě nutkání něco udělat. Toho dne jsme se dost hádali po telefonu a já
to přestávala zvládat. S ubrečenýma očima jsem se vyhrnula z autobusu
jako velká voda a běžela k tobě domů. Věděla jsem, že tam budeš. Nevím
jak, ale věděla.

„Co tady děláš?“ vyhrkl
jsi, když jsi mě spatřil mezi dveřmi. Vypadal jsi neklidně. Velice neklidně.
Přesně tak, jako pokaždé, když jsi mě nechtěl vidět.

„Musím s tebou
mluvit,“ řekla jsem nesmlouvavě a hrnula se dovnitř. Neměl jsi na vybranou, musel
jsi mě pustit dovnitř. Vyzula jsem se z bot a zamířila do tvého pokoje.

„Ne, tam ne,“ ozval ses za
mnou, „pojď sem.“ Zavedl jsi mě do jiného pokoje. Nikdy jsme nešli k tobě,
když jsi tam měl nepořádek. „O co jde?“ zeptal ses.

„O co jde?“ opáčila jsem
udiveně. „Ty se ještě ptáš, o co jde? Já… já už nevím, co mám dělat. Ubližuješ
mi.“ Jako by tě to naštvalo. Ne, určitě tě to naštvalo. 

„Nech toho.“

„Ne,“odporovala jsem,
„nenechám toho. Ubližuješ mi a ty to víš. Já už takhle dál nemůžu.“

„Přišla ses se mnou znovu
rozejít?“ ušklíbl ses. „Víš, že to nezvládneš.“ Opět ses náramně bavil.

„Ano, přišla.“

„Máš pravdu,“ připustil jsi.
„My dva spolu nemůžeme být. Věděl jsem to od začátku.“ Každé tvé další slovo mě
sráželo k zemi. Znovu a znovu. Má psychika ve tvé přítomnosti utrpěla
velkou újmu. Byla jsem lítostivější, nedokázala jsem se postavit problémům.
Tento problém jsem řešila ještě dlouhé měsíce po našem rozchodu. Udělal jsi ze
mě trosku. Jen si vzpomeň na to šílené odpoledne. Říkal jsi věci, které mi
tolik ubližovali. A já plakala. Krčila jsem se na zemi vedle židle, na níž jsi
seděl a plakala. Byla to jediná má
forma obrany. 

Měl jsi strach, aby se
nevrátili tvoji rodiče a neviděli tu scénu, tak jsi mě přece jenom odvedl do pokoje.
Svalila jsem se na tvoji postel a snažila se uklidnit. Jenže to nešlo. Po tváři
mi stékaly další a další slzy, až jsem si myslela, že snad vyčerpám všechny své
zásoby. Ležela jsem na boku, otočená zády k tobě a přála si, aby to
všechno už bylo za mnou. Jenže to byl teprve začátek mého utrpení.
Z několika minut pláče se stala hodina, z hodiny dvě… Šíleně mě
bolela hlava, ale nemohla jsem přestat. Vlastně ani nevím, proč jsem tehdy
takovou dobu brečela. Snad jsem se snažila očistit od všeho, co jsi mi provedl.
Podstatné však je, že jsi se nijak nesnažil mě uklidnit. Bylo ti absolutně
jedno, jak se cítím. Jako vždycky. Seděl jsi na posteli a díval se do prázdna.
A pak… zničehonic… jsi vzal do ruky knihu a začal si číst. A v té chvíli
jsem pochopila, že vlastně o nic nepřicházím. Člověk, který si čte, když mu
v jeho vlastním pokoji (a dokonce jeho vlastní vinou) pláče dívka,
s níž strávil osm měsíců svého života, není člověk, ale zrůda.

Myslím, že toho odpoledne
jsem poprvé ve svém životě byla v šoku. Jinak si svůj stav z toho odpoledne
nedokáži vysvětlit. Snažila jsem se přestat plakat, ale jak už jsem říkala,
nešlo to. Dýchala jsem přerývaně, nekontrolovatelně a nemohla jsem se pohnout.
Ale nic z toho, co se se mnou právě dělo, mě nemohlo odradit v tom,
abych začala nový život. 

Když jsem vyšla
z vašeho domu, přála jsem si, abych se sem už nikdy nevrátila. Když jsi mi říkal, že se někdy sejdeme, abychom si
o všem v klidu popovídali, pomyslela jsem si, že to už nikdy nebude možné.
A ono nebude. Už nikdy se ti nemůžu podívat do očí. Už nikdy se ti nechci podívat do očí. 

Teď, když je vše tak daleko
za námi, vidím to daleko jasněji. Už jsem v klidu a určitě to není tvou
zásluhou. Překonala jsem to, přestože si myslíš, že to není pravda. Ale to je
mi jedno. Jsem bez tebe šťastná. Nikdy mi nebylo lépe. Tak se konečně smiř
s tím, že je konec a DEJ MI UŽ POKOJ!!!!!

 Ty
víš, kdo

Dokončeno září 2005