Pavel Renčín

Sepsáno kdysi dávno ve fromě "scénáře" (jak řekl přítel), zveřejněno svým způsobem proti své vůli. Co na to řeknete? Toť otázka moji milí...

---

Zaklepání na dveře. Vteřinu nic, pak vstoupí.

On: Ahoj.

Ona: Ahoj. (dech beroucí úsměv, rozšířené zorničky)

On: Nechceš něco v Normě?

Já: Ty za ní ještě chodíš? Jseš blbej? Nevěří ti.

On: Třeba se to nestalo.

Já: Hlupáku

Ona: Ani ne. Jen dva rohlíky. (pořád ten odzbrojující úsměv)

Já: Využívá tě.

On: Drž hubu.

On: Oki, za chvilku jsem tu.

Zavrzání dveří.

Já: Na férovku ti řekla že ti nevěří. Kvůli tomu jsi u ní měsíc nebyl, pamatuješ?

On: Třeba už to vidí jinak.

Já: Blbe. Ženský jsou vychcaný, musíš si dávat bacha co děláš. Monika si s tebou hrála, typická harpyje. Kdyby to nebyla taková mrdna, tak bys to ponižování nevydržel celej rok.

On: Jseš nechutnej. O tom to nebylo.

Já: A ty jsi idiot.

Deset minut cesty do Normy, nákupu a cesty zpět.

Poté zaklepání na dveře.

Ona: Jéé, tos to vzal hopem. (zase ten úsměv)

On: Vidíš ty zorničky? Kdyby tě neměla ráda, tak je má zůžený.

Já: (politické mlčení)

On: Jo, trošku tam fouká vítr.

Ona: Tak proč jsi šel jenom v tý košili? (úsměv typu „hlupáčku můj“)

On: Protože to není zas tak hrozný.

Ona: Kolik za to chceš? Pět korun?

On: Jo jo, takhle nějak.

Ona: Jak ses vůbec měl? Jsme se teď chvilku neviděli.

Já (ironicky): Jasně že ne, byly Vánoční prázdniny, to ste se ani nemohli vidět...

On: Pohoda. Jako vždycky.

Ona: Co podruhý třeťák? Jak se v něm daří?

On: Jo, v klidu. Známky jsou lepší, ale mohli by bejt ještě lepší.

Ona: Hele, jsem hledala fotky na tablo, protože máme mít fotky když jsme byly malý, tak jsem doma pohrabala a našla tohleto.

Já: Jééé, to je šládký...

On: Debile.

On: Pěkný. Hezkej dort.

On: Už tenkrát měla něco v sobě.

Já: Jo, zvlášť úsměv do podkovy.

Ona: Díky. (pořád ten samej úsměv. Je to možný?)

Snažim se pobrat něco z tý fotky. Něco mi tady uchází.

Ona: To je když mi byli tři roky...

Kecání o tom jak si chtěla vzít domů dort. První zklamání dětské duše, následné zhroucení všeho v co věřila, když zjistila že ten dort je umělej.

Já: Půl hodiny máš vypnuto. Co s tím uděláš? Pojď debatovat o nesmyslnosti cíle, životní dráhy, ambic.

On: Počky, snažim se z toho něco pochytit.

Já: Nejde to co?

On: (Mlčí)

Já: No jo, atmosférická porucha.

On: Ne. Rušivej element.

Já: Hovado.

On: Tak jako tak pořád mluvíme o tobě.

Ona: No, a to jsem nechápala. To mi sebrali všechno v co jsem věřila.

Já: Hrůza.

On: Hrůza.

Já: Já vím co tím myslíš. Ještě se ti to vrátí.

On: Máš pěknej balónek.

Ona: Díky.

On: Můžu si ho půjčit?

Ona: (nic)

On si začne pinkat s balonkem.

On: Pěkně namalovanej. Hezkej ksichtík.

Dál si pinká.

On: To jsi slyšela že Knytlík měl tady na intru několik záchvatů?

Ona: Jakejch záchvatů?

On: Epilepsie.

Já: Další z bezvýznamnejch rozhovorů. A už jsi slyšela o tomhle a o támhletom? A to víš že bla bla bla...

On: Pro tebe bezvýznamný. Já to aspoň zkoušim. Mám jí rád a možná by z toho mohlo něco bejt.

Já: Kdyby ti věřila.

On: Třeba mi věří.

Já: Ježiš...

On: Jdi se užírat.

Já: Jdu si poslechnout hudbu.

On: Apocalypticu?

Já: Rachmaninova.

On: Náladovej rozdíl.

Já: Cos říkals? Neslyšim tě!

Po nějaké době.

Ona: Tak to je docela síla.

On: No jo, jenže on nepřestane chlastat.

Ona: To je blbej.

On: Neuděláš nic.

Ona: Vidíš jak jsme si dneska pokecali?

On: Jo. Paráda.

Oba se smějem jak debílci.

Ona: To bude tím že jsi tu dlouho nebyl, víš? Máme si co říct.

Já: Proč se usmívá jakoby říkala „Vidiš? Takhle to je lepší, hlupáčku. Udělejme to takhle.“

On: Ále, taky ti na tom záleží?

Já: Tobě ne?

On: Jo.

Já: Neusmívá se tak snad?

On: Nevim. Hledáš v tom racionalitu?

Já: A je v tom nějaká?

On: Možná.

Já: Možná ne.

On: Možná ji jen nevidíš. Nebo nechceš vidět.

Já: Jestli ji nechci vidět, tak co chceš vidět ty?

On: Realitu.

Já: Realitu mozku?

On: Třeba.

Já: Ha, ha.

Ona (pokračuje): Lepší než když jsi tu byl každej den.

On: Tobě to vadí?

Ona: Jen je to lepší.

On: Asi jo.

Ona: A ne snad? (Úsměv, úsměv, úsměv...)

On: To sice jo, ale co mám celý dny dělat? Jenom s compem tady?

Ona (změna: zaraženej pohled): Nevim.

On: No nic. Tak tedy nebudu chodit každej den.

Ona: Vidiš. Já už to taky všechno nezvládám.

On: Děje se něco? Potřebuješ něco?

Já: Zblázni se, přetrhni se. Myslíš že to všechno bylo jen kvůli tomu abys tu nevoxidoval každej den?

Ona: Ne, díky. Jen už je toho moc.

On: Vidíš to? Má slzy na krajíčku. Je to vysílením nebo dojetím?

Já: Co já vim. Její problém.

On: Třeba bych jí měl vzít za ruku.

Já: Bože ja se rozpláču... Fňuk!

On: Nebo kolem ramen.

Já: Vomrdej jí. To je dobrej kompromis.

On: Potřebuje mě.

Já: Nuda.

On: Kdybys cokoliv potřebovala, jsem tady.

Ona: Já vím.

On: Jen pro tebe.

Ona: (Úsměv... se slzami.)

On: Nemůžu se s ní rozloučit. Ne teď.

Já: Musíš.

On: Nemůžu.

Já: Nemáš na výběr! Jestli to neuděláš, budeš v tom až po uši. Ještě jí nemůžeš věřit.

On: Já jí věřím.

Já: Nesmíš.

On: Nesmím protože ještě není vhodná doba nebo nesmím protože nechceš?

Já: Protože nesmíš!

On: Vždyť už skoro brečí.

Já: Něco jí řekni a jdi pryč. VYPADNI!

On: Panebože.

On: Vždycky mi můžeš říct.

Ona: Jdi už. Je půl desátý. Za chvilku zamkne křídlo.

On: Můžu si půjčit balónek na večer?

Ona (krása uplakaně se usmívajícího oblečeje): Jo, ale kup mi dva nový.

On: Je to jasný. Ten balónek nakreslila pro mě.

Já: (mlčim)

On: Pořád ten krásnej úsměv. Neznám nic půvabnějšího. Její krása spočívá v půvabu. Není slečinka, je sama sebou. Je mezi koly. Musím ji vytáhnout.

Já: Je pozdě. Zmiz.

Jde s ním na chodbu. Ještě spolu mluví, potkávají někoho. Ona mluví k oběma.

On: Dobrou noc.

Ona: (dál mluví k neznámému. Poté jakoby z dálky zaznívá „Dobrou noc.“)

Někdo: Čau, vole! Máš ještě chleba v konzervě?

On: Leda ve skle.

Někdo: Jasnačka. Jsem žíznivej jak hovado.

Na jeho pokoji.

On: Kozla, Bránika nebo Pardála?

Někdo: To je jedno.

On: Bránika.

Cinknutí, chřestot opasku, další zacinkání, zasyčení a zase opasek.

Někdo: Dík, kámo!

On: Pětku.

Někdo: Jasně.

On: A lahváče zpátky.

Někdo: Si piš.

Lehne si na postel, ruce pod hlavu a kouká do stropu.

On: Proč jsem jí aspoň nechytil za ruku?

Já: (nic)

On: Jsi tam?

Já: Jo.

On: Zeď se zhroutila?

Já: Ty se ještě ptáš?

On: Chceš mluvit?

Já: Ty chceš ještě mluvit?

On: Co chceš ty?

Já: Klid.

On: Věčnej?

Já: Ten je pro sraby. Ty víš co chci.

On: Jo.

Já: Uděláš to?

On: Ty se ještě ptáš?

Já: Jo.

On: Až bude lepší počasí.

Já: Jaro bude za dlouho.

On: Ale bude. Projde mi to hlavou. Třeba na Slatině. Tam nikdo normálně nechodí.

Já: Proč?

On: Protože ty.

Já: Protože realita?

On: Protože smutek?

Já: Protože zámek...

On: Protože zmatek...

Já: Za ruku jí chytíš?

On: Po srdci pohladíš?

Já: Duši zahojíš.

On: Rány vyléčíš.

Já: Co když lež?

On: Tak snad běž.

Já: Snad se bojíš?

On: Sureality?

Já: Tvoje reality?

On: Ty snad sníš.

Já: Si piš.

On: Takže strach?

Já: Je můj brach.

On: Hrdino!

Já: Nejsem blázen.

On: Jen slaboch.

Já: Takže blázen.

On: Blázen není slaboch.

Já: A co tedy?

On: Člověk postrádající jistou dávku inteligence, takže není schopen uvažovat racionálně. Žije ve svém světě. Z toho vyplývá že se do boje vrhá po hlavě, bez znalosti co na něj může přijít.

Slaboch ze strachu buduje hrady za jejichž zdmi se cítí bezpečně a poté se vrhá do hrdinné obrany proti přesile, když ví že je dobře zabarikádován a může takto vydržet celé roky, klidně celou věčnost.

Já: Realita?

On: Racionalita.

Já: Tvoje?

On: Naše.

Já: Jsi slaboch?