Pavel Renčín

Před nějakou dobou tu na webu proběhla jistá diskuze o novém příběhu na pokračování, tentokrát od čtenářů. No, chvilku nám to trvalo, ale nakonec jsme zvládli začít. Máme prolog a prvních pár kapitol, každý z nás zatím napsal jednu. Společnými silami jsme s Havranem dali dohromady prolog, takže doufám že se bude líbit.

Existují místa, která v člověku vyvolávají neblahé pocity, ba někdy až dokonce mrazení v zádech. Teď není řeč o hřbitovech nebo snad hotelových pokojích, které se staly svědky brutálních zločinů, do jejichž pórů se vpily výkřiky a muka nebohých obětí. Řeč je o úplně jiných oblastech. O těch, která na první pohled vypadají zcela nevinně, ale když se v nich chvíli nacházíte, začnete se cítit nesví. Najednou byste byli nejraději úplně někde jinde.
Taková místa najdete všude. Ať už žijete ve městě, nebo na venkově, každý je dobře zná. Kolikrát se jim raději širokým obloukem vyhnete. Vezměte si například takové lesy. Říkáte si, co je na nich tak zneklidňujícího? Ovšem! Představte si je za chladného a sychravého podzimního večera a zahalte je do husté mlhy. Už neslyšíte zpívat ptáky, sluneční paprsky Vás nehřejí do tváře, vzduch nevoní po lučních květinách. Ne. Z mlhy na Vás nečekaně vystupují kmeny stromů černých jako tér. Větve zkroucené ve tvarech mučených lidí, žadonících o smrt. Na nich se z posledních sil, drží listy bez barev. Nedejte se zmást, ty listy nikdy neopadnou, stejně jako černé květy nikdy nevadnou. V tu chvíli člověka napadají nejrůznější myšlenky. Říkáte si, kam asi vedou ty zlověstně vyhlížející pokroucené pahýly s počátky v mrtvých tělech stromů? Vždyť vidíte jen jejich nepodstatnou část. Zbytek si uzme děsivá mlha. Napadá Vás, co když ty větve pronikají nějakou Vámi neviděnou branou do jiného světa. Světa odvěkých duchů a démonů. A co když právě teď, v tomto okamžiku, jeden takový démon ručkuje po té větvi směrem k Vám? Zaslechli byste škrábání drápů o kůru? To byste dřív slyšeli dech Smrti za Vašimi zády. V takových okamžicích může člověka napadnout, že by snad mohly podobné světy s podobnými bytostmi existovat. Komu teď přišlo na mysl, že na takové místo se dá narazit i jinde než v lese, má pravdu.

Co třeba města? I zde najdete spoustu míst, kde se necítíte dvakrát nejlépe. Zapadlé uličky tonoucí ve tmě, osamělá zastávka či stanice metra, kde na Vás z tunelu táhne až nepřirozený chlad. Noční podchody, ve kterých slyšíte ozvěnu vlastních kroků, tisíckrát odraženou od špinavých zdí okolo Vás. Jsou místa, kde jakoby světlo ztrácelo svou moc, kde tma přerůstá do hrozivých rozměrů a jako šelma se Vás chystá napadnout a nepustit ze svých spárů. Zapomenutá a polorozpadlá auta odstavená v potemnělých zákoutích. Za jejich poloprůhlednými zamaštěnými skly možná právě spolu obcují démoni. A co pocit, který ve Vás vyvolají okna prázdného bytu naproti přes ulici. Nesleduje Vás z něj někdo? A je to vůbec člověk? Co Vás to napadá? Duchové přeci neexistují natož bytosti z jiných světů. To ví přece každý. Přesto Vám po šíji přejela chladivá ruka strachu. Nebo smrti?
Pokračujete však dále ulicí. Procházíte jí s naprostou jistotou. Občas zde chodíte. Neustálý pocit že jste pozorováni se dobývá z vašeho podvědomí. Razí si cestu na povrch vaší osobnosti aby ji rozložil, krmil se na ní. Ztrácíte hlavu, prostě jdete ulicí dál a zcela nevnímáte okolí. Najednou se probudíte. Zjistíte, že jste došli zcela někam jinam než jste měli v plánu. Jakto? Přeci tato místa znáte, není možné abyste zabloudili. Záblesk strachu pronikne na hladký povrch vědomí. Opět jej na necelou vteřinu rozbouří aby vám po zádech přejel arktický mráz. Chvilka je to velmi krátká, stačí však probudit vyčpělou vzpomínku na strach. Ale jeho samotnou podstatu už nevnímáte. Výlet zakončíte postojem "Bál jsem se ničeho. Ztratil jsem hlavu a prostě přešel odbočku." Možná Vás však sama ulice nasměrovala jinam a vy jste jí zkrátka následovali. Při tolika hypotézách ve Vás ale něco zůstává. Vaše podvědomí si pamatuje a strach zůstává. Zůstává a čeká.

Možná existují další světy. Kdo však ví? V televizi se zprávy o nich neobjeví. Na internetu jsou celé stránky chorých duší o jiných světech. Které z nich jsou však pravdivé? Poštěstilo se některému z těchto chudáků opravdu spatřit věci, nad kterými by se jiným zastavilo srdce? Třeba je opravdu potkáme. Třeba opravdu někdy projdeme mlhou po větvi stromu do jiných míst. Kdo ví?