Pavel Renčín

Víte, kdy se mění dějiny světa? V jediném, krátkém a prchavém okamžiku. Stačí lusknout prsty, vystřelit po monarchovi nebo udělat cokoliv malicherného. Žádná evoluce trvající miliony let. Špatně odbočíte na křižovatce života a vezete se na kolotoči událostí, ve kterých jste jen malinkým ozubeným kolečkem v obrovském stroji. A co jsou malá ozubená kolečka? Postradatelné věci. A právě proto jsem v době procitnutí dělal vše, abych přežil.

 A jak to všecko vlastně začalo? To si pamatuji celkem dobře, bylo to v době, kdy jsem řetězcem nešťastných událostí skončil na tom posledním místě, kam bych šel …

  Zkuste si představit hospodu.

Takovou tu rádoby honosnou pražskou hospodu, kam houfně přicházejí turisti z celého světa, aby nasáli atmosféru zašlých věků, Národního obrození a samozřejmě aby ochutnali Absint.

Ve skutečnosti to byla putyka, knajpa, pajzl … prostě vše co vás napadne ve spojitosti se zatuchlou starou hospodou, do které kýčovitě namontovali rudé neony a další ohavné nechutnosti. Naneštěstí - či snad naopak, během chvíle trvající několik úderů srdce se vybavení hospody změnilo v kůlničku na dříví. Vlastně jsem pořádně nechápal, co se kolem mě děje. Sedíte si, pijete, přemýšlíte jak směrovat dosavadní život dál a v další chvíli koukáte na ječící dívčinu s krvavým pahýlem, jak se snaží ze země zvednout zbytek ruky.

 Musím říct, že se všechno seběhlo příliš rychle. Vzchopil jsem se až když bylo po všem. Lokál skončil v troskách, po zemi se váleli mrtví lidé, krev se mísila s alkoholem a zvratky. Bohu díky, pár nás přežilo útok něčeho … něčeho strašného.

 Dnes, s odstupem času vidím jistou souvislost v tom proč jsme přežily my, skupinka naprosto vymykající se logice. Kdo z vás by čekal hrdiny, jež jsou nám předkládáni ve filmech a knihách, bude jistě velice zklamán.

 Ale vraťme se k naší skupince. Přesněji k tomu, co se událo po bezprostředním útoku. První, koho jsem uviděl nebo ještě lépe, uslyšel, byla žena středního věku. Nepříčetně křičela a brečela zároveň. Snažila se říct ostatním přeživším, víc než bylo v jejích silách. Tu jsem si hned na začátku ocejchoval jako Hysterku, a musím říct že této přiléhavé přezdívce zůstala po dlouhou dobu našeho dobrodružství věrná. Vedle ní stál muž s obličejem a košilí od krve. Sice roztřesen, ale přesto celkem v pořádku … tedy, vezmeme-li v potaz co se stalo. Co je ale pro mé vyprávění důležité, je fotoaparát který měl v ruce. Člověk totiž i ve chvíli absolutního zmaru dokáže vycítit příležitost, jak se ze dna dostat právem tam kam patří. Na vrchol.

 Žel bohu, cesta vzhůru bývá trnitá. Kdyby tak přežili jenom Hysterka a Foťák společně se mnou, zachoval bych se úplně jinak. Jenže spolu s námi tam byli ještě další tři lidé. Holčina (ano, tak jsem si ji pro sebe pojmenoval), jejíž kamarádku jsem viděl když hledala svou ruku. Na to jak byla mladá a co se v tu chvíli stalo, byla i ona v jakémsi klidnějším rozpoložení. No a pak tu máme Malého násosku a Velkého násosku. Oba byli celkem v podroušeném stavu, což je jediné mé vysvětlení jejich naprosto flegmatického nezájmu. A oba zároveň byli pro mě potencionálně dosti nebezpeční v nadcházející době našeho společného dobrodružství. S Velkým jsem tušil potíže od samého začátku. Vypadal na to že přebral, ale já se naštěstí můžu pyšnit dobrým úsudkem. Pro mě to byl hráč, který čekal celý život na velkou hru … a právě do ní vstoupil. To se mi samozřejmě nehodilo, když se stane něco takového, nikdo nechce přeci pátrat po věcech tajemných a strašidelných. Jenže jsem chtěl ten fotoaparát, přestože ze samotného útoku jsem toho moc neviděl a pokud jsem něco zahlédl, přál jsem si aby to byl jenom strašidelný sen. Co si pamatuji určitě, bylo několik záblesků. Ano, správně hádáte, od blesku fotoaparátu.

 A k čemu že se takové fotografie hodí? Řekněte mi, co je na světě nejdůležitější, myslím tím v dnešní době? Vzduch? Nafta? Ne, samá voda … informace! Tenkráte jsem zahlédl svou příležitost v podobě snímků ve fotoaparátu.

 Každopádně, zůstal jsem tedy s pochybnou skupinkou lidí, co si chtěli hrát na Sherloky. Někteří si vše začali rychle sepisovat na ušmudlané papíry, ostatní se dívali po světě, který už vlastně nebyl tím samým světem jaký jsme znali. Byl překroucenou reálií zplozenou v mozku psychopata na těch nejsilnějších antidepresivech a my umělohmotnými vojáčky, čakjící až nás nějaký malý kluk zapálí lupou nebo odstřelí rachejtlí.

 Jedinou útěchou mi byl přítel, který mi v mnoha následujících problémech pomohl. Pan Samok. Můj věrný dřevěný společník, jenž se mnou procestoval na štacích skoro celý svět. Když jsem se ho tenkrát ptal, co budeme dělat dál, odpověděl: „ V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši.“

 A tím započalo naše velké dobrodružství.