Pavel Renčín

Zápis I., 4. dubna

Co se to sakra stalo. Úplně obyčejnej večer s Radkem, Nelou a
nějakou Nely kámoškou Bětkou. Seděli jsme v jedný z našich hospod. No je
to spíš takovej pajzl, kam se stahujou akorát studenti kvůli levnýmu
pivu a různý podivný existence. Až na tu ženskou v módních hadrech, co
seděla v rohu, s neustále chrchlajícím chlapem tu bylo obvyklé
zapadající sporé osazenstvo. Těch několik lidí se na nás občas
pohoršeně ohlédlo. To proto, že jsme vypili něco piva i whiskey,
parkety se mi začaly houpat pod nohama a já se rozhodl si zazpívat.
Jenže za chvíli všechny čekalo horší představení, kupodivu mnohem horší
než můj zpěv.

Najednou se to objevilo. Nevšiml sem si, odkud
vylezla, ale kurvadrát to je přece jedno. Ta věc zabila v okamžiku všechno
živý v dosahu, úplně bez důvodu. Nejdřív to barmana pohřbilo pod
pultem. Pak jsem vnímal jen černou šmouhu, která se prohnala hospodou a
vymrštila se i směrem ke mně. Na poslední chvíli jsem spíš spadnul, než
uskočil a pokusil se tu věc praštit prázdným půllitrem. Ucítil jsem
náraz, až mě zabrněla ruka, ale ani se to nezastavilo. V dalším
okamžiku sklenici ohodila Radkova krev. Ta černá věc ho rozthla vejpůl.
To už jsem z trosek hospody vyběhl tak rychle, že mi na prahu
podklouzla bota. Rozplácnul jsem se s rozpaženýma rukama na dlažebních
kostkách. Nic se mi nestalo, dokonce jsem stále svíral svůj půllitr.
Jenže náhle jsem ucítil bolest. Něco se mi zakouslo do levý ruky. V
rychlosti jsem vyskočil na nohy, mnul si zakrvácenou paži a nevěřícně
zíral. Místo dlažební kostky na mně hladově koukala hlava kočky a nejen
to. Celá ulice byla zvláštní. Baráky se nade mnou tyčili až do mraků,
po nich se plazily rostliny, jak z jihoafrický džungle, a já si
připadal neuvěřitelně mrňavej. Všechno se mi to houpalo před očima, ale
rozhodně sem nebyl tak nalitej, abych si myslel, že to není skutečnost.
Kurňa, sen mi přece nepokousá ruku.

Venku bylo ještě pár lidí,
kteří utekli z baru, včetně Bětky. Docela jsem jim záviděl, že sou v
takový situaci střízlivý. Když začali utíkat, radši jsem se přidal. Po
chvíli mi došlo, proč utíkáme. Kolem nás se objevovali lidé, nebo možná
duchové. Byli průhlední, některým chyběly končetiny nebo dokonce hlava.
Tohle by se nemělo dít, ani náhodou, ne v tomhle světě. Nakonec to
zmizelo, utekli jsme těm šílenostem. Zastavili jsme v postraní uličce,
ostatní se začali dohadovat, zatímco já se opřel o stěnu a po chvíli
koukání do zakrvácenýho půllitru jsem usnul.

Když jsem se po
chvíli vzbudil, někdo mi už ovázal ránu na paži mojí zelenou mikinou.
Bylo mi špatně, tak jsem zatím pořád seděl a koukal kolem sebe. Půllitr
v mojí ruce od místa kde se toho tvora dotknul, zčernal, radši jsem ho
pustil a odkopnul od sebe zablácenou kanadou. Ostatní vypadali taky vyčerpaně. Jeden blázen si zrovna povídal
s loutkou a Bětka i ti další něco psali. Nakonec jsem se, přemáhajíc
nevolnost, zvednul. když mi řekli, že píší deníky, taky jsem pučil
tužku a papír a dal se do psaní.

Teď už jsem poměrně střízlivej,
ale spíš bych se měl uklidnit. Asi proto taky škrábu blbosti na kus
ušmudlanýho papíru jako ostatní. Abych si to všechno srovnal. Normálně
jsem celkem flegmatik, ale teď bych nejradši nadával nebo se rozbrečel.
Nikdy mě nic takhle v okamžiku nesebralo. Brání mi v tom jen takovej
banální důvod, připadá mi, že bych se cejtil trapně. Ti ostatní, co
přežili, jsou na tom třeba ještě hůř a teď v tom asi jedeme spolu.
Nechci být ten, co jim visí na krku. Už tak musím působit jako zlitej
blbec. No radši bych nad tím přecejen neměl přemýšlet jako nad konečnou
situací, nebo dokonce novým životem. I když tohle, kurva, je událost,
jaká vám změní život. Ale pořád chci věřit, že všechno co se stalo, je
jenom nějakej podělanej omyl. Až ze mě vyprchaj poslední zbytky promile
třeba zjistim, že to celý byl jen zlej sen.